Dvojitá novoroční nadílka: Pink Floyd - Learning to Fly a Věra Martinová - Ó pane náš

Tak budeme zase o rok starší. Nový rok klepe na dveře a mně to letos vůbec nedochází. Po dlouhých a dlouhých letech sedím zase ve svém pokoji úplně sama... a víte co? Vůbec mi to nevadí. Silvestr pro mě nikdy nebyl časem bouřlivých oslav a velkého optimismu, ale spíš hodinami bilancování, přemítání a doufání v to, že ten nový rok nebude horší než ten starý. A tak je to tu zase. Mezi popíjením vína, zapisováním nových písniček do zpěvníku /Bože, jak já se na tohle těšila/ a posledním uhlazováním diplomky přemýšlím o končícím roce a doufám v ten nový. A jak už se stalo zvykem, vybrala jsem pro vás dvě výstižné písničky. Tentokrát jsou hodně, hodně odlišné.

Dvojitá novoroční nadílka: Pink Floyd - Learning to Fly a Věra Martinová - Ó, Pane náš

Tak budeme zase o rok starší. Nový rok klepe na dveře a mně to letos vůbec nedochází. Po dlouhých a dlouhých letech sedím zase ve svém pokoji úplně sama... a víte co? Vůbec mi to nevadí. Silvestr pro mě nikdy nebyl časem bouřlivých oslav a velkého optimismu, ale spíš hodinami bilancování, přemítání a doufání v to, že ten nový rok nebude horší než ten starý. A tak je to tu zase. Mezi popíjením vína, zapisováním nových písniček do zpěvníku /Bože, jak já se na tohle těšila/ a posledním uhlazováním diplomky přemýšlím o končícím roce a doufám v ten nový. A jak už se stalo zvykem, vybrala jsem pro vás dvě výstižné písničky. Tentokrát jsou hodně, hodně odlišné.

PF 2012

Dopis Panu Prezidentovi

Pan prezident Havel byl jednou z mála současných osobností a jediný Čech, u něhož jsem si odjakživa byla jistá, že jeho odchod opláču. I když bylo celkem jasné, že jeho smrt asi nebude rána z čistého nebe. Stejně mě to ale zaskočilo; na některé věci se prostě připravit nedá. Dozvěděla jsem to o několik minut dřív než většina národa - díky novým přátelům z teologie. U jednoho z kamarádů se objevil status "dnes je chmurný den - zemřel Václav Havel. Ať odpočívá v pokoji". Svorně jsme se do kamaráda pustili, ať si nedělá blbou legraci. Jenže pak nás někdo sjel, ať jsme zticha, že se čeká na potvrzení z druhého zdroje, že to zatím jen rodina nechce zveřejnit... a to mi zatrnulo. Za pár minut už to bylo na zpravodajských serverech a bylo to jasné.

Viděla jsem Jeho Svatost aneb Praktické cvičení ze štěstí

Mám za sebou nádherný odpoledne. Plný očekávání, nadějí, setkání, čekaných i nečekaných událostí, klidu a pohody. A jako obvykle to celý začalo naprosto nečekaně a nezávazně, prostě jen tak. Věci se vyvíjely úplně jinak, než jsem předpokládala... ale nakonec se splnilo to, oč mi šlo: viděla jsem Dalajlamu.

Perplex days

Nemůžu se ubránit variaci na jednu z mých nejoblíbenějších písní. "Just a perplex day, drink sangria in the dark..." Totálně paf den a já v šeru spokojeně popíjím nikoli teda sangrii, ale bowli. Slavím. Právě jsem vyhrála TŘI týdny bonusového času na diplomku! Tak to dopadá, když si člověk moc domýšlí a usoudí, že když na FSV znamenal termín přihlášky ke státnicím také termín odevzdání diplomky, bude to stejně i na jinejch fakultách. Ejhle, není.

Půlsemestrální suma theologická

Je načase zhodnotit další z mých realizovaných šílených nápadů. Po téměř dvou měsících studia na evangelické teologické fakultě si to už snad můžu dovolit. Ty dva měsíce byly velezajímavé a přinesly mi spoustu myšlenek, podnětů, zjištění a poznání - a nejen v otázkách teologických, ale především v otázce sebe samotné.

