Jak se staví pomník, díl první

Když jsem se tu posledně pohoršovala nad tím, že na místě největší české letecké katastrofy není ani pomníček, netušila jsem, k čemu moje pohoršení povede. Ve stavu pohoršeném jsem se dostala na internetové fórum, kde diskutují nadšenci do letadel - a zjistila, že asi před měsícem někdo došel k úplně stejnému pohoršení jako já. A přišel s výzvou, jestli by někdo nebyl ochotný se pokusit s tím něco udělat. Zkontaktovali jsme se... a už to lítá. Asi jsem se dobrovolně a po palici a v tu nejvytíženější dobu (jako bych neměla dost diplomek a státnic) poprvé v životě vrhla do činnosti na poli veřejném:

 

POMNÍK PRO SUCHDOL

K tomu, abyste se rozhodli fakt aktivně zapojit do veřejného dění, vás musí něco naštvat. Co naštvat. Nasrat. A to fakt hodně - a čím jste línější, tím nasranější musíte být. Z čehož plyne, že já jsem se nasrala hodně. Definitivním nasíracím impulsem nebyla ani moje minulotýdenní návštěva na místě havárie a zjištění, že tam fakt není vůbec nic k jejímu připomenutí... ale neověřená a nepodložená informace z internetových diskusí.

Kdesi jsem se totiž od jakéhosi skoromístního a skoropamětníka dočetla, že trosky toho havarovaného letadla dodnes leží někde na nedaleké suchdolské skládce.

To mě naprosto nepochopitelně naštvalo ze všeho nejvíc.

Víte, že mám k letadlům iracionálně zbožňující vztah. A vždycky mě jaksi divně mrazí, když vidím jejich trosky - jako by někdo zabil tu nádhernou a děsně promyšlenou a promakanou složitou věc, jejímuž vzniku předcházely dlouhý roky lidskýho úsilí, práce, pokusů a zkoušení. Věc, o kterou se pečlivě starají desítky lidí a které stovky lidí denně svěřujou svoje životy.

Někdy se prostě stane, že i tahle nádherná opečovávaná věc prostě doslova padne na čumák. To je život. Následný vyšetřování nehody se pak vlastně podobá pitvě, při které je nutno zjistit, co se stalo... aby se případně mohlo zabránit dalším průšvihům u stejných letadel.

Ale když je vše nutné vyřešeno, mělo by se podle mě i s těma troskama zacházet jako s pozůstatkem něčeho, čemu někdo věnoval neuvěřitelnej kus energie a úsilí. Aspoň roztavte ten plech a udělejte z něj další rozumnou věc...

...ale zahrabat zbytky letadla jako nějakou zdechlinu bez majitele na skládku...

to mi fakt přijde hnusný.

Asi jsem idealista.

Ale tohle mě fakt naštvalo. Přitom ani nevím, jestli je to fakt pravda. Ale k dodání toho správnýho naštvávacího - aktivizujícího - impulsu to stačilo.

 

V jiné internetové diskusi, věnované přímo suchdolské tragédii, jsem našla nedávno publikovaný příspěvek jednoho z leteckých nadšenců. Shodou okolností před nedávnem došel ke stejnému závěru jako já - na místě by měl být aspoň malý pomníček. A jestli by se náhodou nedalo něco dělat...

Napsala jsem mu. A dověděla se, že se mu ozval ještě třetí "aktivista". (Z třetího aktivisty se vyklubal známý, se kterým si už nějakou dobu o letadlech píšeme - svět je malej...)

Když už nás je víc, možná by se fakt dalo něco zkusit, řekla jsem si a hluboce jsem se zamyslela.

Vzešel následující plán.

Za prvé - zjistit, jestli by o pomník vůbec stáli samotní Suchdoláci. Je klidně možné, že si téměř čtyřicet let starou tragédii z různých důvodů prostě už připomínat nechtějí, nebo už je jim to prostě jedno.

Za druhé - informovat o věci. Na Internetu i jinde.

Za třetí - petice. Papírová na Suchdole a onlajnová jinde.

Za čtvrté - šup s peticí na městský úřad a poptat se, co by se s tím tak dalo dělat.

Za páté - podle vyjádření městského úřadu začít dělat doporučené něco: vytipovat lokalitu a získat souhlas majitele, udělat návrh, sehnat někoho, kdo by to podle návrhu vytvořil, odhadnout financování, zjistit, kde se vezmou peníze. Dá to město? Dá to Unie? Dá to veřejná sbírka?

Za šesté - pověřit někoho, zaplatit mu a nechat to udělat.

Za sedmé... umístit a odhalit.

A konečně tam položit tu kytičku a zapálit svíčku. Jak prosté.

