I letos jsem se vydala trávit dovolenou na jih. Původním plánem sice bylo dokončit loni rozejítou cestu do Santiaga, ale letošní situace tomu tak úplně nenahrává, i řekla jsem si, že Španělsko mi neuteče a že si letos dám něco menšího, bližšího a nízkonákladovějšího. Volba padla na Jižní Moravu - Mutěnicko. Vylákalo mě sem plno keší a vyhlídka tepla a dobrého pitiva. :-) Všecko bylo splněno. Jo a na tu loňskou španělskou notu mi to brnkalo hodně, hodně. Dlouhý cesty přede mnou, kopečky v dáli, jítí prašnýma cestama mezi vinicema a obilnýma polema. A slunečnice. A levandule, strašně moc levandule. :-) Krásný to bylo.
Čas od času mě v životě přepadne nějaké téma, do kterého se zahrabu a pak se v něm intenzivně vrtám třeba měsíce. Hledám informace, čtu, chodím po místech, nasávám pocity. Od té doby, co letos na jaře odešel Honza Vyčítal, mám období válečné, odbojové a anthropoidí. Ono není divu. Příběh likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha je tak silnej, že si neumím představit člověka, kterého by nechytil za srdce z hlediska lidského (v tom příběhu je všecko - odvaha a hrdinství versus strach a zbabělost, pomsta versus obětavost, nezištnost a pomoc, přátelství a láska versus smrt), tak historického (my si to možná tak moc neuvědomujeme, ale on to byl nejvýraznější odbojový čin v okupovaných zemích za druhé války; Heydrich byl jeden z nejmocnějších mužů říše a nikdo náckům nesejmul nikoho vyššího).
A tak se od jara koukám na filmy, dokumenty, čtu knížky, chodím po Praze a myslím na všecky ty lidi, nejen na ty nejočividnější hrdiny, ale i na ty, kteří jim pomáhali a pak to většinou draze zaplatili.
Čtrnáct dní sedíme doma a já si na to naprosto bez problémů zvykla. Výhody u mě zatím celkem převážují nad nevýhodami. Ne, nemůžu sice chodit na dlouhé výšlapy, ale zase si odpočinu doma jiným způsobem a to má taky něco do sebe. Nemůžu se vídat s kamarády, ale tak si napíšeme a zavoláme, stejně jsme se scházívali tak jednou do měsíce. A naučili jsme se hrát karetní hru po online přenosu a je to fajn. Jinak mi nechybí nic (naopak mi přebývá sražená pára na brýlích nad rouškou, když vylezu jednou za čas ven a hned zas rychle zalezu, protože nevidím a špatně se mi s tím dejchá). Naopak mnohé stíhám, mnohé dělám a mnohé se učím.
Šestej den sedíme doma a já si konečně začínám připadat jako v karanténě. Tedy tak, že mám jakýs takýs volný čas, se kterým se dá něco udělat. Do pátku jsem fofrovala v práci, protože v březnu a dubnu se nám sešel souběh dvou velkých pracovních akcí (z nichž jedna se koná každoročně, jedna jednou za pět let) a ani s jednou se nedá hnout, udělat se to musí. Takže jsem se zaťatejma zubama a vsedě na zemi v papírech udělala kontrolu bibliometrických údajů u stovky vědeckých článků z produkce našeho ústavu, následujícího dne to odeslala (abych při formálním uhlazování zprávy z kontroly zjistila, že jsme v tom všeobecném zmatku z přechodu na karanténní režim přehlédli, že nám shůry AV odsunuli termín z pátku na následující středu)... a teď si konečně začínám užívat klidu.
