Jarda na Hrad! aneb Od nenávisti k lásce k číslu 68

Tak hoši s hokejkama vyválčili bronz. A já můžu opět se slzou sentimentu v oku vzpomínat na nádherný chvíle s hokejem, kdy jsem řvala do nemluvna, prořvala noci po bolestnejch vyřazeních a prováděla šílený věci, abych se k těm hokejistům mohla aspoň trochu přiblížit. Jo, párkrát se mi to povedlo. A jednou, loni už jsem se vám chlubila, jsem dokonce ulovila Jardu Jágra! Asi na deset vteřin. Ale mám to zdokumentováno. Mám tak pěknou ilustrační fotku k hluboce osobnímu vyznání - k příběhu totální proměny názoru... a k pár hlubokejm životním zjištěním, k nimž mě dovedlo legendární číslo 68.

Fotka to je tuším z roku 2002 - to jsme tak jednou o prázdninách se Zdenou, mou věrnou hokejovou spolulovkyní (podobně jsme spolu ulovily i prázdný ruzyňský letiště po návratu mistrů světa v roce 1999  a Stanley Cup v roce 2000, ale o tom zase až někdy příště :o) , zjistily, že v Prostějově bude tenisovej exhibiční turnaj Jágr týmu. Nu což, tak neuděláme si výlet? Možná se nám povede ulovit pár fotek a podpisů.

Výlet jsme si udělaly a povedlo se. Vlastně na to dodnes vzpomínáme. A v památníčcích nás dodnes hřejou kromě Jardova podpisu taky jména naší dětské lásky Milana Hniličky nebo střelce zlatého naganského gólu Petra Svobody. A pár fotek. Dodnes mě ukrutně mrzí, že jsem nedokázala takhle hezky vyfotit já Zdenu - jí za Jardou vykukuje tuším jen kousek hlavy... :o)

A to jsem si ho tenkrát nechala podepsat víceméně z vychytralosti - jasně, legenda, ale tehdá v těch telecích létech jsem byla zamilovaná úplně do jinejch kluků. Ještě asi dva roky předtím jsem vlastně Jágra iracionálně nesnášela. Možná jsem odposlouchala doma, že to je namyšlenej klacek (a on jím kdysi možná fakt byl). Nicméně si dodnes vzpomínám, že když jsem si v době největšího hokejovýho šílenství vybírala dres, zvolila jsem Haška. A nejen proto, že mě to vždycky táhlo do branky. Hašek mi byl značně malej. Jágra měli v mé velikosti - ale to jsem striktně odmítla. A další dva nebo tři roky jsem nosila Haška, kterej mi posléze byl asi po lokty.

Během těch dvou, tří let se moje averze k číslu 68 otupila. Takže jsem dokonce do toho Prostějova jela v dresu s jmenovkou Jágr - ten totiž nějakým omylem dostal můj bratr a já, bezcharakterně využivše situace, jsem ho znárodnila, neb mi byl líp než ten krátkorukávní Hašek.

No, a v tom Prostějově se to zlomilo.

Jardu Jágra tam kromě nás dvou naháněly toho dne asi stovky dalších lidí, včetně desítek dalších potřeštěnejch náctiletejch holek. Mohlo by ho to otravovat. Mě by to teda otravovalo. Některý jiný hokejisty to taky otravovalo (třeba našeho idola Hniličku, jaký to bylo zklamání, když nám při podepisování vytkl, že máme špatnej blok nebo nepíšící tužku nebo co to bylo!) Jenže Jágr na to nevypadal. Když jsme se k němu dořítily a odlapily ho, zatvářil se naprosto v pohodě, prohodil pár slov, podepsal se...

...prostě se choval slušně.

A jaksi se k nám choval jako k sobě rovným.

Mě, vykulený tele, to tehdy neuvěřitelně šokovalo. A překvapilo. Příjemně.

Tím dnem jsem svůj názor na číslo 68 od základů přehodnotila.

Začala jsem ho blíž sledovat, číst rozhovory s ním... a došla jsem s údivem k závěru, že ten chlap nejenže se chová slušně, ale má to taky v hlavě poměrně dobře srovnaný.

Z někdejšího kluka, kterýmu se slávou možná trošku zamotala hlava, se stával neuvěřitelně pohodově, vyzrále a vlastně až pokorně působící člověk. Kterej přitom měl s každým dalším rokem na tu namyšlenost nárok.

Čím víc toho Jágr dokazoval, přitom měl té pokory jakoby víc.

Naučil se říkat hluboký věci jednoduše.

Mám radši lidi, kteří říkají hluboký věci jednoduše a jakoby mimoděk, než lidi, kteří říkají jednoduchý věci hluboce. Asi i proto mám Jágra ráda.

A on ty hluboký věci navíc říká tak, že mu to věříte. Věříte mu, že to není póza a že sám věří tomu, co říká. Prostě planě nekecá.

Postupem času jsem dokonce přišla na chuť i jeho tykání si s novináři. Všimněte si toho někdy - v rozhovorech mu vykají, on jim ale většinou tyká. Jasně, je to vliv angličtiny... ale zprvu mi to přišlo jaksi neslušný.

Pak jsem si uvědomila, že se to k tomu člověku vlastně hodí. Jágr na mě dělá dojem... že vás apriori bere jako sobě rovný, tak proč by vám měl vykat. Proč ne? Vy sice neumíte hrát hokej, ale umíte něco jinýho. Jo. Myslím, že přesně tohle jsem z něj cítila tenkrát, když se nám podepisoval.

