Dokonáno jest

..seznamte se s mým druhým duševním dítkem. Přišlo na svět včera ve večerních hodinách po poměrně vyčerpávajícím porodu. Krásné míry 164 stran a asi 500 g. Dítko se má čile k světu a maminka se uspokojivě zotavuje po vypětí posledních dní. Po objevení několika vad na kráse se dostavila poporodní deprese, ale snad odezní. Jinak bude maminka nucena definitivně oznámit celému světu, že přivedla na svět holčičku - krásnou především na pohled. Ale což. I krása vzhledová dělá svět hezčím. Radujte se a veselte se s námi!

Po schválení posledních úprav vedoucím (poté, co asi naznal, že ze mě víc než doplnění ročníků k novinovým článkům fakt nevymlátí :o) jsem dostala povolení tisknout a vázat. A doporučení, ať už to pak hlavně nečtu, protože nabeton najdu nějakou další chybu.

Takže jsem přikročila k zásadnímu kroku. Přípravy mi chvílema fakt připomínaly přípravy k porodu. Samotnej proces zrození naštěstí na sebe vzala moje věrná studijní družka v dobrém i ve zlém, tiskárna. Udělala jsem pro ni, co jsem mohla - doplnila inkoust, nakoupila balík papíru a přidělila jí důstojné a klidné místo na posteli. A pak jsem jí poskytovala veškerou podporu, doplňovala papír, odebírala papír, postrkovala papír, hlídala stav inkoustu, doplňovala inkoust... a hlavně ji neustále prosila, ať vydrží, protože inkoustová tiskárna, co před dvěma rokama stála 1.200, nejspíš fakt není stavěná na půldenní nepřetržitej provoz.

Zvládla to. I když jsem s ubíhajícím časem chvílema docela nervózněla - první dva výtisky pro školu jsem tiskla v nejvyšší kvalitě a to docela trvá. Výměna inkoustu poprvé, výměna inkoustu podruhé... a lahvička inkoustu, o které jsem si myslela, že vydrží s přehledem, byla najednou prázdná. Ale stačilo to.

Stačil i papír. Nicméně jsem čekala, že mi ho zbyde asi polovina. Zbylo mi asi padesát stránek. Ono když při prvním prolistování odhalíte asi deset chyb a rozhozenin (asi trpím počítačovou slepotou - na monitoru ty chyby a překlepy prostě NEVIDÍM... utěšuje mě, že tak na tom je víc lidí), tak je tam prostě nemůžete nechat. Takže rychle opravovat a dotiskávat opravený stránky, vyměnit ty vadný, hlavně to nesplést.

Čas kvapil, najednou bylo pět, diplomky byly dvě... a já si pomalu říkala, že v nejhorším případě dneska svážu jen ty dvě pro školu a další dvě pro Pana Pilota a pro sebe dovážu časem. Ale to už bych neměla ten pocit kompletně a dobře odvedený práce. Nicméně tiskárna se pochlapila a před sedmou bylo hotovo. Za tohle by zasloužila napsat do oficiálního poděkování.

Zkompletovat, projít číslování, sbalit a jedeme. Poslední dva výtisky se už ani nevešly do důstojných desek - do knihařství jely potupně v obalu od papíru.

Až budu příště zase mít cuky trhat rekordy v rozsahu prací, připomeňte mi jen to, jak blbě se se čtyřma 164stránkovejma fasciklama manipuluje.

Vydaly jsme se (já a diplomka) na poslední cestu. Jak to skončilo, tak to i začalo - shodou okolností jsem zjistila, že knihařství je v podobných končinách jako Národní archiv, kde jsem se vším začala. Takže jsem znova jela známejma končinama, známejma autobusama a poslouchala jako tenkrát optimistickou Stand By Me a symbolickou Where We Started (is where we end...).