Mezitím jsem jednou vylezla ven na otočku do práce, abych si vytiskla to, co bylo třeba zkontrolovat, a následně na nákup. V některých ohledech to bylo přínosné - mimo jiné jsem narazila na velkej rum Republica za tři stovky, což by tam byl hřích nechat. Bylo tedy nutno vyhandlovat jej s paní pokladní, která mě, podezíravě hledíc na mou růžovou softshellovou bundu s vzorem kytiček a na ksicht schovaný za rouškou požádala o občanku. Tu jsem s sebou fakt neměla; do nákupního batohu jsem přehodila jen peněženku, klíče a seznam věcí, co musím udělat v práci... Povedlo se a teď jsme zásobeni tak, že si odvažuju tvrdit, že to do konce karantény fakt přežijeme i s patřičnou hladinkou :-)
Už druhý den sedí většina republiky velkou část dne doma na perkeli, protože koronavirus. Tak sedím taky. Včera ráno jsem dorazila do práce - měly jsme s kolegyněmi válečnou poradu, jak se budeme střídat po jedné na pracovišti a zbytek bude dělat z domova; do čehož nám vlítl pan nadšéf a pravil, že nás minimálně týden nechce vidět, pokud tedy nebude něco naprosto-šíleně-akutně-neodkladnýho. I sedla jsem na kolo, udělala poslední nákup cideru, chleba, sýra a šunky a jela zase domů.
Už delší dobu sejřil mobil, konkrétně aplikace Google Photos. Mám starší mobil s nevelkou interní pamětí a google fotky mi svými uloženými daty neustále zadrbávaly úložiště tak, že bylo plné až po okraj, mobil jednou za dva dny spustil nářek, odepřel poslušnost a já musela pořád promazávat data aplikací. Jednou večer jsem uvolnila 2 gb, ráno byly díky GPhotos zpět. 💣 To fakt chcete.
Jako takhle: já tu aplikaci GooglePhotos mám ráda. Je přehledná, svižně a spolehlivě zálohuje všecko, co vyfotím, a nahrává mi to do googlího úložiště (neomezeného). Pohodlně se to sdílí a tak vůbec. Můžete se podívat i na své starší fotky, co jste tam nahráli třeba z počítače. Dobře se třídí a prohledávají. Pokud tedy nemáte principiální odpor k tomu, že pak google má práva k vašim fotkám, je to velice příjemná apka. U mě teda až na ta kvanta zabraného místa. (Jasně, někdo, kdo má nový mobil se stodvaceti giga paměti, to řešit nemusí, ale já, kdož jsem spokojená se svým 16gb mobilem a měnit ho nehodlám a nechci, to holt řešit musím.)
Zase přišel předvánoční čas, který pro mě mimo jiné znamená častější návštěvy pošty a podobných služeb za účelem odeslání zásilek (na pomezí doporučeného psaní a balíku). Protože mě pošta vytrvale a stále častěji přivádí k zoufalství (čím dál menší spolehlivost, horší doručování, zdražování, narvané a nestíhající pobočky), rozhodla jsem se a začala sbírat první zkušenosti s posíláním přes Zásilkovnu.
Mám pocit, že jsem se ocitla v nebi. Nebo teda spíš v 21. století.
Myslela jsem si tak včera, že si večer opět sednu k noťasu a začnu rejžovat letadlový vtipy do posledního dílu černoskříňkový knížky. Pěkně jsem to měla rozmyšlený, že to už dodělám a o víkendu začnu sázet. A čím víc si věci pěkně rozmyslíte, tím větší je šance, že to dopadne úplně jinak. :-)
Mám děsnou lemru počítač. Moje lenovo dělá svému jménu čest, lenivé je až běda. Bylo zdechlé odjakživa, ale po pěti letech provozu už to fakt je zážitek. Měnit ho nechci, nesmírně mi vyhovuje jeho displej a klávesnice a hlavně je to držák a věrnej tvor, kterej mimo jiné přežil náraz tajemné obrovské síly, která prokopla tašku plnou věcí a uhodila i na uvnitř vloženej počítač takovou silou, že zničila CD-romku a displej. Jakože úder naskrz. CD-romka byla prohnutá tak, že nešla otevřít, displej rozpraskán. CD-romka byla amputována, displej vyměněn a noťas si spokojeně žije dál svým lenovým lenivým životem.