V tutéž dobu jsem se shodou okolností rozhodla pohnout i s diplomkou. Na Internetu se dá najít spousta článků na téma Suchdol 1975 a u jednoho z nich jsem našla jméno poměrně vstřícně vypadající předsedkyně suchdolského zahrádkářského spolku. Ten si prý vede kroniku a o havárii tam jsou velmi obsáhlé záznamy - ono se to totiž suchdolských zahrádkářů dost dotklo. Když vám obrovské letadlo projede zahrádkama a zdemoluje nebo zapálí patnáct chatiček, nemůže se vás to nedotknout.

Tak jsem paní předsedkyni napsala mail. Jako že kdo jsem a jestli by nebyla tak moc hodná a nedovolila mi nakouknout do té jejich kroniky, že by to mohlo pomoct s diplomkou. A jen tak mimochodem a na okraj, že jsem zjistila, že tam nikde nemají ani památníček. A jestli náhodou neví, jestli se o to už někdo nepokoušel a jak to dopadlo...

Rychlá a nečekaně vstřícná odpověď paní předsedkyně mě neuvěřitelně překvapila. Kronika bude a všechno bude; se vším mi moc ráda pomůže, ukáže, kde se co stalo a dokonce mě i seznámí s pamětníky události.

A co se pomníčku týče, tam máme naprostou podporu. Místní se už prý o jeho zařízení pokoušeli, ale zařvalo to na byrokracii (jak jinak). Ale co je důležité - podpora suchdoláků by měla být!

Zaktivizovala jsem naši "pomníkovou trojici" a rozjeli jsme věc navážno. Internetový stránky, fan stránka na Facebooku (sociální sítě hýbou Internetem, ať se vám to líbí nebo ne), plánování naší účasti na zahrádkářské schůzi. Posunuli jsme se z fáze nula k fázi jedna.

Když se na to podívám s odstupem, nevěřím svým očím. JÁ, kterou nikdy nic nepřimělo k vyvinutí větší než nezbytně nutné aktivity... se teď dobrovolně a aktivně angažuju kvůli takové blbosti, jako je pomníček někde kvůli pětatřicet let staré věci.

Taky zjišťuju, jak je občas důležitý, že člověk není na něco sám. Bohatě stačí, když vám parťák odpoví "super, ten mail zní fakt povzbudivě", nebo když přislíbí, že by možná pomohl obcházet s peticí. Prostě jen stačí vědět, že máte někoho po boku.

Jdem do toho. Jako fakt.

Kamarádi právníci a skoroprávníci, těšte se, brzo vás začnu otravovat s dotazama ohledně náležitostí petice, užíváním pozemku, organizací veřejné sbírky a podobně.

P.S.

A jinak se nelekejte, studijní povinnosti nezanedbávám. Tohle je něco jako oddychová aktivita. Tematicky se doplňující.

I na diplomkovém poli pokračuju úspěšně.

Včera jsem byla v Archivu bezpečnostních složek - mám kompletní materiály ke dvěma z pěti vlakovejch bouraček. Třetí mám už delší dobu stažený z netu.

Včera jsem sehnala zoufale sháněnej třetí díl Nehod dopravních letadel v Československu. Hořkosladkej triumf - získala jsem tak sice neocenitelnej zdroj ke dvěma leteckým nehodám; třetí mám z netu... ale pro ty zbývající dvě budu muset do dalšího archivu. Oni ten třetí díl pro přílišnou obsáhlost rozdělili do dvou částí. A letos vyšla jen jedna. Ta, ve které je mimo jiné i havárie, o které je bezkonkurenčně nejmíň informací, vyjde až v létě, když to dobře půjde. Takže s křížkem po funuse.

Takže zbývá archiv s povolením leteckýho úřadu. Dneska mi odtamtud psali, ať podám vysvětlení, co jsem zač, proč to chci, co přesně chci a co s tím udělám.

Jsem zlá teroristka a všecko, co zjistím, použiju proti vám. - cenzurováno, z takovejch věcí se neutahuje.

Jsem hodná Teri, ráda bych viděla především závěrečný zprávy, svědecký výpovědi a záznamy z černejch skříněk. Do diplomky použiju minimum. Trošku víc toho použiju do případnejch článků, ale nebojte se, nikoho tam nebudu jmenovat a o osobní údaje zúčastněných mi fakt nejde.

Prý to tak stačí, ale o definitivním souhlasu se rozhodne až za deset dní, až se vrátí kompetentní člověk.

Ještě, že mám do té doby o zábavu postaráno.

Kromě "věci pomník" můžu pokračovat v klofání kapitoly "Teorie leteckých nehod", nebo začít klofat kapitoly "Železniční nehody - Stéblová 1960" a "Železniční nehody - Řikonín 1970".

Klof, klof, klof.

Klofací jaro.