Světy mých sfér zájmu - letectví a hokeje - se proťaly

Určitě to už víte. Dneska odpoledne u ruského letiště v Jaroslavli havarovalo těsně po startu letadlo s kompletním hokejovým mužstvem KHL Lokomotiv Jaroslavl. Na palubě bylo 44 nebo 45 lidí; 43 z nich nepřežilo. Včetně tří českých mistrů světa Karla Rachůnka, Josefa Vašíčka a Jana Marka. Byl s nimi i kapitán "sousedovic" reprezentace Pavol Demitra. A já mám najednou diametrálně odlišný téma k dalšímu příspěvku o lítání, než jsem zamýšlela. Těšila jsem se, jak se zasním nad mou oblíbenou písničkou Learning to Fly od Pink Floydů a vrátím se ke své první pilotní zkušenosti. Ale ona ta písnička ani teď není od věci. "Do dálek se vine temná stuha, natažená do míst, odkud není návratu..."

To si tak po dni bez internetu klidně jedete ze školy (ano, jsem zpátky v prváku a připadám si jako v první třídě - včetně vstávání při příchodu vyučující do místnosti!) na privát, odhodláváte se k vypracování domácích úkolů na těžkou řečtinu a máte děsnou radost, že jste sehnali poslední díl knižní série o leteckých nehodách u nás, kterou napsal váš známý. A najednou vám zvoní mobil. Tak ho zvednete... a z domova se vás otázají, zdali už víte "to o tom Rusku".

Prolítne vám hlavou blížící se výročí 11. září a s neblahým tušením se zeptáte "cože?". Když vám odpoví, ať si radši sednete, čekáte to jen nejhorší. Kolik těch obětí bude, dva, tři tisíce?

Pak to je "jen" jedno letadlo s relativně malou kapacitou. Jenže plný mladejch silnejch zdravejch lidí... profesionálních hokejistů, včetně několika Čechů, kteří vám v uplynulý době párkrát přispěli k zatracený, i když takový živelně iracionální radosti. Třeba ten gól Karla Rachůnka, kterým loni sedm vteřin před koncem zápasu srovnal skóre semifinálového zápasu se Švédskem a já se tehdy radovala, že se ve švédské škole nebudu muset stydět...)

Vašíček. Dobrej hráč NHL, rád jezdíval reprezentovat.

Rachůnek. Kromě gólu "Rachna, Kachna" se zapsal coby oběť ruský mlátičky Arťuchina.

Marek. Střelec jednoho gólů letošního souboje o bronz na mistrovství světa... kterej mi dodal energii k záverečnýmu výkonu u státnic. "Když to zvládly i ty hokejky, zvládnu to i já."

Demitra. Slovák, kterýho člověk na tý soupisce vídá snad odjakživa.

Jenže to je ten průser. Nic není odjakživa... a nic není navěky.

V člověku se to začne příšerně mlátit.

Zaklapne 4. díl Nehod dopravních letadel v Československu a radši se ani nekouká na tu ohnivou hnědo-červenou obálku, protože se mu z ní najednou dělá poněkud špatně. Z tý knížky asi už nikdy nebude mít takovou radost jako první půlhodinu po jejím zaplacení - dokud se to nedozvěděl. Furt bude připomínat ten šok.

A začne jaksi alibisticky rádobyodbornicky přemítat nad tím, co se asi sakra mohlo stát a porovnávat to se starýma nehodama, který se staly dřív.

Pád několik vteřin po startu z výšky několika stovek metrů.

Odlepili se od země, takže řízení a pohon fungovaly.

Ale pořád byli moc nízko na řešení jakýhokoli zásadnějšího problému. Když máte pár set metrů nad zemí a uvědomíte si, že je někde chyba... tak než přijdete na to, kde ta chyba je a co máte dělat, tak už jste většinou v zemi a je na všecko pozdě.

Doma jsem provedla tradiční "zpravodajský kolečko" po našich zpravodajských serverech a odborných stránkách.

Počasí a viditelnost dobré.

Svědectví se víceméně shodují, že letadlo stoupalo pomaleji, než bylo obvyklé.

Na palubě 18 let starého (což na letadlo není žádný věk) JAKu 42 bylo asi 45 lidí. Je stavěný aspoň na 100 cestujících. Tudíž odpadá možnost přetížení - těžko si představit, čím by to nešťastný letadlo museli naprat, aby mělo problémy se vzletovou váhou.

Tak tedy pomalé stoupání bez přetížení. Možnosti jsou vlastně jen dvě - chyba pilotů nebo techická závada.

A ještě mimochodem, kdesi na netu se objevila i připomínka: Co takhle ztráta motorů po srážce s ptáky? Řeka je blízko. Vzpomínáte na ten průšvih US Airways v roce 2009, kdy posádka kapitána Chesleyho Sullenbergera chladnokrevně přistála na Hudsonu?

O kterou možnost šlo, to teď nerozsekneme, na to je moc brzy. A málo informací.

A tak člověk pořád krouží kolem dokola po těch zpravodajskejch serverech, kde už se nic novýho nedozví... a připadá si přitom sám před sebou jako hyena, že se o tyhle věci vlastně zajímá. Někde dojde k takovéhle události - která šokuje, ochromí určitý okruh lidí (lhostejno, že teď do něj částečně patříte i vy), přinese obrovskou bolest, smutek a beznaděj. Tohle všecko ale za pár let vyvane a zůstane jen technická stránka věci - co se stalo? Proč se to stalo? Kdo za to mohl? - a v té chvíli se přihrabete a z bezpečného odstupu, bez emocí si začnete hrát na detektiva, sami před sebou si tu událost rekonstruujete a hledáte, co se stalo. Jako by to byla detektivka.

Jenže ona to detektivka není, ono se to vážně stalo.

A při nehodách, jako je tahle, vám to jaksi dojde se vším všudy.

A tak člověk sedí, kouká, neví, co dělat...

...a aspoň se snaží modlit, když už je na té teologické fakultě.

Modlím se za ně i za to, abych měla zítra při zahájení výuky dostatek kuráže, abych se přihlásila (ano, přihlásit se, než promluvíte, jako v první třídě!) a poprosila všechny včetně paní vyučující, abychom obětem tragédie věnovali tichou či hlasitou kolektivní modlitbu.

A prosím i vás. Pokud něco jako sílu modlitby uznáváte, prosím, připojte se. Nemusí to být Otčenáš slovo od slova; o to tu snad fakt nejde. Poproste Tamtoho někoho nahoře, ať těm klukům a posádce dá klid a jejich blízkým hodně síly. Nebo to ani nemusíte směřovat Tamtomu konkrétnímu... ale komukoli nebo čemukoli. Pokud něco je, tak to snad bude mít smysl. A pokud není nic, tak to ničemu neuškodí.

Víc se ale nějak nezvládá.

Pořád se ale člověk vrací k té oblíbené univerzální melodi. "Občas je to odcházení v letadlech smutnější než obvykle." Leaving on a jet plane, Odlétám tryskovým letadlem.

Dneska se k tomu ani nehoděj slova. A tak si dovoluju sdílet nádhernou akustickou verzi neznámýho umělce odkudsi z neznáma.