Teď je ale fakt hodně přibržděn a pomůže mu čas od času pořádně vyčistit střeva. Takovými těmi cleanery a tak. I včera, než jsem začala s prací, jsem si řekla, že to zase sjedu cleanerem, a když už, tak pořádně. Tak jsem to pustila i do registrů. A to jsem samozřejmě neměla dělat.
Před týdnem jsem se vrátila z Cesty. Opět to vypadá, že výprava byla jednou z akcí"mimo čas" - jsou to takové ty výjimečné akce, které jako by jsou strašně dávno, i když od nich uteklo pár dní... a přitom jsou stále živé, jako by se to stalo včera. A zároveň máte pocit, že jste to snad ani nebyli vy, kdo je prožil. To jsou akce, které si pak s sebou nesete ještě hrozně dlouho, stále zůstávají na dosah a vy z nich pořád můžete čerpat.
Praštila jsem do toho a kopla jsem do vrtule. Volání Cesty, Camina čili poutě do Santiaga de Compostela sílilo a sílilo, až jsem se rozhodla a nakonec to i zpečetila nákupem letenek. Takže letos vyrazím na svoje skutečný Camino. To před šesti roky, to byla jen taková demoverze, i když mi neskutečně moc dala. Letos a snad i napřesrok to bude už naostro.
Když už jsem se po více než roce rozhodla zase s blogem něco udělat (začít sem přidávat fotky z toulek převážně po ČR... a také doplnit odkazy na svá výběrová fotoalba, kde sbírám fotovzpomínky na to, co mám ráda a co mě těší - kočky, kešky, studánky a anděly pro mamku :-) ... tak se také sluší říci pár slov.
Žiju.
Od roku 2015 mám báječnou práci v oddělení podpory vědy, která mě těší a baví, ale už nemám potřebu o ní psát.
Loni jsem konečně po dlouhých bojích a odhodláváních dostudovala doktorské studium a tím se svým vzděláváním končím. (Pilotní průkaz a studium k němu potřebné nepovažuji za vzdělávání. :-)
Ohledně přátel, drahého a spol. - vše beze změn. Je mi s nimi dobře.
Čím dál víc chodím na dlouhé výšlapy a nesmírně mě to těší.
Dohnalo mě volání Cesty a já se letos, po šesti letech, znovu vydám na cestu do Compostely. Půjdu sama a půjdu dlouho. Neuvěřitelně se na to těším.
Užívám si klidu a volného času, na což dřív nebyl čas.
Už mě tolik nebaví psát, čekejte tedy spíš komunikaci obrazem a fotkou. Ale o té se říká, že je jedna za tisíc slov... :-)
Na Prahu udeřily zlé časy. A tohle stálo psáno na zastávce, co nás řidič rezignovaně vypustil z autobusu poté, co se deset minut snažil marně rozjet ze zastávky a pak to vzdal. Ovšem dál už se den vyvíjel celkem příznivě a rozhodně zajímavě. :)
Amélie je korunovaná husa a má neuvěřitelnou kliku (to má asi po mně). Procpat se pod ochrannou sítí, trefit se pádem z pátýho patra rovnou do křoví a rovnou vedle sousedky, která ji sebere, odnese k sobě a vyvěsí cedulky po domě, že se našla černá kočka s červeným obojkem... to chce kus fištróna. Fakt, Amélie, musela do vzduchu. Ale přistávat umí líp než jmenovkyně, anebo aspoň na lepší a rušnější místa :)))
Život někdy umí lidem naložit... ...ale to nejhorší je snad za mnou. Dneska jsem odevzdala disertaci k malé obhajobě. A teď sedím, mám prázdno v hlavě a bez výčitek se vracím k objevům letošního šílenýho léta. A najednou mám hroznou chuť hrát na kytaru, zpívat, vybarvovat omalovánky a chodit.
Ale dokážu jen tupě koukat a spát. Nevadí. Bylo nám dobře... a bude líp.
Posílám stručné prázdninové pozdravení vám, kteří sem možná snad ještě zabloudíte. Nedivím se, když už vás takových moc nebude. Blog už žije jen ze své minulosti a v dohledné době to asi lepší nebude. Žiju, ba dokonce žiju šťastně a spokojeně, možná víc než kdy předtím... ale času a sil není nazbyt, a na psaní tuplem ne. Důvodů to má mnoho.
našla jsem člověka, se kterým se báječně dělá spousta věcí - chodí na vandry a na zříceniny i na plesy a opulentní večeře; pije víno, převáží tůčko a pečuje o jiná letadla; lítá po světě i v oblacích... a tak se snažím trávit s ním co nejvíc času v mezidobích, kdy nelítá někde v dálkách
píšu disertaci, co musí být do konce srpna hotová a odevzdaná
chodím do práce a omezeně stále funguju pro Technet
lítám mezi Prahou, Vysočinou, Kunovicema a občas nově i Beskydama
občas je něco potřeba udělat pro kunovické muzeum
většina mých přátel se loni a letos splašila a začala se ženit a vdávat, pročež mě letos čeká asi pět svateb, na něž je nutno vyrobit přání, vymyslet svatební dar, naplánovat cestu tam a strávit tím celý víkend
A protože po loňském zápřahu je mi už jasné, že nejen prací a dobrovolničením živ je člověk, ale že je taky potřeba zastavit se, vysadit, odpočinout si, vypadnout ven a vyčistit si hlavu, a hlavně být s těma, co má člověk rád... tak občas taky nedělám vůbec nic a jen odpočívám, hostím přátele u nás na severu, případně píšu do deníků a zpracovávám zážitky z cest a ze života.
A tak vám posílám pozdrav z poslední cesty - vandru s milým po zříceninách v okolí Bystřice.
Starý rok se překulil v nový a já opět bilancuju. Letos jsem už dávno věděla, o čem to bude, ale dlouho jsem nevěděla, co k tomu bude znít. Nakonec jsem vybrala opět dvě písně. Nejsou to ty vůbec nejoblíbenější za letošek. Jsou to ale písně, které se něčím trefily do okamžiku, v němž zazněly, zasáhly cíl a vryly se pod kůži.
Když jsem před necelými třemi měsíci psala silvestrovské zhodnocení roku, měla jsem neodbytný pocit, že to je vlastně jakési rozloučení s celým blogem. Tečka za osmi rokama psaní a sdílení střípků života se známými i neznámými. Jenže pak začal rok 2016 a věci, které v roce 2015 začaly, se rozjely a nabraly grády. A já vám o nich prostě musím říct - za prvé proto, že si myslím, že to je prostě něco úžasného... a za druhé proto, že bych vás moc ráda požádala o pomoc. :o)
Dostala jsem se tam, kam patřím. Dostala jsem se mezi bandu kovanejch bláznů do letadel, kteří se rozhodli, že vlastníma rukama rozeberou dvě obrovský dopravní letadla, překrásný technický památky a legendy, které vozily prezidenty nebo hokejisty z Nagana... :) a že je odvezou do muzea do Kunovic a tam je zase postaví. :o)
Je to šílenost, ale zatím nám jsou všechny mocnosti nakloněny a plán klape. Co klape... on letí! Protože přestěhovat takový letadlo není levná věc a my jsme nadšenci, rozhodli jsme se požádat o pomoc veřejnost - doufali jsme, že takových maskovaných nadšenců je víc. :o) Vypsali jsme kampaň na Startovači, kde si lidé můžou koupit různé drobné odměny a podpořit tak nějakou akci. Nu... a my jsme tu sumu, která vypadala zprvu naprosto děsivě, překonali během necelých dvou dní. :o) Nejen my jsme šílenci! Šílenců je všude plno a když se vám podaří je oslovit, dějou se neuvěřitelný věci. :o) Takže jsme vybrali nejen na dopravu rozmontovaného letadla, ale také na nástupní schůdky, až bude letadlo stát v muzeu. A na vydláždění pod ním. A teď syslíme kačky na opravu laku a jeho konzervaci, protože to nebohý éro stálo venku sedm let a pěkně opršelo.