Letecké katastrofy po našem: Bratislava 1966

Po nějaké době mi vyšel další díl československo-katastrofického seriálu. Tentokrát se věnuje nejtragičtější, "nejokonspirovanější" a dle mého skromného názoru i nejškaredější nehodě v Československu vůbec: 24. listopadu 1966 u bratislavské čtvrti Rača havarovalo letadlo Il-18 bulharské společnost TABSO. Na místě, trochu symbolicky zvaném Sakrakopec, začalo období, které soukromě nazývám "černé desetiletí československého letectví". Skončilo - shodou náhod a trošku paradoxně - o 10 let později taktéž u Bratislavy, taktéž havárií Il-18.Ale o té jsem už psala v létě. Dneska tedy výroční: od nejhorší letecké nehody v Československu uplynulo 45 let.

Nejhorší letecká havárie v Československu
je dodnes tajemstvím

Mimochodem, poprvé v kariéře se mi stalo, že můj článek obšlehla konkurence. Bratia z aktuálne.sk si ho vypůjčili a přeložili téměř doslova /včetně informací od mnou vypátráného a osobně vyzpovídaného zdroje, jemuž navíc chudákovi zkomolili jméno/. Nu, stačí dolů napsat "zdroj: iDnes.cz" a máte článek skoro bez práce. Asi bych to ale měla brát jako uznání. Nějakou mizérii by přece neopisovali!

PS: Redakce Technetu se pochlapila /nebo pobabila? :o}/ a vyrobila mi konečně profil autora. Takže od této chvíle můžete moje nové články najít tady a dokonce si mnou můžete nakrmit čtečku!

Příliš rušný podzim

Každý půlrok si říkám "ještě tenhle semestr a pak už to bude lepší". Člověk musí mít nějakou pozitivní vyhlídku do budoucna. A tak si maluju vyhlídky... a místo zlepšení je to snad půlrok od půlroku horší. Školních povinností neubývá, pracovních přibývá... a do toho ještě hromada osobních věcí, co si svůj díl pozornosti taky upřít nedají. Takže snad pochopíte, že blog jde opravdu stranou.

Jak jsem lovila faaakt velký letadlo

... tedy to největší, Airbus A380. Včera jsme ho měli v Praze, což jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Takže ráno raníčko Teri vstala, foťák, počítač a kafe v bágl poskládala: půjdu, maminko, k ranvejím, letadlo sobě ulovím! A tak se také stalo. Kromě toho, že jsem konečně po téměř dvou letech pochopila, že když chce člověk opravdu ostré fotky, musí fotit na maximální velikost (grrr!!!!), jsem nacvakala asi třista fotek, z toho některé myslím docela dobré. Taky mi zkolaboval počítač, kvůli čemuž se moje fotky nestaly titulníma na iDnesu. A taky se zpozdila moje skvělá reportáž o šílencích s foťákama za plotem. S chutí bych vám ji sem dala, ale přijde mi nefér předbíhat vlastního chlebodárce... :)  Inu, musíte si počkat, až to vydá Technet.

PS: A tak se také stalo:
Jak se loví letadlo. Devět hodin čekat a doufat, že nezmění dráhu

Letecké katastrofy po našem: La Manche 1948

Třetí díl mého katastrofického seriálu byl původně plánovaný až na listopad, a to ještě jen možná. Jaroslavlská nehoda (u níž se možná mimochodem povedlo zjistit příčinu nehody - vždycky mě zamrzí, když lidi umírají po podobných blbostech...) ale vyvolala sérii připomínek podobných sportovních tragédií. Hodně se zmiňovalo zmizení letadla s našimi hokejisty v roce 1948 - ale pořádně se tomu nevěnoval nikdo. A tak jsem redakci navrhla, že by se to teď celkem hodilo... Prošlo to:

Trosky letadla s československými hokejisty nenašli.Zabil je sebevědomý pilot

"Katastrofka" se psala hůř než obvykle - tak už to bývá, když nemáte oficiální materiály a nikdy se nenašel ani vrak letadla. Takže se aspoň propraly pravděpodobné možnosti - klasický smrtící "koktejl" ve složení mizerné počasí, riskující pilot a technická maličkost - v tomhle případě nejspíš přetížení celého letadla. A obrovské týmové odhodlání hokejistů - kteří chtěli tak moc pomoct spoluhráčům v blížícím se zápase, že trvali na odletu do bílé mlhy. Nedoletěli.

