Jsi zodpovědný za svou Kytku

Můj pokoj byl pro rostlinstvo (kromě plísně) odjakživa místem hrůzy. Péče o pokojové kytky totiž jaksi logicky spadá na obyvatele pokoje. A já na zalívání kytek nikdy nemívala ty správný buňky. Takže kytky skomíraly, hynuly a ty nejodolnější jen přestaly růst. Takže se mi logicky nelíbily a o to menší byla motivace se o ně starat. Jenže časy se mění... a ze mě se stala vášnivá chovatelka kytky. Chovatelka téměř doslova.

Myslím, že zlom ve vztahu ke kytkám přijde ve chvíli, kdy si začnete zařizovat jakštakš vlastní bydlení. U mě přišel na intru. Vyrůstaje doma mezi mámou udržovanejma kytičkama, zastesklo se mi v prázdným internátním pokoji po čemsi živým a zeleným. Marná sláva, ona prostě zelená je příjemná a jaksi všecko zútulňuje. Ale byla jsem si vědoma svého nepečovatelství a vzala jsem to od základů - nepořídila jsem si teda kytku umělou, ale kaktus. Kaktus vydržel pár let, ale posléze začal i on měknout, naklánět se... a dva dny po maturitě upadl a umřel. Slavnostně jsme ho s Májkou pohřbily za intrem a já usoudila, že když mi chcíp i kaktus, budu se sebou muset něco udělat.

Na koleje jsem si proto přivezla aloe veru. Taky suchomilná rostlinka. Navíc užitečná - její šťáva je dobrá na popáleniny nebo drobná poranění. A co je výhodou, na rozdíl od kaktusu se na ní pozná, když se jí něco nelíbí. Kaktus vypadá furt stejně, jen jednoho krásnýho dne zjistíte, že je už půl roku chcíplej a hnije. To na áloji aspoň poznáte, že vadne.

Aloe se držela chrabře a já se o ni za to starala. Zjistila jsem, že hlavní podmínkou pro to, abych kytku měla ráda a tudíž se o ni starala, je vděk. Kytka musí dávat najevo, že si péče váží - a to minimálně růstem, ideálně i květem. Aloe se snažila a rostla. Sice naprosto nealojovskou rychlostí - když jsem doma viděla máminy aloe-pralesy, který i bez zalívání skoro přetékaly z květináčů, a porovnala je s tou svou bzdinkou, která jednou za dva měsíce váhavě nahoře vyžene jeden novej lísteček, chytala mě nepříčetná závist... Ale rostla. A nechcípala. A po třech letech dokonce vyhnala fungl novej výhonek! (A mimochodem pořád žije.)

Takže se můj vztah ke kytkám pomalu, pomaličku měnil.

Velkej zlom přišel ve Finsku.

Přijela jsem do prázdnýho, bílýho pokoje. A i když jsem ho zabydlela věcma, něco mi tam chybělo. Něco... živýho. "I need a flower," "Potřebuju kytku," pravila jsem hned druhého dne svému tutorovi Christianovi. Zavedl mě na tržní náměstí v centru Turku. U květinářského stánku jsem si vybrala kytičku, obsypanou nádherně optimisticky žlutejma kvítkama. Christian se zeptal finsky mluvící prodavačky, jestli je blbuvzdorná a přežije, když ji občas zapomenu zalít. Obdrželi jsme kladnou odpověď, zaplatila jsem čtyři eura a odnesla jsem si hrdě domů svou novou finskou spolubydlící.

Dalšího dne kytka dostala i vlastní květináček a byla umístěna na okno. Vypadala krásně. A nejspíš zapracoval i pocit odpovědnosti - když ji nezaliju já, nezalije ji nikdo. Není tu ani máma, ani Májka, ani Paaja. Když už jsem si ji koupila, měla bych se o ni starat, přece jen je živá a ona si to nevymyslela, že ke mně půjde. Saint-Exupéry v praxi:  "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži kytku."

Takže jsem se starala. Obírala jsem ovadlý kvítky, zalívala - a když jsem odjela, poprosila jsem spolubydlící, aby ji jednou za pár dní zalila taky. A hlavně jsem ji měla ráda. Ono se říká, že kytky vycítí, jaký k nim máte vztah - a podle toho se zařídí. Moje kytka to vycítila spolehlivě. Možná podle toho, že jsem na ni zálibně koukala, že jsem z ní otírala prach, že jsem si s ní povídala (ne, nepřeskočilo mi). A že když mi párkrát bylo nedobře a neměla jsem náladu chodit mezi lidi, ale potřebovala jsem něco živýho, šla jsem hladit kytku. Doma bych hladila kočku, tady kočka nebyla.

Kytka tedy na rozdíl od jejích předchůdkyň nejenže žila, ale dokonce vzkvétala. Teda, to přímo ne, kvítků bylo stále míň a míň. Ale rozrůstala se a byla pěkná, silná, jasně zelená. Prostě si vážila mý péče. Z anonymní kytky se stávala moje Kytka.