A proč vám o tom povídám? Za prvé proto, abyste vůbec věděli, že se něco tak nádherně šílenýho děje... a za druhé proto, že ta naše financovací akce trvá ještě týden. Přesně do středy 23. 3. Pokud vás to jen trošku zaujalo a chtěli byste udělat radost partě cvoků, která víkend co víkend už dýl než rok jezdí do Kbel šroubovat a mlátit do letadel... tak je to velmi snadné. :o) Stačí poslat dárcovskou SMS (viz níže) nebo si pomocí internetové platby nebo příkazu k úhradě zakoupit vybranou odměnu. Budete z toho mít dobrý pocit a památku na celou akci: můžete si pořídit leccos od perníkového letadla přes originál šroubek z našeho éra až po vlastní jméno vyšité na sedačce v kabině pro cestující nebo pro posádku. A to se přece vyplatí! :o)
Zkuste se na naši kampaň podívat. Pomůžete dobré a prospěšné věci, pomůžete zachránit unikátní technickou památku a zpřístupnit ji veřejnosti.
A mně (a celé partě) uděláte obrovskou radost. :o)
Teri, letový zapisovač a asistentka kapitána Velkého přeletu .o)
Loňskej rok byl rokem zázraků a haluzí, který se zazelenaly a snad jednou i vykvetou. Jednou z nich byla jedna taková zvědavá výprava na kbelský letiště, podívat se zblízka na letadla, dva bývalé vládní speciály Tu-154, obrovský třímotorový potvory, na který jsem se chodila koukat zdálky zpoza plotu snad už dobrejch pět let. Překrásný stroje, který po několika letech opuštěnosti adoptovalo Letecký muzeum v Kunovicích a rozhodlo se, že je rozmontuje, po silnici odveze z Prahy do Kunovic a pak zase složí. :) A tak tam banda mechaniků a nadšenců tráví už rok víkendy a šroubuje, šroubuje, šroubuje...
Dobře ulítlej nápad, žejo, ten by stál za bližší prozkoumání. A tak slovo dalo slovo, známej odkázal na známýho a ten odkázal na známýho...
...a pak jsem tam najednou byla na reportážní návštěvě, prolízala skrz naskrz dvě velký éra pro 150 lidí, se kterýma lítával kamarád, kterejma lítali prezidenti, z nichž jedno přivezlo hokejisty z Nagana... a byla jsem okouzlená a fascinovaná. Jak krásou těch strojů, tak nadšením těch lidí kolem.
Návštěva se tehdy protáhla do pozdních večerních hodin. Den utekl, najednou byl večer a my stáli pod monumentálním ocasem letadla, tyčícím se do dvanáctimetrové výše, nasvíceným světlomety z jeřábu, jako by to byl nějaký pomník, a fandili jsme jako při finále nějakého sportovního zápasu a pozorovali jsme, jak ten jeřáb tahá za ocas, který se kluci snažili sundat. No... protentokrát tým konstruktérů Tupolevu vyhrál. :-) Když pak šéf rozmrzen z neúspěchu prací toho dne slezl z ocasu a rozhlídl se, uzřel mě a s upřímným údivem pravil "jé, vy jste ještě tady?"
Zamilovala jsem se. Zamilovala jsem se do toho šílenýho plánu, do nadšení těch kluků... a začala jsem víkendy ve Kbelích trávit takytéž. A postupně jsem povyšovala z mediální vlezky přes mistra provianťáka a svačinářku, přes morální podporu a dokumentaristku až na oficiální letový zapisovač, tiskovou mluvku, palubního průzkumníka a asistentku kapitána Hrubce. :o)
Je to jedna velká šílenost. Trávit víkendy ve vymrzlým letadle, navlečená do tří až čtyř vrstev oblečení, šplhat nahoru dolů po žebříku, nosit si ráno v batohu litry vody, aby bylo z čeho vařit kafe a čaj, protože zahřívat se je neustále potřeba... nu, a večer pak padnu do postele a zase jsem neuklidila, zase jsem se nic nenaučila na státnice, zase jsem se neprotáhla na žádném pořádném výšlapu.
Ale stojí to za všecka drobná nepohodlí. Ten pocit, že jste tam, kde jste prostě MĚLI skončit; že se tím zakončil obrovskej řetězec náhod a shod okolností... ten pocit stojí za všecko.
PS: Kdybyste si náhodou o akci chtěli přečíst víc a sledovat, jak se vyvíjí... můžete tak učinit na webové stránce Leteckého muzea v Kunovicích, případně v médiích - doporučuju svůj domovský Technet, kde se starám o pokrytí celé akce.
Tak je to tu zase, láme se rok starý a nový a já si zpívám. Kdoví pokolikáté a kdoví, jestli už fakt ne naposled takhle veřejně. Letos to je jiný. Hraje k tomu jediná písnička, navíc taková, které dodnes pořádně nerozumím, ale okouzluje mě její námět (něco jako vyznání lásky od pilota pro jeho letadlo), její nálada, její podání a její útržky, které jsem pochytila nebo mi byly tlumočeny.
Něco jako:
Ahoj, můj starý kamaráde, my dva už jsme toho spolu hodně zažili...
já ani ty nejsme úplně nejmladší, ale stále spolehliví.
Máme toho hodně za sebou, víme, jaký to bylo, být mladí a krásní,
to se už nevrátí, ale máme vzpomínky, a ty nám nikdo nevezme.
I když už toho musíme oba hodně opravovat...
a tu krásnou mladou letušku
si místo mě odveze domů můj druhý pilot.
Ale pak uvidím odraz slunce v čelním skle
a dojde mi, o čem je je žití,
a vím, že oba, já i ty, jsme žili a žijeme šťastný život.
A tak to je a kéž to tak zůstane, dodávám já.
Dlouho jsem nepsala, moc dlouho. Hodně se toho za tu dobu stalo, nelze to teď vše vypsat a nevím, jestli to vůbec kdy vypíšu. Asi už ani ne. Už toho není tolik, co bych chtěla světu sdělovat.
Letošek, rok 2015. Rok, kdy jsem nastoupila do báječné práce, kdy jsem chodila kolem našich billboardů s pocitem hrdosti, že k téhle organizaci patřím. Rok, kdy mám konečně pocit, že jsem zapadla tam, kde mám být.
Rok, kdy jsem podnikala šílený akce ze dne na den, kdy jsem nachodila desítky kilometrů a nečekaně navštívila místa, kam jsem si nikdy nemyslela, že se podívám.
Rok, kdy jsem potkala neskutečný lidi a neskutečný osudy. A rok, kdy jsem se dotkla vlastních snů. Těch, na který jsem se roky chodila dívat přes plot kbelskýho letiště a k nimž mě nakonec osud zavál... a s nimaž přišlo i něco dalšího.
Tak přeju sobě i Vám, ať to dobré, co tenhle rok přinesl, pokračuje i v tom roce příštím. A kdyžtak i v těch dalších.
Rok 2014 odpočítává poslední hodiny a minuty a já opět bilancuju. Letos jsem si tedy to hlavní bilancování odbyla už před pár dny, střízlivěcí cestou z Třebíče, kde jsem se s kamarády účastnila pěkně veselé štěpánské taškařice... a právě tou cestou se mi vylouply dvě písně, které jsou pro ten můj končící rok dosti výstižné. Dlouho jsem si myslela, že to letos bude zase anglicky a že udělám výjimku a zopakuju Changes Hugha Laurieho, protože tohle byl fakt Rok Změn, a k tomu že přihodím jednu rozporuplnou snivost z jednoho seriálu... ale pak mě osvítilo a došlo mi, že k tomuhle roku patří něco jinýho. Tyhle dvě věci, které patří k sobě a které podkreslovaly jedno z nejzvláštnějších období tohohle roku.