Už nejsem zelenooká blondýna bez názoru

Tahle charakteristika, na které si kvůli mnoha věcem mimořádně zakládala, vznikla díky mým nejlepším kamarádům z gymplu. Hodně dobře jsme se znali, měli jsme hodně velkej smysl pro recesi, rádi jsme věci logicky překrucovali... a pak vznikaly geniální, naprosto scestný hlody, na kterých přitom něco bylo. Jako tenhle. Jenže svět se mění a my s ním... a já můžu dneska hrdě oznámit nejen Koudymu a Sedlimu (autorům tohoto kecu): Už to není pravda! Už nejsem zelenooká blondýna bez názoru! Zelenookost sice platí stále (s kontaktníma čočkama jsme si moc nesedly), ale blonďatost už je pár let passé. A ode dneška už neplatí ani ta beznázorovost. Komentář na hlavním místě Mladé fronty DNES dozajista nemůže psát někdo bez názoru!

Už nejsem zelenooká blondýna bez názoru

Tahle charakteristika, na které si kvůli mnoha věcem mimořádně zakládala, vznikla díky mým nejlepším kamarádům z gymplu. Hodně dobře jsme se znali, měli jsme hodně velkej smysl pro recesi, rádi jsme věci logicky překrucovali... a pak vznikaly geniální, naprosto scestný hlody, na kterých přitom něco bylo. Jako tenhle. Jenže svět se mění a my s ním... a já můžu dneska hrdě oznámit nejen Koudymu a Sedlimu (autorům tohoto kecu): Už to není pravda! Už nejsem zelenooká blondýna bez názoru! Zelenookost sice platí stále (s kontaktníma čočkama jsme si moc nesedly), ale blonďatost už je pár let passé. A ode dneška už neplatí ani ta beznázorovost. Komentář na hlavním místě Mladé fronty DNES dozajista nemůže psát někdo bez názoru!

Před deseti lety mi skončilo dětství

Významné historické události se prý mimo jiné poznají i podle toho, že vám skoro každý je schopen říct, co přesně dělal, když se o nich dozvěděl. Jak ho bezprostředně ovlivnily, co si myslel, co udělal. Něco podobného mi vyprávívala mamka, když vzpomínala na ruskou okupaci v roce 1968 a já si říkala, že je zvláštní, jak hrozně moc se to tehdy devítiletému děcku vrylo do paměti. Pak přišlo 11. září 2001 a já pochopila, jak snadno se to stane.

Před deseti lety touhle dobou jsem spala svou poslední noc s tím pocitem poněkud naivního bezpečí, který znamená dětství.

Světy mých sfér zájmu - letectví a hokeje - se proťaly

Určitě to už víte. Dneska odpoledne u ruského letiště v Jaroslavli havarovalo těsně po startu letadlo s kompletním hokejovým mužstvem KHL Lokomotiv Jaroslavl. Na palubě bylo 44 nebo 45 lidí; 43 z nich nepřežilo. Včetně tří českých mistrů světa Karla Rachůnka, Josefa Vašíčka a Jana Marka. Byl s nimi i kapitán "sousedovic" reprezentace Pavol Demitra. A já mám najednou diametrálně odlišný téma k dalšímu příspěvku o lítání, než jsem zamýšlela. Těšila jsem se, jak se zasním nad mou oblíbenou písničkou Learning to Fly od Pink Floydů a vrátím se ke své první pilotní zkušenosti. Ale ona ta písnička ani teď není od věci. "Do dálek se vine temná stuha, natažená do míst, odkud není návratu..."

Poprvé za kniplem aneb Learning to Fly

Dneškem vyvrcholilo moje půlroční letadlošílecí období - vybrala jsem si kombinovanej dárek k narozeninám a ke státnicím. Hodinovej let malou výcvikovou cessničkou s možností osahat si řízení letadla. Opravdovýho! Sice mrňavýho, ale opravdovýho. Myslím, že jsem se zamilovala, a to definitivně. K příštím narozeninám bych prosila zaplatit autoškolu na letadlo. Ono řídit letadlo je snazší, než řídit auto. Jako fakt.

Letecké katastrofy po našem: Damašek 1975

Hlásím návrat z prázdnin a zároveň nový katastrofický článek, vydaný pod vlajkou Technetu. Tentokrát to bylo komplikovanější, neměla jsem k ruce knižní berličku od Pana Pilota a musela jsem spoléhat jen na archiv a internetové zdroje, čili vlastní uvážení. Po poměrně divokém závěru se ale zadařilo:

"Přistáli jsme," řekl a zemřel.
Havárii ČSA před 36 lety přežili jen dva

Za většinou nehod je řetězec drobnějších nedostatků. Kapka alkoholu, hodně tmy, špatně viditelná čísla na přístrojích -  a skončilo to nejhorší katastrofou v dějinách ČSA. Možná si členové posádky nerozuměli, možná navzájem nesledovali, co dělají ti další... Hlavní roli ale nejspíš sehrála vzájemná nenávist obou pilotů, kteří se neměli rádi natolik, že spolu nemluvili - a to se podepsalo na komunikaci mezi celou posádkou. Smrt 126 lidí prý možná zavinil dávný spor o jednu ženu. Cherchez la femme.

Kenny Rogers - The Gambler / Petr Spálený - Hráč

Tak jsem po hrozně dlouhé době vyhrabala svý starý kytarový zpěvníky a do posledního dílu připsala dalších pár písniček. (Připadala jsem si přitom jako svoje mladší já. Člověk by neměl zapomínat na svý starý zvyky - možná bych si zase jednou mohla uvařit malou starou konvičku dobrýho čaje, sednout na zem a do dvou v noci nekoukat do počítače, ale brnkat na kytaru... a vzpomínat na starý časy, kdy bylo tak jaksi do všeho víc energie.) Vidíte, k čemu všemu člověka postrčí taková blbost, jako je zapsání textů a akordů několika písniček, které vás v poslední době provází životem? Jednou z nich je samozřejmě dnešní titulní - The Gambler od amerického zpěváka country Kennyho Rogerse. Ale od té nelze oddělit ani její neméně povedenou českou verzi, kterou nazpíval Petr Spálený. Takže dneska budou zase jednou písničky dvě. No co, stejně jsem vás dlouho zanedbávala ;o)

Na každýho věčnýho studenta jednou dojde

Takže došlo i na mě. Z zásilky do vlastních rukou se vyklubalo to, co jsem doufala, že se nevyklube - výzva k zaplacení poplatku za studium. Tedy hned dvě - jedna za další studium a jedna za delší. Nenechte se mást, není to to samé. Je v tom zatracenej rozdíl - plus půl roku a mínus osm tisíc. Ehm. Začínám z prázdninového volnoběhu přepínat na zuřivej plánovací režim.

Hlášení v prázdninovém poločase po praxi

Tak se ve mně konečně hnulo svědomí a usoudila jsem, že bych vám, posledním vytrvalým čtenářům, mohla aspoň objasnit, proč pořád nic nepíšu; když už nenapíšu nic rozumného. Jedinou změnou, které byste si na blogu mohli všimnout, je výsledek mé nové aktivity - rozhodla jsem se publikovat svou slušnou sbírku leteckých vtipů online. A protože se všecko musí použít všude, rozhodla jsem se ji propojit s blogem. Takže v malém menu nahoře(ano, konečně jsem vytvořila vymodlené slušně vypadající horní menu!)  nad příspěvky si rozkliknete odkaz Letecké vtipy - obsah se jednou až dvakrát denně obnovuje. A naskakujou tam nový vtipy o lítání, letadlech a lidech kolem nich. Snad vás některý z nich občas povznese na duši.

Letecké katastrofy po našem: Bratislava 1976

Asi před rokem, když jsem dopsala tehdejší sérii o leteckých katastrofách pro Technet, jsem vám cosi slíbila. Že se jednou pustím do vlastního seriálu, který zmapuje nehody v Československu. Ono je to sice už dávno, ale bývaly časy, kdy to v našem letectví připomínalo džungli. Zapomínat by se na to ale nemělo. A tak jsem se po dopsání diplomky a nabrání sil znovu odhodlala k publicistickému návratu - a dneska vyšel první článek, opět na Technetu.

Seriál: Letadlo se zřítilo do koupaliště u Bratislavy.
Málem trefilo řídící věž

Nádhernej letní den přesně před 35 lety, krátkej let Praha - Bratislava. Během klesání ale nastaly v kabině takové zmatky, že si posádka nakonec omylem vypnula oba motory na jedné straně a ztratila nad letadlem kontrolu. Plesknutí do nedalekého jezera přežili jen tři lidé z devětasedmdesáti na palubě. Ale v tomhle případě se aspoň letecká veřejnost konečně poučila - a od té doby u nás ani u ČSA (klep, klep na dřevo) k nehodě, u které by umírali cestující, nedošlo.

Takže ať se vám zajímavě čte, ať se něco dozvíte... a třeba tak za měsíc se můžete těšit na něco dalšího. No a dřív než za měsíc (snad) se můžete těšit i na pár útržků z mého prázdninového života, který je letos více než rušný. Tak zatím!

O tři písmena před jménem víc

Dokonáno jest

..seznamte se s mým druhým duševním dítkem. Přišlo na svět včera ve večerních hodinách po poměrně vyčerpávajícím porodu. Krásné míry 164 stran a asi 500 g. Dítko se má čile k světu a maminka se uspokojivě zotavuje po vypětí posledních dní. Po objevení několika vad na kráse se dostavila poporodní deprese, ale snad odezní. Jinak bude maminka nucena definitivně oznámit celému světu, že přivedla na svět holčičku - krásnou především na pohled. Ale což. I krása vzhledová dělá svět hezčím. Radujte se a veselte se s námi!

Jarda na Hrad! aneb Od nenávisti k lásce k číslu 68

Tak hoši s hokejkama vyválčili bronz. A já můžu opět se slzou sentimentu v oku vzpomínat na nádherný chvíle s hokejem, kdy jsem řvala do nemluvna, prořvala noci po bolestnejch vyřazeních a prováděla šílený věci, abych se k těm hokejistům mohla aspoň trochu přiblížit. Jo, párkrát se mi to povedlo. A jednou, loni už jsem se vám chlubila, jsem dokonce ulovila Jardu Jágra! Asi na deset vteřin. Ale mám to zdokumentováno. Mám tak pěknou ilustrační fotku k hluboce osobnímu vyznání - k příběhu totální proměny názoru... a k pár hlubokejm životním zjištěním, k nimž mě dovedlo legendární číslo 68.

Diplomkovo - hokejové hlášení č. 2

...aneb ukázkově šílenej den v podání Teri, počítače, diplomky, hokejistů, Pink Floydů a přátel z BuzyBytu

Diplomkovo - hokejové hlášení

Jen abyste věděli, že ještě žiju.

Rozhovor z mého stolu aneb Odposlouchávají nás

Snad se v internetových vodách nenajde nikdo, kdo by ještě nezaznamenal aférku našeho ctěného pana prezidenta, který si na státní návštěvě Chile nenápadně přivlastnil pero. Učinil tak před davem novinářů a způsobem vysoce sofistikovaným, připomínajícím zcizovací manévry sedmnáctiletých puberťáků, kteří v hospodě nenápadně strkají pod stůl půllitry, aby si je mohli odnést domů coby suvenýr. Když si toho všimli nenechaví novináři, rýpli si a národ (co národ; svět) se začal bavit (a stydět), bylo nám vysvětleno, že pero bylo dárek, byla to obyčejná propiska a že je běžné, že si je politik ponechá. (Nechme stranou, že ponechání darované věci obvykle probíhá jiným než výše popsaným "hospodsko-lovicím" způsobem.) Chile se ozvalo s upřesněním - nebyla to obyčejná propiska, nýbrž malé umělecké dílko, drahé pero vyrobené z polodrahého kamene lapis lazuli chilskými šperkaři. O tom, jestli to byl dárek, chilská strana taktně pomlčela. Ehm. Celá kauza ale měla pokračování v mé těsné blízkosti...

Učím se lítat ...

...učím se lítat odborným tématem a možná jsem si chvíli myslela, že už letím, ale pořád se jenom kodrcám po dráze. A diváctvo, co mě pozoruje z mediálních tribun, by mi to možná i zblajzlo, že se tvářím jako letadlo. Ale ti, co fakt lítaj, mi na to neskočej.

