Letěla jsem vrtulníkem - poprvé v životě! A bylo to naprosto... neuvěřitelný. Nádherný. Jenom moc krátký, dvakrát necelejch deset minut, copak to je? Vydržela bych to snad celej den. Hukot vrtule nad sebou, nádhernej svět pod sebou... a všecky problémy, starosti a přebytečný myšlenky jakoby někam odvála ta vrtule.
Vždycky, když jsem pozorovala ty podivný stroje, co se ve vzduchu tak podezřele houpou na vrtuli, měla jsem pocit, že bych se v tom musela bát. Protože takový letadlo, to má aspoň křídla a přirozeně proto vypadá, že může lítat, má čím lítat a když se něco pošahá, tak aspoň může klouzat. Ale tohle? Tomu když se něco pošahá, spadne to jako šutr.
Včera jsem ale na kolejním fóru naprostou náhodou zjistila, že radnice Prahy 5, ODSka či kdovíkdo pořádá pro veřejnost vyhlídkové lety vrtulníkem. Zadarmo. A já si odpoledne říkala, kteří blázni mi to zase lítaj nad kolejema, takhle často přece nemůžou lítat záchranáři... A oni to byli vyhlídkáři, kteří co deset minut přistáli u Motola, nabrali novou trojici lidí a zase nahoru.
Zaujalo mě to. Zjistila jsem to v pět, v Motole lítali do šesti. Než bych se vykopala, tak bych toho už stejně nic moc nestihla. Lítat se ale mělo i v sobotu. Od rána. Takže jsem šla na lostí sraz s tím, že se budu krotit a půjdu brzy domů, abych si mohla jít zalítat helikopotvorou.
Zadařilo se mi vstát i dotransportovat se na místo určení. Vylezla jsem na plácek... a fakt, hlouček lidí a opodál vrtulník! Lidí relativně málo a helikopotvor relativně dost - pokud jsem počítala dobře, střídaly se tři. Po třech lidech to šlo rychle.
Zírala jsem na ty lítající věci z takové blízkosti, v jaké jsem se jim ještě nikdy neocitla. Vzpomněla jsem si na Moryho tvrzení, že vrtulníky vlastně nelítají, ale jsou tak škaredý, že je země odpuzuje... Tyhle Robinsony jsou asi nějaká výjimečná sorta - připadaj mi docela hezký. A fotogenický!
Z fotící euforie mě vytrhla organizátorka, která doplňovala trojice dle potřeby a sháněla někoho, kdo je tam "sám". Ejhle, a hned jsem byla o půl fronty vepředu! Podepsat lejstro, zahodit bágl (vevnitř není moc místa) a pročíst si bezpečnostní pokyny - zejména mě zaujal bod Nemačkat žádné spínače na palubní desce a neobtěžovat pilota... :o)
Ještě jsem se domluvila s několika okoločekajícími, že jim pošlu fotky, a šlo se na to. Mít velkej foťák (a to jsem ani nenasazovala zoomovací objektiv!) má tu velkou výhodu, že vám slušní lidi přenechají nejlepší místo, abyste jako měli výhled a dobře se vám fotilo.
Takže jsem se usadila vedle pilota. Takový pilotěnko (tohle hošo má být bývalej armádní letec???) v kšiltovce a slunečních brejlích. Maje na paměti bezpečnostní pokyny, nikterak jsem ho neobtěžovala (pokud vyfotografování nepovažujete za obtěžování) a vzorně plnila jeho instrukce. Zapnout pás, sluchátka na uši... vrtule zabrala a odlípli jsme se od země.
Pilotěnko byl vtipálek. Napřed se otázal, jestli jsme obědvali - všichni tři cestující jsme se jednohlasně shodli, že ne. "To je dobře," konstatoval spokojeně pilot. Pak nám ještě spokojeněji sdělil, že je fajn, že jsme se bez úhony dostali nad ty stromy, a teď že teda můžem na tu vyhlídku.
Začala jsem být zvědavá, co s náma pilot srandista provede. Neprovedl nic. Ne že by to vadilo - i takhle jsem byla konsternovaná úžasem a nadšením. Určitě jsem celou dobu měla ten svůj idiotskej šťastnej zamilovanej vytlemenej výraz.
Aby ne. Pod náma pomalu utíkal a různě se nakláněl okraj Prahy, nad náma spokojeně řachtala vrtule... Přepínala jsem pozornost mezi focením, výhledem, pilotem a přístrojovou deskou - absolutně mě fascinoval umělý horizont, fakt vypadá přesně jako v Leteckejch katastrofách! :o)
A jako třešinku na dortu jsem si vychutnávala zvukovou kulisu. Ve sluchátkách se mi odvíjela konverzace mezi námi, okolními piloty a řídící věží na Ruzyni (a možná i v Letňanech, nejsem si jistá). Naprosto neskutečný. Takový to fascinující strojový povídání typu "tower, alpha-tango-juliet, flight level four-zero-zero, descending five-five-zero..." , akorát že naživo. Doopravdy. Žádnej záznam nebo hraný scény z dokumentu. Uááááááááááá!
No, a pak jsme se hodně naklonili, mně zalehly uši... a obrátili jsme se zpátky. Uteklo to jako fik a byli jsme na zemi. Poděkovala jsem pilotěnkovi... a po ujištění u organizátorů, že se to smí, jsem mazala znova do fronty.
Za chvilku jsem lezla do kabiny znova. Opět na přední sedadlo. Novej pilot se neptal ani na oběd, ani neřešil úspěch v podobě nezachycení se o stromy při vzletu. A taky mi nepustil do sluchátek povídání s towerem. Pch. Všecko si ale vylepšil tím, že mi ukázal Hrad, Vyšehrad a Karlův most. Vyfotit jsem je ale nestihla.
No... a pak už se zase přistávalo. Sedm až deset minut ve vzduchu uteče neuvěřitelně rychle. Přistání v těsné blízkosti auta s cisterničkou v závěsu mi objasnilo nevyřčenou otázku: kde tady sakra tankujou? No jo, byl čas oběda a hlad nešel jenom na mě.
Bylo mi pitomý jít si potřetí stoupnout do fronty.
A tak jsem se, s hlavou v oblacích, vydala ku domovu. V hlavě jsem měla čisto, vymetýno, jen v ní pomalu dozníval ten nádhernej pocit volnosti a fascinace. A stejně je to zázrak, že všechny tyhle věci lítaj, abyste věděli. Fyzikální zákony jsou jedna věc... ale když v tom sedíte a kolem je jenom obloha, jde logika stranou a zůstává jen ten očišťující, skoro až posvátnej úžas.
Bylo to nádherný, ale bylo to krátký. Ale pro ověření, že se nebojím lítat ani v tomhle, to stačilo. Asi začnu hlídat, kdy se zase bude podobná akce opakovat.
Nebo si muset počkat, až si Piloťenko (s velkým P a ť s háčkem) udělá papíry na civilní helikopotvoru. Morinku, slyšííííš? :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat