Zemřel Honza Vyčítal z Greenhorns...

A já si až včera večer a dnes uvědomila, že to byl vlastně můj nejmilejší a nejváženější českej muzikant (spolu s Martou Kubišovou). Kytarista, textař, kreslíř, tramp, milovník všeho americkýho. Ale hlavně rovnej, férovej, nesmírně svéráznej a neuvěřitelně talentovanej chlap, kterej celej život žil po svým, držel jeden směr... prostě chlap, co působil jako značnej sympaťák. 

Ale pro mě to byl a navždycky bude hlavně skvělej textař a muzikant. Protože co se hudby týče, tak Beatles nebeatles, Floydi nefloydi, jsem dítě vyrostlé na starým českým popu a na country a folku. Ta muzika je krásná a upřímná... a odvěkýmu kouzlu kytary, ohně a letní noci se u mě nemůže asi nic rovnat. 

Takže si od včerejška hraju pár Vyčítalovejch písní - jednu, co mě provází většinou života a naučila mě o českých dějinách víc, než většina dějepisu na školách; další, co zalepila další díry ve vzdělání, ale chybí jí ta osobní rovina... a na závěr jednu, která je prostě jeblá, ale kouzelná. :-) 

Zpěvy novoroční 2016/2017

Starý rok se překulil v nový a já opět bilancuju. Letos jsem už dávno věděla, o čem to bude, ale dlouho jsem nevěděla, co k tomu bude znít. Nakonec jsem vybrala opět dvě písně. Nejsou to ty vůbec nejoblíbenější za letošek. Jsou to ale písně, které se něčím trefily do okamžiku, v němž zazněly,  zasáhly cíl a vryly se pod kůži.

 

Velký přelet aneb Podpořte dobrou věc a udělejte radost bandě cvoků

Když jsem před necelými třemi měsíci psala silvestrovské zhodnocení roku, měla jsem neodbytný pocit, že to je vlastně jakési rozloučení s celým blogem. Tečka za osmi rokama psaní a sdílení střípků života se známými i neznámými. Jenže pak začal rok 2016 a věci, které v roce 2015 začaly, se rozjely a nabraly grády. A já vám o nich prostě musím říct - za prvé proto, že si myslím, že to je prostě něco úžasného... a za druhé proto, že bych vás moc ráda požádala o pomoc. :o)

Velký přelet na Startovač.cz

Dostala jsem se tam, kam patřím. Dostala jsem se mezi bandu kovanejch bláznů do letadel, kteří se rozhodli, že vlastníma rukama rozeberou dvě obrovský dopravní letadla, překrásný technický památky a legendy, které vozily prezidenty nebo hokejisty z Nagana... :) a že je odvezou do muzea do Kunovic a tam je zase postaví. :o)

(Na víc fotek se můžete podívat třeba tady.)

Je to šílenost, ale zatím nám jsou všechny mocnosti nakloněny a plán klape. Co klape... on letí! Protože přestěhovat takový letadlo není levná věc a my jsme nadšenci, rozhodli jsme se požádat o pomoc veřejnost - doufali jsme, že takových maskovaných nadšenců je víc. :o) Vypsali jsme kampaň na Startovači, kde si lidé můžou koupit různé drobné odměny a podpořit tak nějakou akci. Nu... a my jsme tu sumu, která vypadala zprvu naprosto děsivě, překonali během necelých dvou dní. :o) Nejen my jsme šílenci! Šílenců je všude plno a když se vám podaří je oslovit, dějou se neuvěřitelný věci. :o) Takže jsme vybrali nejen na dopravu rozmontovaného letadla, ale také na nástupní schůdky, až bude letadlo stát v muzeu. A na vydláždění pod ním. A teď syslíme kačky na opravu laku a jeho konzervaci, protože to nebohý éro stálo venku sedm let a pěkně opršelo. 

A proč vám o tom povídám? Za prvé proto, abyste vůbec věděli, že se něco tak nádherně šílenýho děje... a za druhé proto, že ta naše financovací akce trvá ještě týden. Přesně do středy 23. 3. Pokud vás to jen trošku zaujalo a chtěli byste udělat radost partě cvoků, která víkend co víkend už dýl než rok jezdí do Kbel šroubovat a mlátit do letadel... tak je to velmi snadné. :o) Stačí poslat dárcovskou SMS (viz níže) nebo si pomocí internetové platby nebo příkazu k úhradě zakoupit vybranou odměnu. Budete z toho mít dobrý pocit a památku na celou akci: můžete si pořídit leccos od perníkového letadla přes originál šroubek z našeho éra až po vlastní jméno vyšité na sedačce v kabině pro cestující nebo pro posádku. A to se přece vyplatí! :o) 

Zkuste se na naši kampaň podívat. Pomůžete dobré a prospěšné věci, pomůžete zachránit unikátní technickou památku a zpřístupnit ji veřejnosti. 

A mně (a celé partě) uděláte obrovskou radost. :o)

Teri, letový zapisovač a asistentka kapitána Velkého přeletu .o)

Velký přelet na Startovač.cz

Velký přelet aneb Jak jsem se dostala tam, kam patřím

Loňskej rok byl rokem zázraků a haluzí, který se zazelenaly a snad jednou i vykvetou. Jednou z nich byla jedna taková zvědavá výprava na kbelský letiště, podívat se zblízka na letadla, dva bývalé vládní speciály Tu-154, obrovský třímotorový potvory, na který jsem se chodila koukat zdálky zpoza plotu snad už dobrejch pět let. Překrásný stroje, který po několika letech opuštěnosti adoptovalo Letecký muzeum v Kunovicích a rozhodlo se, že je rozmontuje, po silnici odveze z Prahy do Kunovic a pak zase složí. :) A tak tam banda mechaniků a nadšenců tráví už rok víkendy a šroubuje, šroubuje, šroubuje... 

Dobře ulítlej nápad, žejo, ten by stál za bližší prozkoumání. A tak slovo dalo slovo, známej odkázal na známýho a ten odkázal na známýho...

...a pak jsem tam najednou byla na reportážní návštěvě, prolízala skrz naskrz dvě velký éra pro 150 lidí, se kterýma lítával kamarád, kterejma lítali prezidenti, z nichž jedno přivezlo hokejisty z Nagana... a byla jsem okouzlená a fascinovaná. Jak krásou těch strojů,  tak nadšením těch lidí kolem. 

Návštěva se tehdy protáhla do pozdních večerních hodin. Den utekl, najednou byl večer a my stáli pod monumentálním ocasem letadla, tyčícím se do dvanáctimetrové výše, nasvíceným světlomety z jeřábu, jako by to byl nějaký pomník, a fandili jsme jako při finále nějakého sportovního zápasu a pozorovali jsme, jak ten jeřáb tahá za ocas, který se kluci snažili sundat. No... protentokrát tým konstruktérů Tupolevu vyhrál. :-)  Když pak šéf rozmrzen z neúspěchu prací toho dne slezl z ocasu a rozhlídl se, uzřel mě a s upřímným údivem pravil "jé, vy jste ještě tady?" 

Zamilovala jsem se. Zamilovala jsem se do toho šílenýho plánu, do nadšení těch kluků... a začala jsem víkendy ve Kbelích trávit takytéž. A postupně jsem povyšovala z mediální vlezky přes mistra provianťáka a svačinářku, přes morální podporu a dokumentaristku až na oficiální letový zapisovač, tiskovou mluvku, palubního průzkumníka a asistentku kapitána Hrubce. :o) 

Je to jedna velká šílenost. Trávit víkendy ve vymrzlým letadle, navlečená do tří až čtyř vrstev oblečení, šplhat nahoru dolů po žebříku, nosit si ráno v batohu litry vody, aby bylo z čeho vařit kafe a čaj, protože zahřívat se je neustále potřeba... nu, a večer pak padnu do postele a zase jsem neuklidila, zase jsem se nic nenaučila na státnice, zase jsem se neprotáhla na žádném pořádném výšlapu.

Ale stojí to za všecka drobná nepohodlí. Ten pocit, že jste tam, kde jste prostě MĚLI skončit; že se tím zakončil obrovskej řetězec náhod a shod okolností... ten pocit stojí za všecko. 

PS: Kdybyste si náhodou o akci chtěli přečíst víc a sledovat, jak se vyvíjí... můžete tak učinit na webové stránce Leteckého muzea v Kunovicích, případně v médiích - doporučuju svůj domovský Technet, kde se starám o pokrytí celé akce.

• Vládní tučka vozila prezidenty i hokejisty, teď se chystají na Moravu
• Akce, jakou Česko nevidělo. Rozebírání letadla TU-154 trvá tisíce hodin

Čtrnáct let ve čtyřech dílech

Dnešní večer je neobyčejnej - došlo na to, o čem jsem si myslela, že na to už nikdy nedojde. Dopsala jsem čtvrtej díl svýho ručně psanýho kytarovýho zpěvníčku. Ten zelenej, poslední, mi trval šest let. A hodněkrát jsem si myslela, že ho nedopíšu už nikdy. 

První díl jsem rozepsala v roce 1999, což znamená, že si tyhle svérázný písničkový deníky píšu už  čtrnáct let, rovnou polovinu svýho dosavadního života. Ani bych neřekla, jak v některejch věcech dovedu bejt vytrvalá... :o)

Jak jsem se stala adoptivní kočičí mámou

Jedním z mých vysněných dětských povolání byla kromě archeoložky, doktorky a agentky FBI také pečovatelka v kočičím útulku - kočky jsem milovala snad odjakživa. S péčí o ně to už tak žhavé nebylo, ale dětské sny jsou přece od toho dětské, aby byly nesmyslné. Vyrostla jsem a sny mě z různých důvodů opustily - s tím o kočičím útulku skoncovala alergie. Skoncovala i s mým předsevzetím, že až budu jednou mít vlastní bydlení, bude tam se mnou nějaká ta chlupatice bydlet. Osud tomu ale chtěl tak, že jsem se přestěhovala do nedaleké blízkosti jednoho kočičího útulku... 

