Viděla jsem Jeho Svatost aneb Praktické cvičení ze štěstí

Mám za sebou nádherný odpoledne. Plný očekávání, nadějí, setkání, čekaných i nečekaných událostí, klidu a pohody. A jako obvykle to celý začalo naprosto nečekaně a nezávazně, prostě jen tak. Věci se vyvíjely úplně jinak, než jsem předpokládala... ale nakonec se splnilo to, oč mi šlo: viděla jsem Dalajlamu.

To se totiž mamka někdy minulý týden mimoděk zmínila, že Prahu opět navštíví Dalajlama a že bude mít přednášku pro veřejnost. A že by to mohlo být zajímavé, už jen to, že by ho člověk viděl... Pravda, pravda. I téma znělo zajímavě: Jak být šťastný v dnešním nejistém světě. Jenže než jsem se odhodlala a zjistila si něco víc, byly lístky beznadějně vyprodané.

Vsadila jsem na svou oblíbenou a zatím spolehlivou metodu - last-minute lístek na místě konání. Dosud jsem vždycky uspěla. Tentokrát ne. Stálo nás tam před Kongresovým centrem několik, zoufalci s cedulkami "koupím lístek, prosím", a uspělo jen pár vyvolených. Já mezi ně nepatřila. Nepatřila mezi ně ani sympatická, usměvavá anglicky mluvící slečna na protější straně "prosícího kordonu", jímž procházeli ti šťastnější s lístkama ke vchodu, a se kterou jsme po sobě házely chvílemi výrazy povzbudivé, chvílemi zklamané.

Prohodily jsme pár slov, pak jsme každá zamířila lovit jinam... a pak jsme na sebe narazily znova. Slečna tentokrát byla doprovázena Indem, který zrovna okouzleně zkoumal námrazu na trávě. Daly jsme se do řeči. "Myslím, že to je beznadějný. Ale někdo mi říkal, že po přednášce bude Dalajlama odcházet zadním vchodem. Možná by se tam dalo počkat. My s Ahmedem jdeme zatím na kafe, nechceš jít taky?"

A tak jsem šla. U kafe a jablkovýho koláče jsme probrali vše možné i nemožné: od toho, jestli může být člověk zároveň křesťan i buddhista, přes výuku postižených dětí v Německu, ceny nemovitostí a příznivé klima v ČR až po českou folklórní hudbu. Fascinující směsice témat, která se vám naskytne, když se setkáte s upovídanou německou studovanou učitelkou, která se snaží živit uměním, a s indickým muslimem, který prchá ze své vlasti před počasím, kdy nejnižší teplota v zimě je pouhých 27 stupňů.

A tak jsme si tu fajn debatu ještě protáhli, protože kafe bylo najednou vypito, koláč snězen a přednáška sotva začala. I zamířili jsme na Vyšehrad a dělali si legraci, že na adventních trzích koupíme pro Jeho Svatost nějaký dárek. Z adventních trhů se vyklubaly podivné uřvané atrakce pro děti, takže jsme usoudili, že Dalajlama stejně žádný dárek nepotřebuje. Chodili jsme po Vyšehradě a tlachali.

Já byla okouzlená jasným chladivým počasím připomínajícím trošku Finsko, pohodou, klidem a letadlama, proplítajícíma se tam nahoře mezi závojema mraků. Mara si užívala ze všech tran znějící češtinu a děti, neuměle zpívající koledy... a Ahmed pořád fascinovaně sbíral z laviček námrazu a fotil si ji na mobil, aby mohl fotku sebe a sněhu, považte, poslat přátelům do Indie.

Pomalu jsme nabrali zpáteční směr Kongresové centrum. A jak tak jdu, najednou... najednou mě opustila podrážka zimní boty. A to prosím zcela. Nevěřila jsem svým očím. Bytelně vypadající zimní boty, které mi věnovala Ajv, protože jí byly velké, bytelně fakt jen vypadaly.

Moji spolupoutníci taky nevěřili. Pak jsme si prohrabali tašky a kapsy - a byla jsem zachráněna: Ahmed věnoval igeliťák, kterej po srolování perfektně zafungoval jako provázek, Mara našla gumičku a já jsem z pytlíku na šutry vytáhla koženou šňůru. Bota byla uvedena do provozu. "Vypadá to jako nějakej originální módní kousek," konstatovala Mara.

A tak jsme svou pouť za Dalajlamou zdárně dokončili. Na rozdíl od davů, které se před dvěma hodinama tísnily před Kongresovým centrem, se nás vzadu u východu sešlo snad deset. A po chvíli čekání jsme se vážně dočkali.

Bylo to hrozně zvláštní. Jiný, než jsem čekala.

Hodně rychlosti a míň úsměvů, než většinou vídáte na fotkách. Nějak mi to nedocházelo.

Dochází mi to až teď. Chvilky napjatýho čekání... a pak ruka Jeho Svatosti, vztažená k nám v letmém požehnání a já se přistihla, že naprosto přirozeně spínám ruce a skláním hlavu.

A teď mi dochází, že právě v tom to možná je. Rozdávat "jen tak" přirozeně a jakoby mimoděk klid a pocit dobra, který ve vás zůstane, v tom kontrastu vteřin spěchu a oficialit... to je dar, který nemá jen tak někdo. A je v podstatě jedno, od koho ten dar dostal.

Ještě jeden moment mi pak utkvěl - to když průvod nastupoval do přistavených aut. Jeden z doprovázejících mnichů se rozběhl do auta, buddhistický červenožlutý oděv se kolem něj třepal a on se smál a snad vůbec mu nebyla zima.

Když jsme se pak o několik minut později loučili na metru, řekla Mara, že ji nakonec nemrzelo, že ten lístek na přednášku nesehnala. Jinak bychom se nepotkali.

Měla pravdu. Zatímco na přednášce Dalajlama vyprávěl o tom, jak hledat štěstí v dnešním uspěchaným světě, my během toho odpoledne kousky toho štěstí nacházeli. V modrý obloze, námraze, svištících letadlech, zpívajících dětech, v radosti z dobrýho jídla a pití, ve vděčnosti za igelitový pytlíky a gumičky na botě, ve smíchu a v povídání o životě, snech, plánech a zkušenostech... a tak vůbec. Prostě skoro všude.

Dovolila bych si tipnout, že o něčem takovém možná Jeho Svatost na té přednášce mluvila.