John Denver - Sweet Surrender

Tahle přeúžasná písnička mě provázela většinou Finska. Tou příjemnější, v níž jsem nabrala odhodlání, energii, naději... a rozhodla jsem se nabrat tak trošku novej směr životem. Teď už je sice období "sladkýho odevzdání" definitivně pryč, začíná naopak jedno z nejrušnějších období, co jsem asi kdy zažila... ale ta naděje z písničky dýchá pořád. Dneska jsem ji poslouchala do zblbnutí. Roční pohrávání si s myšlenkou na Změnu skončilo... a já to udělala.

Sweet Surrender John Denver

Sladké odevzdání John Denver

Lost and alone On some forgotten highway Travelled by many Remembered by few Looking for something That I could believe in Looking for something That I'd like to do With my life There's nothing behind me And nothing that ties me To something that might Have been true yesterday Tomorrow is opened Right now it seems To be more than enough Just to be here today I don't know what The future is holding in store I don't know where I'm going I'm not sure where I've been There's a spirit  that guards me A light that shines for me My life is worth for living I don't need to see the end Sweet, sweet surrender Live, live without care Like a fish in the water Like a bird in the air

Ztracený a sám Na zastrčené dálnici Všichni mě míjejí Málokdo si na mě vzpomene Hledám něco Čemu bych mohl věřit Hledám něco Co bych si mohl počít Se svým životem Není za mnou žádný stín A nic mě nepoutá K tomu, co byla možná Včera pravda Zítřek je otevřený A v téhle chvíli to vypadá Že je víc, než dost Že tu zrovna můžu být Nevím, co Si pro mě schovává budoucnost Nevím, kam směřuju A nejsem si jistý, odkud vlastně jdu Ale něco mě chrání Jakési světlo mi svítí na cestu Můj život stojí za to A nemusím vidět, jak to skončí Sladké, sladké odevzdání Žít, žít bez starostí Jako ryba ve vodě Jako pták v oblacích

Poprvé jsem si kouzlo téhle optimistické nádhery uvědomila symbolicky někde na cestě. Mám pocit, že to byla cesta autobusem. Kam? Do Hämmenlinny, do Raumy, nebo někam jinam? Každopádně to bylo někdy v té době, kdy jsem se odkopla z tepla domova, začala se víc slízat s lidma, začala cestovat, poznávat... a znovu se vracet do pocitu, že život je vlastně krásnej... a že za to stojí.

V té době jsem se taky začala vracet k poněkud šílené myšlence, která mě napadla na jaře, v tom nejhorším období jako jakési světýlko naděje, změny a toho, že bude všecko jednou zase jinak. Jak se pak věci začaly lepšit, světýlko začalo logicky pohasínat a moje prvotní nadšení mírně polevovalo.

Ve Finsku se zase rozsvítilo trošku víc, právě v téhle druhé, cestovně - poznávací době. Poznala jsem pár zvláštních míst, úžasných lidí a situací, které mě jaksi utvrdily v tom, že ta šílená myšlenka zase není tak úplně šílená... a hlavně není špatná.

No a pak jsem se z Finska vrátila, světýlko zase trošku pohaslo... ale odhodlání kdesi zůstalo. Leželo, čekalo a číhalo, jestli bude využito...

I přes zdánlivou letargii, ve které jsem ležela dva měsíce od návratu z Finska až do odjezdu do Prahy, jsem věděla, že se brzy budu muset odkopnout a vyrazit. Blíží se škola, blíží se dvoje státnice, dvě diplomky, práce nad hlavu. A taky to, co bude potom.

V tomhle rozpoložení jsem jednoho kreativního večera nakreslila obrázek, který ilustruje tuhle písničku. Motiv je klasický, který čmárám pořád - já na okraji cesty, cesta vede vlnící se krajinou, vedoucí kamsi za obzor ke slunci a k letícímu letadlu. To jsem já a můj pocit z mého života. Musím pořád někam jít. A i když se zastavím, stejně pořád vím, že se budu zase muset zvednout a pokračovat. Životní cesta mi nedá klidu.

Tentokrát se tam ještě objevil rozcestník (pamatujete na poslední písničku? "Další bod zvratu, rozcestník u cesty... čas tě popadne za zápěstí a ukáže ti, kam jít...") a překvapivě i srdce. Srdce, vyrůstající ze stromu, vyrůstající z přírody - které symbolizuje tu skutečnou lásku, jejíž důkaz je všude kolem nás, jen ho chtít vidět. Nepodmíněná láska a dobro Někoho tam nahoře, chcete-li.

Původně jsem do obrázku dokonce chtěla vepsat text téhle písničky. Jenže obrázek se mi nečekaně povedl a já usoudila, že psaný text by mu neprospěl, spíš by ho zkazil. Takže dokud neseženu velkou A3 průhlednou fólii, bude bez textu. Ale co, já vím, o čem to je.

Obrázek jsem si odvezla do Prahy...

...a čekala jsem do poslední chvíle, jestli udělám ten rozhodující krok, který ve mně zrál/nezrál celý rok.

Zlomovým bodem byl 28. únor, tedy dnešek. Deadline přihlášek na UK.