Ve spirále života

Blog je fajn věc. Stačí jeden, dva kliky... a najednou jste o několik let zpátky. Vidíte, co jste dělali, řešili, o čem jste přemýšlelli a psali. Když jsem tak dneska seděla, vyřizovala zásadní diplomkový maily (ano, Pan Pilot komunikuje a - cituji - "spojení máme navázáno" :o) a pomalu se odhodlávala doklofat leteckou kapitolu, napadlo mě podívat se o tři roky zpátky do své minulosti. Jenom tak abych měla představu, v jak moc velkým skluzu jsem. A ejhle - 9. 4. 2008: Jak Terinka pátrala a letadlo vypátrala... Už tehdá se mi v hlavě honil přízrak jednoho nešťastnýho letu. Teď se mi jich tam honí o něco víc, ale jinak to sedí téměř na den. Je to zvláštní, jak se historie opakuje.

Leze na mě jaro, pomoc

Čas letí jako vzteklej a kromě stále akutnějších školních povinností přinesl i jednu pozitivní věc - je jaro (i když třeba dneska to tak nevypadá). Svítí sluníčko, je teplo, ptáci řvou (dokonce i tady ve městě). Je to fajn, dobíjí mě to energií. Jenže ne že bych ji zužitkovala efektivně - mně z její přemíry hrabe a dělám naprosto nestandardní věci.

Ben E. King - Stand By Me

Dneska to bude prapůvodní verze jedné z nejpředělávanějších písniček vůbec. Některou z jejích verzí určitě znáte taky. Já ji původně znala v podání Johna Lennona, ale nějak mi nesedla. Jenže před pár týdny jsem se shodou okolností dostala k filmu, v němž zazněla jako titulní... a kombinace skvělýho filmu podle dobré předlohy a originální verze písničky zafungovala - prostě došlo k chemické reakci. Najednou to byla ta pravá verze, vyslechnutá v té pravé náladě. Od té doby mi právě ona hraje v kapesní empétrojce nejčastěji. A většinou cestou do archivu. Ona se teď  totiž děsně hodí - tohle je písnička na povzbuzení do dob, kdy je sice dobře, ale potřebujete ujistit, že bude dobře pořád.

Očarování čaroitem

Že jsem cvok do šutrů, takovejch těch nádhernejch leštěnejch polodrahokamů, co se tak různě kupujou v obchůdcích s kytkama, dárkama nebo esoterickejma věcma, to už se nějakou dobu ví. Před pár týdny jsem objevila kouzlo jejich skládání - není nad to si večer sednout na postel, vysypat svý šutrový bohatství a pěkně se v nich hrabat a skládat, co vás napadne a jak vás napadne. Je to vlastně druh relaxace. A postupem času mu přišla na chuť i máma - takže začala mou sbírku vydatně zásobovat a podporovat. Takže jsem svým způsobem zlenivěla a začala šetřit... a přestala po novejch přírůstcích pátrat sama. Ale včera, když jsem se zmateně vracela z diplomkové konzultace, jsem usoudila, že znova nazrál čas vypravit se do mé oblíbené šutrárny u Ípáku...

Jak se staví pomník, díl první

Když jsem se tu posledně pohoršovala nad tím, že na místě největší české letecké katastrofy není ani pomníček, netušila jsem, k čemu moje pohoršení povede. Ve stavu pohoršeném jsem se dostala na internetové fórum, kde diskutují nadšenci do letadel - a zjistila, že asi před měsícem někdo došel k úplně stejnému pohoršení jako já. A přišel s výzvou, jestli by někdo nebyl ochotný se pokusit s tím něco udělat. Zkontaktovali jsme se... a už to lítá. Asi jsem se dobrovolně a po palici a v tu nejvytíženější dobu (jako bych neměla dost diplomek a státnic) poprvé v životě vrhla do činnosti na poli veřejném:

 

POMNÍK PRO SUCHDOL

Opatrnej start katastrofický diplomky

Druhý týden v Praze za mnou. Ten minulý byl rozkoukávací, zařizovací a vůbec aklimatizační. Na jeho konci nám na FSV sdělili, že nás jako vůbec nechtějí lekat, ale že bysme za dva měsíce měli mít napsanou diplomku. Ehm. Takže jsem se rozhodla, že se do toho dám. A dala.

John Denver - Sweet Surrender

Tahle přeúžasná písnička mě provázela většinou Finska. Tou příjemnější, v níž jsem nabrala odhodlání, energii, naději... a rozhodla jsem se nabrat tak trošku novej směr životem. Teď už je sice období "sladkýho odevzdání" definitivně pryč, začíná naopak jedno z nejrušnějších období, co jsem asi kdy zažila... ale ta naděje z písničky dýchá pořád. Dneska jsem ji poslouchala do zblbnutí. Roční pohrávání si s myšlenkou na Změnu skončilo... a já to udělala.