V půl osmé (velebena budiž studentstvu přátelská provozní doba http://kniharstvi.biz/) jsem po menším bloudění objevila provozovnu, kde mě uvítala ohromně příjemná a ukecaná paní. V zapadlé sklepní dílničce (kde se fakt ručně sázej kovový kostky s písmenkama k potisku vazby!) mě čekal poslední úkol - definitivně se rozhodnout, co se provedení a barvy desek týče.

Těžkej, přetěžkej úkol.

Od chvíle, kdy můj opus začal vznikat, jsem si jaksi vysnila desky originální. Ale ne moc provokativní (neustále mám před očima řvavě oranžovou bakalářku naší školní celebrity, což mě dostatečně odrazuje od podobných úletů - fakt to vypadá divně). Aby bylo jasno, já proti obligátní tmavomodré vůbec nic nemám. Ona se mi vlastně líbí. Ale má ji skoro každej! A moje dílo prostě nebude vypadat jako každej. To ne. Dál se dělává černá (moc funebrální, navíc moc oficiální a hodí se spíš na rigorózu nebo disertaci), vínově červená (vlastně ujde, ale já červenou nechci z principu a navíc to podle některých názorů vypadá, jako byste si říkali o červenej diplom) a tmavě zelená. Ta už je o něco originálnější... ale já měla zelenou bakalářku. A všecko stejný mít nechci. Jak by to v tý knihovničce vypadalo?

I vysnila jsem si šedou - barvu decentní, ale naprosto jedinečnou (v knihovně na FSV jsem šedou diplomku ještě neviděla). A hlavně se hodící k tématu - šedivá je barva kovu, letadel a někdy i trosek. Prostě jsem si vysnila svůj nekompromisní ideál. Podle toho jsem přizpůsobila i výběr knihařství - tak, aby měli šedou v nabídce. Vyhrálo to petrovické - poměrně nedaleko mého bydliště.

Na místě jsem ovšem zjistila, že není plátno jako plátno. V Dejvicích, kde jsem vázala diplomku, dělají imitaci plátna - která vypadá dobře a je blbuvzdorná. V Petrovicích měli fakt plátno. Fakt plátno vypadá poněkud olezle a lacině už na vzorníku. Když si do něj svážete diplomku, vypadá, jako by byla aspoň deset let stará. Na barvu nehledě. No... a šedivá barva tomuhle vůbec nepřidá.

Moje vysněná šedá byla hnusná.

Co teď? Nespokojeně jsem se probírala rulema s plátnem (měli i tu řvavě oranžovou - ne že by mě to už v nadsázce nenapadlo, s bílým potiskem by připomínala letadlovou černou skříňku - což by ovšem pochopil a ocenil asi jen Pan Pilot, kdežto ve škole by to vyvolalo nežádoucí negativní rozruch) a kůží.

Paní se mezitím začetla do spisu. "Pokud tam najdete nějakou chybu, tak mi to hlavně prosím neříkejte," poprosila jsem ji vroucně. Paní odvětila, že to by nikdy neudělala a že ji zajímá obsah, že to téma působí moc zajímavě. (Super!). Chyby patrně přehlíží z principu - že by něco jako etický kodex vazačů diplomek? :o)

Pak diplomku odložila a pozorovala moje váhání. Asi jsem vypadala dost nešťastně (a fakt jsem si tak připadala - dokonce mě i napadlo, proč jsem se proboha pouštěla do experimentů a nešla do standardní ověřené Dejvické imitace plátna, klidně i v té tuctové tmavomodré, dyť ona je vlastně fakt hezká), protože se zamyslela a vytáhla úplně odzadu... zázrak.

Ruli STŘÍBRNÉ imitace plátna.

"Ona je teda o dost dražší, než ty ostatní, takže ji na diplomky ani nenabízím, dělám do ní jen svatební alba. Ale vám by se k těm stříbrnejm letadlům fakt hodila."

Láska na první pohled.