Fígl je v tom, že MY tenkrát neuměly nic. Byly jsme vypláclý puberťačky, který mohly skončit kdekoli. Naprosto kdekoli. Člověk Jágrova kalibru neměl nejmenší důvod chovat se k nám jako k sobě rovnejm. Jak se vůbec můžete chovat jako k sobě rovným k někomu, kdo zběsile lítá tam a zpátky a tahá vás za rukáv, abyste se mu prosím prosím podepsali? Větší projev nerovnosti snad přece ani vyprodukovat nelze.

To, že jsem za dlouho skončila v novinařině a svýho času i u sportovní tematiky, to už pak vlastně byla náhoda.

Nicméně od té doby jsem na Jágra nedala dopustit.

Za dva roky jsem hořce ořvala vyřazení český repre na mistrovství v Praze. Sledovali jsme kolektivně hokej na velkoplošný obrazovce ve školní jídelně na BiGy a ten zápas je dodnes mým nejsilnějším sportovním zážitkem. Měli jsme tým hvězd a čekalo se, že doma bude zlato. Nebylo. Ani Jarda Jágr, kterej se konečně po letech dostavil na MS a hrozně chtěl vyhrát, ten tým nedotáhl k výhře. Co víc, on sám ve čtvrtfinále mohl rozhodnout - a nedal. Jeho marnej pokus při nájezdech se dokonce dočkal hudebního žalozpěvu - "Jaromíre, Jaromíre, proč jsi trefil tyčku, proč jsi nedal gól," zpívali pak Mig 21.

Jágr tehdá vypadal, že ho to FAKT mrzí. A to z toho prostýho důvodu, že chtěl udělat radost lidem. A mě to kvůli němu mrzelo o to víc.

Za rok byl na mistrovství světa znovu. Fakt vypadal, že chce týmu pomoct a že chce lidem tu radost udělat.

A to už to vyšlo. V roce 2005 naši vyhráli zlato. A Jarda tomu zatraceně pomohl, i když mu přitom zlomili malíček. Titul mistrů světa přišel těsně před mou maturitou. A já Jágrovi vzdala hold (ještě před tím zlatem) tím největším, co jsem mohla udělat - převlíkla jsem se za něj při posledním zvonění. Kolečkový brusle, dres, přilba, hokejka na odstrkování - a už jsem jezdila po BiGy a okolí. A když mi pár lidí vytklo, co jsem to za Jágra, když nemám zlomenej prst, obalila jsem si malíček toaletním papírem a leukoplastí. Vypadalo to věrohodně - pár lidí si dokonce pak myslelo, že jsem na těch bruslích tak nešikovná. Zasvěcení chápali.

Asi za týden to fakt dopadlo a ten titul tam byl. A Jarda dovršil zlatej hattrick - tři nejcennější úspěchy, jaký může hokejista získat - Stanley Cup a zlata z olympiády a z mistrovství světa.

Já se pak vrhla tím směrem, kterým jsem se vrhla. A kdykoli jsem se pak dostala v práci k hokejové tematice, psala jsem o číslu 68 s největším respektem a úctou. Prostě jako o někom, koho si osobně vážíte.

A tak už to zůstalo.

Letos to naši dotáhli "jen" na bronz. Ale krásnej bronz - byl to skvělej hokej a skvělý zápasy.

A Jágr opět mohl prohlásit: Jsem rád, že jsme mohli na chvíli změnit myšlení lidí.

Pokud někdo jeho kalibru dělá sport proto, aby udělal lidem radost, je to hodný obdivu... a respektu. Prostě k tomu není co dodat. A zrovna u něj tomu věřím. Proč by to jinak dělal? Titul už má. Peníze? Nenechte se vysmát. O peníze by tam mohl tak maximálně přijít, kdyby ho někdo zranil. Jágr na reprezentační akce jezdí... protože ho to baví a protože chce lidem udělat radost.

U něj tomu fakt věřím.

Před pár dny se opět začalo provolávat Jágr na Hrad. A já si s údivem uvědomila, že to vlastně vůbec není blbej nápad, ať se na to podívám z kterékoli strany.

Je to člověk, kterej něco dokázal.

Nemá zapotřebí si nahrabávat.

Nemá zapotřebí na sebe přehnaně upozorňovat.

Dělá nám dobrý jméno ve světě.

A hlavně...

NAD NIKÝM SE NEPOVYŠUJE

A PŘED NIKÝM SE NEPONIŽUJE.

Neumím si představit lepší vklad pro člověka v čele státu. A teď momentálně mě vážně nenapadá lepší kandidát. Prezident stejně nemusí bejt politik nebo odborník. Prezident musí bejt rozumnej člověk, kterej se umí chovat a umí odlišit mezi zájmama svejma a zájmama kolektivu, kterej reprezentuje. A přesně tohle Jágr už několik let umí do puntíku. Dře pro tým.

Takže až Jardu za pár let hokej přestane bavit, nebo v něm přestane mít to štěstí, vůbec bych se nezlobila, kdyby to s tím Hradem zkusil. Nehledě na to, že pokud bude pokračovat ve svým zrání, bude z něj za pár let spíš filozof. Zraje jako víno.

A já na něj čím dál víc nedám dopustit. Dělejte si, co chcete, milujte si, koho chcete... ale na Jardu jakožto člověka mi nesahejte, pokud mě nechcete naštvat.

 

A nemůžu zapomenout jedno poučení na závěr.

Co z tohohle osobního vyznání plyne?

Že je důležitý chovat se k ostatním slušně a pokud možno jako k sobě rovným.

Nikdy totiž nevíte, co se z těch lidí stane. Nevíte, co se stane z vás. A může se stát, že díky jednomu letmýmu setkání na vás někdo bude celej život vzpomínat a myslet v dobrým.

A kdo ví - co když i ta blbá síla dobrý myšlenky může někdy v něčem pomoct?