Nový život v novém bytě

Tak jo, návrat do Matičky měst je za mnou. Mám za sebou stěhování, zařizování a týden v novém působišti. Jo, po pěti letech jsem opustila králíkoidní, byť milý domov břevnovských kolejí a přesídlila jsem na opačný konec Prahy. A je tam fajn. Břevnov byl sice Břevnov (moje dřívější končiny byly ty nejhezčí v Praze, to mi nikdo nevymluví)... ale však já se tam možná ještě vrátím. Ale teď mě život zavál trošku jiným směrem.

Jsi zodpovědný za svou Kytku

Můj pokoj byl pro rostlinstvo (kromě plísně) odjakživa místem hrůzy. Péče o pokojové kytky totiž jaksi logicky spadá na obyvatele pokoje. A já na zalívání kytek nikdy nemívala ty správný buňky. Takže kytky skomíraly, hynuly a ty nejodolnější jen přestaly růst. Takže se mi logicky nelíbily a o to menší byla motivace se o ně starat. Jenže časy se mění... a ze mě se stala vášnivá chovatelka kytky. Chovatelka téměř doslova.

Já versus facebookový reklamy

V posledních dnech jsem vytáhla do svaté války. Do svaté války za svou čest a hrdost - z principu se totiž odmítám koukat na idiotský reklamy na hadry, hubnutí a mimina, který mi fejskniha poslední dobou stále sveřepěji podstrkuje. Je čím dál drzejší. Takže jsem se rozhodla jednat!

Všechno tady bude žlutomodrý!

Dejte dítěti barvičky a čekejte pohromu. A dejte mně barvičky na sklo a čekejte pohromu na druhou. Koupila jsem si včera slupovací barvy na sklo, abych si mohla ozdobit novou kytaru, která má poněkud nevýraznou barvu a moc velkou prdel, která prostě nutně potřebuje být opticky rozbita. Loupací barvičky na sklo jsou na lakovaný povrch kytary ideální - nepoškodí ho a dají se vždycky sundat...

Heuréka aneb Novoroční internetové objevy

Čtrnáct dní jsem doma. Svátky za náma, strávené klidně, spokojeně (s vlezlou, ale vlastně neškodnou chorobou), ve chvílích nejvyšší naléhavosti mírně studijně. Až teď začínám ožívat do běžného domácího režimu, což znamená, že začínám znovu vyvíjet dobrovolnou duševní činnost - trápím novou dvanáctistrunnou kytaru (pojmenovanou poeticky Mladá :o), rekonstruuju sousedovic internetový stránky, klofu blogy, odepisuju na miliony mailů a vzkazů, odhodlávám se zpracovat fotky z Finska, připravuju si povídání o Severu pro babičky a dědečky z nedalekého domova důchodců... a tak. A během toho navracení do aktivního režimu jsem učinila pár super užitečných objevů online, o které se s váma prostě musím podělit :o)

Písničkové bilancování: Bitterblue & Good Riddance

Tak jo, šťastnej a veselej. Hlavně ale ať ten rok se dvěma jedničkama na konci není horší, než byl ten minulej. (Vzhledem k tomu, že ten skončenej rok, ani přes úžasné finské zážitky, nepatřil k tomu lepšímu, co mně a mému okolí život dal, se domnívám, že jde vlastně o poměrně skromné přání...). A protože jak na Nový rok, tak po celý rok... tak vám samozřejmě popřeju písničkově. Dneska budou dvě - můj skončený rok 2010 prostě do jedné písničky nenarvete. Teda, dal by se, ale Leaving on a Jet Plane jsem si už vyplácala. Takže dneska to bude Bonnie Tyler, blonďatá Velšanka, co na první pohled vypadá jako pipka křížená s lehkou dámou, jinak majitelka nepopsatelně okouzlujícího chraplavého hlasu (která vás jednou provždy naučí, že nikoho nemáte soudit jen podle toho, jak vypadá)... a američtí Green Day. Na pohled děsivá směs. Ale děsivosti a úchylnosti vás už u mě dávno nemají překvapovat. Tak jdeme na to?