Ale rozum mě brzdil. Tolik prachů! "Ta je fakt nádherná, ale... je to dost, jak sama říkáte. To jste mi vůbec neměla ukazovat," smála jsem se. Paní taky - naprosto mě chápala.

Ne, to fakt nejde. Vrátila jsem se k plátnům a definitivně naznala, že TO prostě ne. Rozžehnala jsem se s vysněnou šedou a přešla ke kůžím. Modrá nevypadala zle, hnědá taky ne... ale modrá líp. Koneckonců tmavomodrá žíhaná dramatická, připomínající bouřkovou oblohu, se k letadlům taky snese. Ale tu stříbrnou jsem pořád měla před očima.

Paní mi mezitím pro lepší představu sepsala, kolik by který provedení stálo se vším všudy.

Když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že rozdíl mezi libovolnou kůží a STŘÍBRNOU NÁDHEROU dělá JEN padesát korun na kuse. Předtím jsem totiž nějak blbě pochopila, že k té povážlivé sumě by se navíc přičítal příplatek za řádky tisku navíc (škola si od bakaláře usmyslela, že na deskách nestačí jen Univerzita a Fakulta, nýbrž že chtějí ještě Institut a Katedru). Jenže on už v té sumě byl započítanej.

To ovšem naprosto měnilo situaci.

Po ukázce potisku jsem se rozhodla. "A já si vezmu tu stříbrnou," pronesla jsem slovo do pranice.

Protože dávat něco, čemu jste věnovali dva měsíce fakt poctivýho úsilí, do desek, který vám budou při pohledu otevírat kudlu v kapse, je neúcta k práci. A úctu k práci, to já zase mám.

Domů se jelo v euforii a v nadšeným očekávání té krásy.

A ona to krása fakt byla. A je. I paní z knihařství mi ráno při převzetí gratulovala k dobrýmu výběru - sama měla radost, jak hezky to vypadá.

I ve škole jsem sklidila úspěch. Dokonce i vedoucí katedry, která se náhodou nachomýtla k mému odevzdávání, si jí všimla. "No vidíte, takovou tady ještě nemáme!"

Prvotní euforie z nádhernýho zevnějšku  už ale mezitím stihla polevit. To když jsem tu nádheru otevřela... a zjistila, že jsem v POSLEDNÍ větě ZÁVĚRU nechala chybu. Debilní překlep.

Do večera jsem objevila dalších nekonečně mnoho. Vedoucí měl pravdu.

Proč to člověk vždycky uvidí, až když to vytiskne a sváže?

A to to četli další minimálně čtyři lidi (včetně vedoucího). Utěšuje mě tedy jen fakt, že monitorovou slepotou rozhodně netrpím sama.

Snad jí bude trpět i oponent.

A prosímvás, kdo by řešil překlepy v nadpisu stránky s obrázkama? Každej přece bude s očma vypleštěnejma zkoumat fotky hromad trosek, který ještě nedávno prý byly letadlem. Určitě jo.

Ale znova to radši pár dní otevírat nebudu. (Počkám si na předání díla Panu Pilotovi - už ho vidím a slyším, jak si na těch překlepech a blbostech smlsne. Aj, aj, aj.)

Na víkend si dopřeju lehkej oraz... a pak zpátky do nasazení.

Ono se dneska neodevzdávala jen diplomka, ale taky přihláška ke státnicím.

A ty začínají přesně za měsíc.

Není na co čekat.

Ale i na ty blbý státnice se mi bude líp učit... když se budu moct po očku kochat tou třpytnou a úžasnou nádherou.

PS: Pokud nejste jako já a nedáte se utáhnout na nablejskanej zevnějšek a zajímalo by vás i to, co je uvnitř... tak si poslužte:  DIPLOMKA(onl).pdf . Máte to i s těma překlepama (už těch oprav bylo dost). Neopovažujte se mě na ně upozorňovat a ptát se, jestli o tomhle a tomhle vím ;o)