Zpěvy novoroční 2020/2021: Billy Joel - Piano Man & The Mamas and the Papas - California Dreamin'

Opožděně, ale přece.

Billy Joel - Piano Man

Zemřel Honza Vyčítal z Greenhorns...

A já si až včera večer a dnes uvědomila, že to byl vlastně můj nejmilejší a nejváženější českej muzikant (spolu s Martou Kubišovou). Kytarista, textař, kreslíř, tramp, milovník všeho americkýho. Ale hlavně rovnej, férovej, nesmírně svéráznej a neuvěřitelně talentovanej chlap, kterej celej život žil po svým, držel jeden směr... prostě chlap, co působil jako značnej sympaťák. 

Ale pro mě to byl a navždycky bude hlavně skvělej textař a muzikant. Protože co se hudby týče, tak Beatles nebeatles, Floydi nefloydi, jsem dítě vyrostlé na starým českým popu a na country a folku. Ta muzika je krásná a upřímná... a odvěkýmu kouzlu kytary, ohně a letní noci se u mě nemůže asi nic rovnat. 

Takže si od včerejška hraju pár Vyčítalovejch písní - jednu, co mě provází většinou života a naučila mě o českých dějinách víc, než většina dějepisu na školách; další, co zalepila další díry ve vzdělání, ale chybí jí ta osobní rovina... a na závěr jednu, která je prostě jeblá, ale kouzelná. :-) 

Zpěvy novoroční (a písně na Cestu): Olga Lounová - Optimista & Judita Čeřovská - Vítr to ví

Už dlouho jsem na přelomu roku nezpívala. Letos budu. I když jsem do poslední chvíle nevěděla, co jak bude, nakonec jsem trávila Silvestra v klidu a teple domova, koukala na Hvězdný války, Amélie seděla na radiátoru a čučela do noci a prskajících malých ohňostrojů (to zvíře totálně popírá pravidlo, že se zvířata nočního bouchání a prskání bojej), já cucala whisko-malinosirupovej svařák a na půlnoc se vypravila na potlach a něco dobrýho ke kamarádce přes pole. Koukaly jsme na světla nad Prahou a bylo to fajn. Fajn konec docela podivnýho roku, kdy se dělo hodně věcí, občas toho všeho bylo až až... ale nakonec to všecko dopadlo celkem jakštakš dobře. A to je fajn. A do toho se mi hodilo pár písniček, který jsou taky o tom, že v životě všecko není perfektní a nikdy to takový nebude, ale dokud se jde dál s optimismem a nadějí, tak je to dobrý. A o tom ten uplynulej rok byl.

Život někdy umí lidem naložit... a teď se vracim

Život někdy umí lidem naložit... 

...ale to nejhorší je snad za mnou. Dneska jsem odevzdala disertaci k malé obhajobě. 
A teď sedím, mám prázdno v hlavě a bez výčitek se vracím k objevům letošního šílenýho léta. 

A najednou mám hroznou chuť hrát na kytaru, zpívat, vybarvovat omalovánky a chodit. 

Ale dokážu jen tupě koukat a spát. 
Nevadí. Bylo nám dobře...  a bude líp.

Zpěvy novoroční 2016/2017

Starý rok se překulil v nový a já opět bilancuju. Letos jsem už dávno věděla, o čem to bude, ale dlouho jsem nevěděla, co k tomu bude znít. Nakonec jsem vybrala opět dvě písně. Nejsou to ty vůbec nejoblíbenější za letošek. Jsou to ale písně, které se něčím trefily do okamžiku, v němž zazněly,  zasáhly cíl a vryly se pod kůži.

 

Zpěvy novoroční...

Tak je to tu zase, láme se rok starý a nový a já si zpívám. Kdoví pokolikáté a kdoví, jestli už fakt ne naposled takhle veřejně. Letos to je jiný. Hraje k tomu jediná písnička, navíc taková, které dodnes pořádně nerozumím, ale okouzluje mě její námět (něco jako vyznání lásky od pilota pro jeho letadlo), její nálada, její podání a její útržky, které jsem pochytila nebo mi byly tlumočeny. 

Něco jako: 

Ahoj, můj starý kamaráde, my dva už jsme toho spolu hodně zažili... 

já ani ty nejsme úplně nejmladší, ale stále spolehliví. 

Máme toho hodně za sebou, víme, jaký to bylo, být mladí a krásní,

to se už nevrátí, ale máme vzpomínky, a ty nám nikdo nevezme. 

I když už toho musíme oba hodně opravovat... 

a tu krásnou mladou letušku 

si místo mě odveze domů můj druhý pilot. 

Ale pak uvidím odraz slunce v čelním skle 

a dojde mi, o čem je je žití, 

a vím, že oba, já i ty, jsme žili a žijeme šťastný život.

A tak to je a kéž to tak zůstane, dodávám já.

Dlouho jsem nepsala, moc dlouho. Hodně se toho za tu dobu stalo, nelze to teď vše vypsat a nevím, jestli to vůbec kdy vypíšu. Asi už ani ne. Už toho není tolik, co bych chtěla světu sdělovat. 

Letošek, rok 2015. Rok, kdy jsem nastoupila do báječné práce, kdy jsem chodila kolem našich billboardů s pocitem hrdosti, že k téhle organizaci patřím. Rok, kdy mám konečně pocit, že jsem zapadla tam, kde mám být. 

Rok, kdy jsem podnikala šílený akce ze dne na den, kdy jsem nachodila desítky kilometrů a nečekaně navštívila místa, kam jsem si nikdy nemyslela, že se podívám. 

Rok, kdy jsem potkala neskutečný lidi a neskutečný osudy. A rok, kdy jsem se dotkla vlastních snů. Těch, na který jsem se roky chodila dívat přes plot kbelskýho letiště a k nimž mě nakonec osud zavál... a s nimaž přišlo i něco dalšího. 

Tak přeju sobě i Vám, ať to dobré, co tenhle rok přinesl, pokračuje i v tom roce příštím. A kdyžtak i v těch dalších.

Zpěvy novoroční: Odjezd & Moskevská virtuálka

Rok 2014 odpočítává poslední hodiny a minuty a já opět bilancuju. Letos jsem si tedy to hlavní bilancování odbyla už před pár dny, střízlivěcí cestou z Třebíče, kde jsem se s kamarády účastnila pěkně veselé štěpánské taškařice... a právě tou cestou se mi vylouply dvě písně, které jsou pro ten můj končící rok dosti výstižné. Dlouho jsem si myslela, že to letos bude zase anglicky a že udělám výjimku a zopakuju Changes Hugha Laurieho, protože tohle byl fakt Rok Změn, a k tomu že přihodím jednu rozporuplnou snivost z jednoho seriálu... ale pak mě osvítilo a došlo mi, že k tomuhle roku patří něco jinýho. Tyhle dvě věci, které patří k sobě a které podkreslovaly jedno z nejzvláštnějších období tohohle roku.

Hugh Laurie - Changes

Tak si tak lámu hlavu, jestli jsem v předchozích týdnech netrhla absolutní rekord v blogovém mlčení. Byl by to trošku paradox - víc jsem psávala dokonce i v tom roce pitomém, dvoutisícdesátém. Budiž mi ale obhajobou, že tohle je taky unikátní rok. Není pitomej, to rozhodně ne. Ale je divnej. Jak divně začal, tak divně pokračuje. Věci se mění. A já si zpívám - se svým velectěným sounarozeninovcem, anglickým hercem, představitelem doktora House... a skvělým muzikantem.

Zpěvy novoroční: Černej pasažér & Jiné to nebude

Tak je tu konec dalšího roku a já tu opět sedím a u dvou písniček se snažím o rekapitulaci uplynulého roku. Nejde mi to. Letos jsem vlastně měla zrekapitulováno už předčasně, včetně výběru písniček. A asi jsem moc halasně vyřvávala hop a ono ještě nebylo doskočeno... a ono to na doskoku uklouzlo. Ještě těsně po Vánocích jsem si na pravidelném gympláckém chlastosrazu lebedila, jakže byl ten končící rok fajn. I přesto, že jsem si po jeho velkou část připadala jako nejistej černej pasažér, co nemá cíl ani směr, jsem věděla, že jinačí to nebude, ale přesto je zač děkovat, osude. 
Rok 2013 Rok Cest, cest dalekejch, jedinečnejch, přínosnejch a dveře otevírajících. Rok, který mi dal naději dalších cest a víru v přátelství a snad i v určitej druh lásky. Byl to rok, kdy jsem se mnohokrát cítila výjimečně, neopakovatelně, svým způsobem i úspěšně... anebo aspoň příjemně uspokojeně. A i když to mockrát zadrhlo, tak se to vždycky nakonec znova rozjelo - a k dalším a ještě překvapivějším výšinám. Takhle jsem si spokojeně bilancovala... a pak přišlo uklouznutí.

Ono tedy je zač děkovat i po tom uklouznutí, a to kurva hodně. Ale stejně to tím hodnocením uplynulýho roku zamávalo. A hlavně to zamávalo mým možná trošku namyšleným pocitem spokojenosti a předčasnýho usínání na vavřínech. 

Jaromír Nohavica - Jeruzalém

Za poslední týdny je těch dojmů a pocitů už nějak moc a já na ně nemám slov. Mísí se ve mně doznívání zážitků, vzpomínek, myšlenek, pocitů zmatenosti z dalekých cest a ze závěrů, že všude dobře, ale doma nejlíp. Doznívá ve mně nejnádhernější koncert, jakej jsem měla tu čest v životě vidět. A mate mě, že nemám slova pro dnešní výsledek voleb, kterej mě přiměl zamyslet se, jak dlouho ještě bude doma nejlíp.

A když já na něco nemám slov, tak si je od někoho obvykle půjčím...

Tak mlčky stál jsem a myslel na svou malou zem

Která tam na severu, mezi horama skryta

Zleva i zprava bita, zhora i zdola bita

Tak jsem tam stál a myslel na ně

Jak je to těžké stát na správné straně...

This Is the Life...

Mám zamilovávací období. V posledních měsících jsem se zamilovala do spousty věcí: do kočky s naštvaným ksichtem, do grepovýho pivka, do snů a plánů na cestování... a taky do muziky týhle slečny. Začalo to touhle písničkou jednoho domácího jarního popíjecího večera u lampy.

John Denver - Looking for Space

Jedna z nejkrásnějších písniček od mého folkového oblíbence Johna Denvera čekala dlouho na tu pravou chvíli, kdy se bude hodit, abych se o ni s vámi podělila. Protože takovou krásu nelze vyplácat jen tak. Je to písnička o snech a touhách, o létání, o učení a poznávání, o čekání, nadějích a pádech.   A ta chvíle přišla a je více než symbolická. 

Písničku vám pouštím teď, kdy už je na 99% jisté, že poletím na svou první vědeckou konferenci. Do DENVERU, prosím pěkně. Denver, Colorado, USA!!! A ačkoli to vím už pár dní, stále ve mně prosté vyslovení nebo napsání těch slov vyvolává neuvěřitelný tetelení a nevěřícnej, dětsky užaslej smích.

Traband - Krysy /audiokomentář k výsledku prezidentských voleb/

Karel to věděl. Karel to tušil. Karel prorocky nechával tuhle píseň znít naším karlovským bytem v posledních čtrnácti dnech několikrát. A ono na ni fakt došlo. Karel prohrál... a my taky. 

"Dojde taky někdy na krysy?"

Novoroční dvojnadílka: Bittersweet Symphony & Sweet Dreams

Nevím, jak vy, ale my v Praze jsme se s uplynulým rokem rozloučili a novej přivítali fakt poctivě /fakt poctivě - zjistilo se, že máme fakt dobře zvukotěsný okna... a já zjistila, že příští Silvestry chci pokud možno opět trávit v klidu a relativním tichu, bez davů lidí, doma v Rozsockách/. A nebyla bych to já, kdybych ten minulej rok nebilancovala a nevzpomínala... v novej nedoufala... a nečinila tak klasicky písničkově. Opět jsou dvě. Tentokrát mi přijdou obě dost podobné - obě svým způsobem sweet - sladké, relativně nové a zatraceně profláklé. Ale prostě k tomu letošnímu přelomu roků patří. Bittersweet Symphony od The Verve a Sweet Dreams od Eurythmics. 

David Gilmour - Love on the Air

Mám za sebou pěknej den. Takovej úplně obyčejnej pěknej. Se všema těma pěknejma věcma, na který už dlouho nebyl čas nebo okolnosti: s modrou bíle pokreslenou oblohou a jasným podzimním sluníčkem, který ze všeho vytahovalo barvy; s foťákem, kterej ty barvy /do velké míry neúspěšně/ lovil; s letadlama nad hlavou, který se mi zákeřně schovávaly za kopcem a s ledovou vodou ze studánky. A s písničkou v hlavě. Šla jsem pro vodu, fotila oblohy, cesty a listy a po děsně dlouhý době jsem si zpívala. A vlastně jsem nevěděla proč. 

Ale možná jsem cosi přijímala... lásku ve větru. Nebo jsem ji vysílala. Nevím. 

The Byrds - Turn Turn Turn

Neopakovatelná písnička pro neopakovatelný chvíle. A přitom pro každou chvíli v životě - ať potřebujete cokoli. Neznám moc písní, který by vám pohladily duši, když je vám do pláče, když nenávidíte, když se radujete i když je vám prostě normálně. Tahle k nim patří. Protože... to everything there is a season, všecho má svůj čas.

The Byrds - Turn Turn Turn

Neopakovatelná písnička pro neopakovatelný chvíle. A přitom pro každou chvíli v životě – ať potřebujete cokoli. Neznám moc písní, který by vám pohladily duši, když je vám do pláče, když nenávidíte, když se radujete i když je vám prostě normálně. Tahle k nim patří. Protože... to everything there is a season, všecho má svůj čas.

Dvojitá novoroční nadílka: Pink Floyd - Learning to Fly a Věra Martinová - Ó pane náš

Tak budeme zase o rok starší. Nový rok klepe na dveře a mně to letos vůbec nedochází. Po dlouhých a dlouhých letech sedím zase ve svém pokoji úplně sama... a víte co? Vůbec mi to nevadí. Silvestr pro mě nikdy nebyl časem bouřlivých oslav a velkého optimismu, ale spíš hodinami bilancování, přemítání a doufání v to, že ten nový rok nebude horší než ten starý. A tak je to tu zase. Mezi popíjením vína, zapisováním nových písniček do zpěvníku /Bože, jak já se na tohle těšila/ a posledním uhlazováním diplomky přemýšlím o končícím roce a doufám v ten nový. A jak už se stalo zvykem, vybrala jsem pro vás dvě výstižné písničky. Tentokrát jsou hodně, hodně odlišné.

Dvojitá novoroční nadílka: Pink Floyd - Learning to Fly a Věra Martinová - Ó, Pane náš

Tak budeme zase o rok starší. Nový rok klepe na dveře a mně to letos vůbec nedochází. Po dlouhých a dlouhých letech sedím zase ve svém pokoji úplně sama... a víte co? Vůbec mi to nevadí. Silvestr pro mě nikdy nebyl časem bouřlivých oslav a velkého optimismu, ale spíš hodinami bilancování, přemítání a doufání v to, že ten nový rok nebude horší než ten starý. A tak je to tu zase. Mezi popíjením vína, zapisováním nových písniček do zpěvníku /Bože, jak já se na tohle těšila/ a posledním uhlazováním diplomky přemýšlím o končícím roce a doufám v ten nový. A jak už se stalo zvykem, vybrala jsem pro vás dvě výstižné písničky. Tentokrát jsou hodně, hodně odlišné.

Kenny Rogers - The Gambler / Petr Spálený - Hráč

Tak jsem po hrozně dlouhé době vyhrabala svý starý kytarový zpěvníky a do posledního dílu připsala dalších pár písniček. (Připadala jsem si přitom jako svoje mladší já. Člověk by neměl zapomínat na svý starý zvyky - možná bych si zase jednou mohla uvařit malou starou konvičku dobrýho čaje, sednout na zem a do dvou v noci nekoukat do počítače, ale brnkat na kytaru... a vzpomínat na starý časy, kdy bylo tak jaksi do všeho víc energie.) Vidíte, k čemu všemu člověka postrčí taková blbost, jako je zapsání textů a akordů několika písniček, které vás v poslední době provází životem? Jednou z nich je samozřejmě dnešní titulní - The Gambler od amerického zpěváka country Kennyho Rogerse. Ale od té nelze oddělit ani její neméně povedenou českou verzi, kterou nazpíval Petr Spálený. Takže dneska budou zase jednou písničky dvě. No co, stejně jsem vás dlouho zanedbávala ;o)