Původní plán zněl, že ji před odjezdem nechám na bytě jako dědictví tomu, kdo přijde po mně. Jenže utíkaly týdny, pak i měsíce, čas letěl jako splašenej a Kytka si vesele a bezelstně rostla. A mně došla šílená věc. Co když do bytu přijde někdo, komu bude obyčejná zelená kytka s vycmrndlejma žlutejma kvítkama ukradená a nebude se o ni starat? Co když moje veselá a vděčná Kytka najednou zjistí, že na ni novej majitel kašle, a bude pomalu a smutně hynout, až zhyne úplně?

Představa k nesnesení.

Rozhodla jsem se - Kytka se mnou pojede domů. Jasně, prosincovej transport přes půl Evropy taky není zrovna nejšetrnější, ale risknem to. Láska hory přenáší, tak proč by jedný kytce nepomohla snést zimní cestu? Ověřila jsem si, že kytka v květináči smí do letadla. Na letišti prošla detailní prohlídkou (dokonce i z květináčku ji tahali, asi jestli pod ní není bomba :o) a pak hrdě stála na rentgenu a shlížela na letištní dění, zatímco já vybalovala a zabalovala a vybalovala a zabalovala bágly. Let si užila v krabici pod sedadlem, strávila se mnou noc na letišti a nakonec přežila i cestu domů. Z Kytky se stala ostřílená cestovatelka. A moje láska k ní ještě vzrostla.

Transport kupodivu přežila bez problémů. Přežila přesazení a přežila dokonce i to, že byla ozdobena minibaňkama a představovala u mě v pokoji provizorní vánoční stromeček. K Vánocům dokonce vykvetla. Jedním kvítečkem.

Přivézt kytku domů znamenalo vydat ji napospas mámě a jejímu odbornému zraku. Začala kolem ní chodit a vrčet, jak je vyčáchlá do výšky a jak takovou kytku musím občas zaříznout, aby se rozkošatila do šířky. A že ty divný ocásky, co z ní místy raší, nejsou žádný ocásky ani budoucí lístky, ale kořínky! Moje Kytka už je velká a pouštěním ocásků dává najevo, že by se ráda rozmnožila.

Jenže... uřízněte si jen tak kus kytky, kterou máte fakt rádi. Představa, že kdokoli řeže cokoli živýho zaživa mě upřímně děsí a představa, že bych tím řezajícím měla být já, mě děsí dvakrát. (Víc už mě děsí jen představa, že bych já měla být tím řezaným.) Když ale Kytka začala ovadat a žloutnout, odhodlala jsem se a ostrým modelářským nožem (říznutí ostrým nástrojem bolí míň než tupým, to je známá věc) jsem vadnoucí lístky i pár příliš vyhnanejch stonků ofikala.

Kytka zázračně obživla a dokonce vyhnala další kvítko. Zázrak! Takže jsem zaťala zuby a ofikala i ty rádoby se osamostatnivší výhonky. Za čtrnáct dní byly z výhonků vztekle kořenící malé rostlinky. Moje Kytka má mladý!

Naznala jsem, že malý kytičky patřej k mamince a znova jsem se rozhodla velkou Kytku přesadit. Stejně se jí v tý starý hlíně nějak obzvlášť nevedlo. Objevila jsem starej krásnej oválnej květináč (ve kterým kdysi býval můj fíkus, než se po přesazení zbláznil a přestal růst), pro Kytku a její potomstvo jako stvořenej. Vypadá v něm nádherně a zdá se, že díky své blbuvzdornosti přežije i další přesazení.

Objevila jsem v sobě dříve netušený sklony. Pečovatelský. Já Kytku nepěstuju, já ji chovám. Skoro doslova. Nejspíš se tím kompenzujou nějaký mý zbytkový mateřský sklony či co.

• Kytku poctivě denně zalívám, sedím u ní a zálibně na ni hledím. Oprašuju jí lístky, opatlávám ji a občas jí něco řeknu.

 

• Chráním ji vlastním tělem, když se objeví máma s nožem a začne sadisticky přemejšlet, co by ještě kde ufikla.

 

• Když někde něco ovadne a já se racionálně přesvědčím, že je fakt nejrozumnější to ořezat, odhodlávám se k zákroku kdovíjak dlouho. To opižlávání mě asi trápí víc než Kytku.

 

• Denně ji okukuju a pátrám, jestli náhodou někde nevyrašilo poupátko. Když jo, hrozně nad ním jásám, chválím Kytku za její životaschopnost a mám tendence všem ten budoucí mrňavej kvíteček ukazovat. Asi jako když se mamina chlubí všem známejm, jak se její dítě naučilo dělat paci paci.

 

• Ba co víc, z malejch kořenících odřezků jsem měla tak nepochopitelnou radost, asi jako by to byly mý vnoučátka.

 

A nejdivnější je, že to na mně jde poznat. Máma mě pozorovala, jak se rozplývám nad poupatama a poznamenala cosi, že jak si já můžu myslet, že bych se neuměla pořádně postarat o dítě. (Zapomněla ovšem na jednu podstatnou maličkost - kytka neřve.)

Ale stejně je to zarážející.

Dobrý Bože nahoře! Já jsem adoptovala kytku! Kam ten svět spěje. A kam to spěju já?

 

PS: ale ona fakt pokvete... ;o)