Do včerejška jsem si nebyla tak úplně jistá, jak to dopadne. Ale pro jistotu jsem se připravovala na variantu ANO. Jenže včera odpoledne, sedě si tak klidně u počítače a vypisuje přihlášku, přečetla jsem si konečně pořádně podmínky. A došlo mi... že jsem si s sebou nevzala kopii maturitního vysvědčení, nutnost k podání přihlášky.

Všecko váhání bylo najednou pryč a ve mně se vzedmulo odhodlání. Sedla jsem na vlak, jela na noc domů, nechala udělat kopii vysvědčení, ráno valila zpátky do Prahy, všecko vypsala, vytiskla... a hodila do obálky a poslala. Kostky jsou vrženy.

Ono se mi to během té cesty domů vlakem, během těch tří hodin, kdy jsem měla poslední čas na rozmyšlení, hrozně zvláštně rozleželo. A všecko do sebe neuvěřitelně zapadlo. Život je jako puzzle bez obrázku na krabici - vůbec té změti nerozumíte. Pak se vám povede dát pár dílků dohromady a ještě později si uděláte hrubou představu, o co by mohlo jít. Někdo vám se skládáním pomůže, někdo další vám v tom udělá zmatek a někdo vám možná pár kousků rozbije. Nebo vám namluví, že to vlastně vůbec není to, co si myslíte, ale něco úplně jiného. Prostě nejistota, nevědomost.

A pak se jednou něco stane, vy se podíváte na správné kousky správným pohledem... a pochopíte, o čem ten váš obrázek možná je.

Mám pocit, že jsem včera v tom vlaku získala zase trošku lepší představu.

A dneska jsem TO udělala.

Podala jsem si přihlášku na evangelickou teologii.

Po šesti letech na vysoké začínám od začátku, od prváku, od bakaláře.

Nic mě k ničemu neváže a nic, co byla pravda, už možná není důležitý.

Nepřeskočilo mi.

Víte, že jsem věřící. A možná víte, možná nevíte, že jsem se před šesti lety hlásila i na religionistiku. Zajímá mě náboženství naše i jiná, ráda o nich diskutuju, zajímá mě filozofie, etika, psychologie a další věci, které se na Evangelické teologické fakultě učí. A mezi evangelíky je mi dobře, nevím proč. Mám mezi nimi kamarády, s nimiže je mi moc fajn, bylo mi mezi nimi dobře na táboře a bylo mi mezi nimi dobře ve Finsku. A zjistila jsem, že z tamních farářek dýchá jakési nepopsatelné dobro, optimismus, možná ta... Jeho láska. Uvědomila jsem si, že by bylo fajn zkusit se tomu dobru vystavit trošku víc.

Ten obor mě svým způsobem lákal už od druháku, kdy do prváku na ETF nastoupila Ajvuška. A když mi vyprávěla o své asi třicetileté spolužačce z prváku, dělala jsem si legraci, že až mě v pětatřiceti přestane bavit ruch novinařiny a dostanu krizi středního věku, vydám se tam taky. Hledat cestu životem. Protože hledat cestu životem, když vám v tom pomáhají rozumní, tolerantní a vlídní lidi, co ví něco o životě a o tom, jak by možná mohl vypadat, to zní lákavě.

Dělala jsem si z toho legraci. Jenže ona to vlastně sranda nebyla... a já to tušila.

Loni na jaře, když se obloha nade mnou dočasně zatáhla a přišel největší životní nečas, řekla jsem si... PROČ vlastně čekat do těch třiceti nebo kolika. Neměla jsem krizi středního věku, ale měla jsem krizi. A tehdy jsem se asi rozhodla - i když jsem o tom vlastně asi ještě nevěděla.

Ale neděste se, mediální a žurnalistickou flintu neházím do žita; pořád mě to zajímá a baví. Za měsíc si podám přihlášku na doktorandské studium na mé domovské alma mater, na FSV. Přemlouvají nás docela pěkně, tak si říkám, proč to nezkusit. Mohl by ze mě být odborník na téma média a katastrofy (zejména pak ty letecké). A z doktorandského platu bych mohla uškudlit těch pár tisíc za semestr, které budu muset platit na ETF, protože znova budu studovat bakaláře.

Když jsem zvládla zároveň dva magistry, zvládnu i doktoranda a bakaláře. A kdyby ne... tak přerušit nebo v nejhorším ukončit se jedno dá vždycky.

Ale na to se zatím nemyslí.

Když už mě něco (nebo Něco?) dokopalo až k tomuhle rozhodnutí a k tomu, že jsem to fakt udělala (ještě v neděli v poledne jsem si nebyla jistá, jestli si tu přihlášku podám nebo ne... pak jsem zmobilizovala síly pro případ, že bych to udělat chtěla... a uprostřed mobilizace mi došlo, že to udělat CHCI), tak mi to snad i pomůže to zvládnout.

Jako by mě něco  vedlo...

...a na cestu mi svítilo nějaké světlo.

Život stojí za to a nemusím vidět na jeho konec.

Ono to nějak dopadne.

Sladké odevzdání. Aspoň v něčem a ještě na chvíli...