Poprvé za kniplem aneb Learning to Fly

Dneškem vyvrcholilo moje půlroční letadlošílecí období - vybrala jsem si kombinovanej dárek k narozeninám a ke státnicím. Hodinovej let malou výcvikovou cessničkou s možností osahat si řízení letadla. Opravdovýho! Sice mrňavýho, ale opravdovýho. Myslím, že jsem se zamilovala, a to definitivně. K příštím narozeninám bych prosila zaplatit autoškolu na letadlo. Ono řídit letadlo je snazší, než řídit auto. Jako fakt.

Jsi zodpovědný za svou Kytku

Můj pokoj byl pro rostlinstvo (kromě plísně) odjakživa místem hrůzy. Péče o pokojové kytky totiž jaksi logicky spadá na obyvatele pokoje. A já na zalívání kytek nikdy nemívala ty správný buňky. Takže kytky skomíraly, hynuly a ty nejodolnější jen přestaly růst. Takže se mi logicky nelíbily a o to menší byla motivace se o ně starat. Jenže časy se mění... a ze mě se stala vášnivá chovatelka kytky. Chovatelka téměř doslova.

Tajemství kouzelné kostky

Dneska se mi dostalo snad toho nejkrásnějšího překvapení za zatraceně dlouhou dobu. Dělám si tak symbolicky pořádek na stole... a padne mi do oka Kostka, kterou mi před odjezdem pro štěstí věnoval Piloťenko, aby se zbavil mého otravování, že potřebuju nutně novou, když jsem tu starou dobrou z gymplu ztratila.
Kostku jsem spokojeně sbalila, odvezla a umístila do bordelmisky na stolek. Jen občas jsem ji pohladila a zamyslela se, jak je nezvykle velká a těžká. Ale co, velká je proto, abych ji znovu neztratila, a těžká, protože je třeba je z nějakýho odolnýho materiálu, usoudila jsem. Jenže jsem netušila následující...

S hlavou v oblacích

Letěla jsem vrtulníkem - poprvé v životě! A bylo to naprosto... neuvěřitelný. Nádherný. Jenom moc krátký, dvakrát necelejch deset minut, copak to je? Vydržela bych to snad celej den. Hukot vrtule nad sebou, nádhernej svět pod sebou... a všecky problémy, starosti a přebytečný myšlenky jakoby někam odvála ta vrtule.

Lemmings: Stará láska nerezaví

Dlouho, předlouho jsem nepsala. Čekala jsem na zásadní podnět, který mě přiměje rozbít okovy lenosti a probere blog k životu. A podnět přišel dneska, nečekán, téměř až nezván... ale přišel a nebylo možno ho ignorovat. Potkala jsem starou lásku, na kterou jsem už dávno zapomněla. Dělily nás roky, snad i desetiletí. A přesto se dnes naše cesty opět protly... Spočítala bych na prstech jedné ruky počítačové hry, které mi kdy skutečně přirostly k srdci. A dneska jsem znovuobjevila snad tu nejstarší z těchto lásek... Lemmings. Lemínci, chcete-li Lumíci... :o) A žádná 3D náhražka, ale pěkně ti staří, dobří, primitivní Lemmings, skládající se z kostek o velikosti dnešního standardního písmenka... Uááá! 

Poběhlíčku, miláčku...

Tak máme v degedoupěti nové spolubydlící. Od neděle s náma na koleji bydlí dva Poběhlíci! Předcházelo tomu obrovské zamilování do vánočního dárku pro bratra. Poběhlík byl nakonec bratrovi darován, ale odpoutat jsem se od něj nemohla - a nazrálo ve mně rozhodnutí, že si pořídím vlastního...

Letadla před objektivem čili airspotting

Mám za sebou další nájezd na ruzyňské letiště. Tentokrát jsem ale nejela oficiálně čumákovat a cvakat na letiště se školním povolením v kapse, nýbrž jsem to vzala z úplně druhé strany, od přilehlých vesniček za Prahou. A zcela neoficiálně na vlastní pěst. Fotit přistávající a startující letadla na hlavní dráze, skrz plot. Zjistila jsem si na internetu, že tahle činnost má dokonce vlastní název - airspotting (z angličtiny, doslova něco jako hledání, poznávání ve vzduchu, zkrátka něco jako lov letadel :o) Po dnešku, kdy jsem si po svých obešla polovinu areálu ruzyňského letiště a nafotila spoustu fotek, jsem došla k závěru, že se ze mě asi taky stane takový airspotter. Bylo to úžasné dopoledne. Jestli chcete, můžete se teď pokochat mými nejpovedenějšími úlovky a dojmy...