Půlsemestrální suma theologická

Je načase zhodnotit další z mých realizovaných šílených nápadů. Po téměř dvou měsících studia na evangelické teologické fakultě si to už snad můžu dovolit. Ty dva měsíce byly velezajímavé a přinesly mi spoustu myšlenek, podnětů, zjištění a poznání - a nejen v otázkách teologických, ale především v otázce sebe samotné.

Škola je úžasná.

Prošla jsem si prvotním nadšením, následnou ztrátou růžových brýlí a dokonce strachem o osud vlastní víry /vidouc v Bibli všecky ty rozpory, měla jsem obavy, aby mě to nepřesvědčilo o její absolutní nevěrohodnosti... a ptala jsem se vážně Tamtoho nahoře, jestli mě sem snad dokopal proto, aby mě přiměl k závěru, že neexistuje?/.

Nakonec přišla doufaná katarze a klid. Divný pocit z biblických rozporů jaksi zvláštně rozplynul a já v těch rozporech začala vidět věci z různých pohledů, barvitě, reálně. Vždyť i na skutečnost se obvykle nahlíží značně rozporuplně. To lži bývají jednoznačné a propracované tak, aby se o nich nedalo pochybovat...

Zjistila jsem děsnou spoustu zajímavých věcí podstatných i nepodstatných.

Zjistila jsem, že podle Janova evangelia byl Ježíš neuvěřitelný provokatér, který si o to ukřižování říkal.

Zjistila jsem, že mi asi nejvíc sedí Lukáš.

Zjistila jsem, že Skutky jsou jedna velká dobrodružná knížka.

Zjistila jsem, že Starý zákon je jedna velká sodoma a gomora, zvrhlost nad zvrhlost... a ještě jim to přišlo normální. Zvláštní zvyky měl národ izraelský. Těhotné ženy po porodu děvčátka se nikdo ještě snad osmdesát dní nesměl dotknout... ale dcery s vlastním otcem souložit směly, kdyby jim náhodou hrozilo, že zůstanou bez potomka.

Prostě jsem pochopila, jak někdo může říct, že kdyby si měl vybrat jedinou knihu, kterou bude moci až do smrti číst, bude to Bible. Je to knihovna filozofická, historická, psychologická, cestopisná, detektivní, milostná až pornografická. Je tam skoro všecko. Jak řekla nedávno jedna z postav v Dexterovi: "V Bibli jsou všechny odpovědi. Jen se musíš umět zeptat."

To mi připomíná báječný teologický vtip, který nám onehdy vyprávěl jeden vyučující: To takhle jednou jeden kazatel odflákl přípravu na kázání a když už stoupal na kazatelnu, řekl si, že prostě otevře Bibli a kde ji otevře, to bude kázat; však on mu Bůh povede ruku na správné místo. Otevřel a četl: "A Jidáš šel a oběsil se." - Na to se přece nedá kázat, zděsil se kazatel. Otevřel na jiném místě a četl: "Jdi a učiň totéž!"

Bylo mi řečeno, že můj hudební vkus není vůbec plešatý.

A bylo mi řečeno /starým panem profesorem, moudrým pánem a prvním signatářem Charty 77/, že ač výchovou katolička, "nejsem ještě pro protestanství ztracena". :o)

A tak.

Zjistila jsem, že nevědomky žiju přesně dle výroku pana Alberta Einsteina: "Radost z uvažování a z chápání je nejkrásnějším darem přírody."

Jenže poslední dobou je na mě toho chápání nějak moc.

Začalo to, jak už první ročníky bakalářského studia začínají, velkým děšením. Jak budeme muset makat, jak budeme rádi, že stíháme jednu školu, ať nepočítáme s prací atd. "Nemyslete si, že když jste na křesťanské škole, že vám ty zkoušky a zápočty budeme dávat jen tak z bratrské lásky," pravila varovně řečtinářka, paní doktorka Přecechtělová.

Kecy v kleci, myslela jsem si; když jsem zvládala zároveň dva magisterské obory, tak co bych nezvládla jednoho bakaláře a práci. A diplomku, aby se nezapomnělo.

Jenže ony to kecy v kleci nebyly, jak se ukázalo hned po sestavení rozvrhu. Denně průměrně dvě přednášky, což není tak zlé. Průšvih je v jejich rozložení - obvykle jsou elegantně rozvleklé mezi desátou až čtvrtou hodinou, samozřejmě s několika hodinami volna. Ty jsou sice fajn, ale celkově to je na zabití. Plány, jak budu dopoledne chodit do školy a odpoledne do práce / naopak, šly do háje.

Práce se přesunula na večer. A zůstalo u nárazové technetí spolupráce.

Jenže práce přibylo a občas mi přiletí pod nos i mimořádně. To pak zadání přijde dopoledne; s deadline do pěti. A je po studijních předsevzetích. Možná měl tenkrát v prváku kamarád pilotěnko pravdu... jsem kariéristická potvora.

I když je dobrý týden, kdy se píše jen to, s čím se předem počítalo... připadám si poněkud zvrhle. V době, kdy normální člověk chodí do práce, spím nebo chodím do školy. V době, kdy má normální člověk volný čas, pracuju. A v době, kdy normální člověk spí, já mám volný čas. Jenže volný čas v noci vám nedává příliš velké možnosti, jak ho smysluplně využít. Dlouhodobě neudržitelný stav.

K tomu si připočtěte novomediální diplomku. Ano, beďar neviditelné přípravy nazrál a teď z něj tryskají prameny mouder. Ustálila jsem se na poměrně pěkném čísle 10.000 znaků za psací den /cca 5 stran/, což není tak zlé, když minimální rozsah je asi 110.000. Teď jsem asi na 60.000, ale čas kvapí.

Problém tkví v tom, že těch 10.000 znaků nenapíšu za dvě hodiny po příchodu ze školy, to prostě nějak nejde. Aby těch 10.000 taky mělo nějaký smysl, je potřeba u toho sedět s přestávkama celý den... tuhle něco přečíst, přeložit to, pak to u vaření čaje promyslet... a pak zase psát.

Takže to dopadá tak, že když mě ráno popadne psavá, jde škola stranou. Teď je především potřeba se vypořádat s diplomkou. A když mi pošlou mail z práce, jde škola taky stranou.

Hlodá mě z toho studentské svědomí... a ve škole mi na papírech prezence, která se na většině výuky striktně hlídá, přibývají neomluvené pomlčky. Je půlka semestru a v několika předmětech už jsem na hraně.

Takhle to nepůjde.

Najednou jsem během dvou měsíců studia poznala, kde mám hranice.

Jsem ráda, že jsem se tenkrát na jaře rozhodla, jak jsem se rozhodla.

Ale už není otázkou, jestli přejdu na dálkové. Otázka je, KDY to bude.

Doufám, že co nejdřív.