Krimipovídka: Genius loci

Další úkol na seminář tiskových tvůrčích dílen: napsat kriminální příběh. Pozor, není to to samé co detektivka - to mě z celého zadání zaujalo nejvíc... Jako obvykle mě múza neposedla a originálně převratný nápad nepřišel. Chytila jsem se tedy drápkem skutečnosti a zbytek se nějak doplácá, klasika. Nejlepší nápady, zlepšováky a inspirace přicházejí těsně před usnutím. Ráno jsem si přivstala, sedla k počítači - a během necelých dvou hodinek byl příběh na světě...

Bez zraků a za mraky začínají (přilétají?) zázraky...

Tenhle veršík jsem potkala na jedné z brněnských zdí jednoho ospalého letního rána cestou do redakce na praxi... Vytrhl mě z letargie a ospalosti natolik, že jsem vylovila peněženku s perem a minibločkem a větičku jsem si zapsala. Nedávno jsem ji tam objevila. A dneska jsem k ní získala také obrazovou dokumentaci... :o) No jo, opět jsem se vypravila na letiště.

Marta Kubišová - Hej Jude

Písně, které pro mě něco znamenají, se dělí na několik nálad. Jsou písně do pohody i normálních dnů, které pohladí po duši - sem patří první dvě, se kterými jste se tu už setkali. Jsou také písně do melancholie a schýzy, které rozjedou kolotoč melancholického vzpomínání, nebo prohloubí takový ten sladkobolný a jaksi příjemný smutek a tesknění... S těmito dvěma kategoriemi si obvykle vystačím, jsouce buď pohodář nebo poněkud okázalý masochista, libující si ve vlastních depresích.  Někdy ale přijdou chvíle, kdy je člověku tak divně a nedobře, že jsou oboje nepoužitelné: pohodové nesnesitelně zlehčují a jejich naděje se zdá být jen šméčkem na lidi, ty schýzovací zase ubíjejí a místo sladkobolného smutku navozují totální bezvýchodnou depresi. V takových chvílích je zoufale potřeba ta poslední skupina. Písně, které dokáží dát naději. Není jich moc - ale díky Bohu není ani moc situací, kdy bych je doopravdy potřebovala... ale jsou. Dnešní písnička je jejich královnou.

Den přeslavný jest k nám přišel

neděste se, neplaším brzy... To se velké věci dějou - dnešek prostě není jen tak nějakej den!

4 Non Blondes - What's Up

Další písnička mi vlezla do hlavy - opět ne náhodou (Kamaráde, asi Tě překřtím na Vrchního zdroje inspirací... :o) - a ne a ne se jí zbavit. Tedy, ne že bych se jí zbavovat chtěla. Mám ji neuvěřitelně ráda. A klip k ní taky. Pokud si vzpomínáte, řekla jsem kdysi, že klipy ráda nemám. Takže tohle je druhá čestná výjmka, shodou okolností objevená také v Dublinu... ale jinak s Irskem nesouvisí. Tahle písnička se mnou je už mnohem déle - a myslím, že ještě hodně dlouho bude. Úžasná písnička na první pohled zajímavé skupiny, od níž nic jiného neznám. Možná to jednou napravím. Už jen díky fantastické Zpěvačce s velkou hubou... :o) 

Slavíme narozeniny

...můj blog a svoboda v naší zemi. První a osmnácté.

U2 - Beautiful Day

Přibyla nová rubrika. To se tu děje poměrně běžně a nerozebírám to, tahle si však jakés takés uvedení zaslouží. Nápad vkládat na blog texty písní, překlady a klipy není můj, setkala jsem se s ním na blogu jednoho člověka, který pro mě začíná něco znamenat. Jeho blog včera skončil, v lepším případě byl přerušen, a mě napadlo převzít tuto rubriku, kterou jsem u něj měla nejraději... kde něco končí, něco jiného začíná. Doufám, že se mi povede nést to adoptované světýlko hrdě dál.

Vždycky se v písních snažím hledat víc než jen hezkou melodii a to, co je na první pohled jasné. Stačí pár slov, ve kterých najdu paralelu k tomu, co jsem kdy prožila, někdy zase stačí, aby písnička zněla ve spojitosti s nějakým člověkem či v silné chvíli - a vryje se mi pod kůži, do srdce, nastěhuje se mi do hlavy. Takovéhle silné písně přicházejí, zní a zase ustupují... ale ne navždycky, někde zůstávají, neodmyslitelně spojené s dojmy, pocity a vzpomínkami, a čas od času vykouknou. A právě takovéhle písničky vám budu čas od času nabízet - abyste se nad nimi zkusili zamyslet se mnou. Hledat v písních je totiž nádherné. A jak řekl ve filmu Rok ďábla můj milý Jarek Nohavica: "Písně ti mohou dát naději, ale nedají ti odpověď. Písně ti nemohou dát rozhřešení."
Pravda, pravda, nic než pravda, Jarku. Jen bych dodala, že ta naděje někdy stačí. S nadějí může člověk jít dál a dojít i k těm odpovědím a rozhřešení... Pojďte se mnou, chcete-li.

Cestou necestou noční Prahou

Znáte to. Takový ten hnusný, ospalý, vlezle amorální den, kdy nejste schopni vůbec nic dělat, i když byste třeba rádi. My na koleji měly takový den včera. Nakonec to ovšem dopadlo obdivuhodně dobře, příjemně a kouzelně...

Podzimní tragédie

Nespočívá jenom v totální demoralizaci mé osoby (která se projevuje například neschopností sem cokoli napsat, i když by s troškou snahy bylo o čem...). Stejně znělo taky zadání úkolu do předmětu Kreativita v jazyce. Ony se nám poslední dobou ty tvůrčí psací úkoly docela kupí, a tak jsem si řekla, že bych je mohla zužitkovat i jinak, než jenom odevzdáním pedagogovi na hodině... proč z věci nevytřískat, co to dá? A tak tu máte novou rubriku a v ní se čas od času, plus mínus týden od týdne, budete moci setkat s mým školním výtvorem, zadaným coby domácí úkol. Tentokrát tedy znělo zadání takto: napsat cokoli s tragickým vyzněním, nadpis Podzim. Včera večer jsem nenapsala ani řádku, i dala jsem si budíka na ráno o dvacet minut dřív a doufala jsem, že se inspirace dostaví. Dostavila se s otráveným ranním probuzením a ťukáním nenáviděného podzimního deště do okna. A jak to dopadlo?