Před deseti lety mi skončilo dětství

Významné historické události se prý mimo jiné poznají i podle toho, že vám skoro každý je schopen říct, co přesně dělal, když se o nich dozvěděl. Jak ho bezprostředně ovlivnily, co si myslel, co udělal. Něco podobného mi vyprávívala mamka, když vzpomínala na ruskou okupaci v roce 1968 a já si říkala, že je zvláštní, jak hrozně moc se to tehdy devítiletému děcku vrylo do paměti. Pak přišlo 11. září 2001 a já pochopila, jak snadno se to stane.

Před deseti lety touhle dobou jsem spala svou poslední noc s tím pocitem poněkud naivního bezpečí, který znamená dětství.

Ne, nespletla jsem se. Zní to paradoxně, ironicky a neuvěřitelně - ale já, která se vždycky snažila zajímat o to, co se ve světě děje; já, kterou o deset let později aktuální dění vlastně živí... já ještě večer 11. září 2001 nevěděla, co se děje.

Byla jsem v prváku na gymplu a trávila jsem svůj druhý týden na internátě. Bylo toho dost - ještě neodezněl stesk po starých známých kamarádech ze základky; pomalu jsem se rozkoukávala, seznamovala se se spolužáky a spolubydlícími, snažila jsem se nebýt vyděšená z hrůzu pouštějícího matikáře... inu, prostě plno nového.

11. září byl normální den, bylo úterý... a já se po škole rozhodla, že si budu užívat té nově nabyté svobody - a vyrazila jsem na hokej. Spokojeně jsem sledovala žďárskou plácavou ligu a byla jsem spokojená. Nejspíš jsem si k tomu koupila popcorn, jak jsem mívala ve zvyku, pokukovala jsem po svých oblíbených hráčích a bylo mi fajn.

Fajn mi bylo i večer na intru. Nezvykla jsem si na večerní kolektivní sledování zpráv ve společenské místnosti. O počítači jsem si mohla nechat zdát (jistě, byla jsem už samozřejmě internetově aktivní, ale kvůli tomu hokeji jsem tehdy po škole nešla "na počítače", abych to přece stihla...) a na první mobil jsem si měla ještě čtvrtrok počkat.

Takže jsem byla odkázaná na informace od jiných.

Moje spolubydlící shodou okolností zprávy taky zrovna nebaštila. Pár lidí na intru ano - navečer jsem zaznamenala z hovorů kolemjdoucích slova jako letadla, Amerika, terorismus. Jenže jsem tomu nepřikládala větší význam. Prostě jen další útržky přebytečných, nepodstatných informací, které si nespojíte a úplně je vypustíte.

Až 12. září ráno, když se nás zeměpisář ve škole zeptal, co si myslíme, že se teď bude dít a spolužáci začali spekulovat o tajných operacích až světové válce, uvědomila jsem si, že ty nepodstatné útržky asi něco znamenaly. A že se asi něco děje.

Už tehdy jsem nerada přiznávala, že mi něco uniklo. Takže jsem počkala půl dne a po návratu na intr jsem se jen tak mimochodem zeptala starší spolubydlící, jestli jako neví, co se děje v té Americe.

Svaťa mi řekla asi tři věty a mně bylo, jako by do mě praštil blesk. Unesená letadla, zhroucené mrakodrapy, tisíce mrtvých.

To snad nemůže být pravda! Nemohla to nějak překroutit?

Okamžitě jsem vystartovala zpátky do školy na internet. Při prolízání zpravodajských serverů jsem začala konečně nahrubo chápat, co se stalo. Měla jsem pořád pocit, že to nemůže být pravda. A když něčemu nevěříte, co uděláte - zeptáte se maminky. Ze školy jsem chvátala do města a do telefonní budky.

Byla to pravda. A z mamčina stále ještě šokovaného líčení, kterak sledovala doktorku Quinnovou a najednou začal dole běhat mimořádný černý pruh s nejnovějšíma zprávama, mi došla celá hrůza té věci.

Z toho šokového 12. září mi nesmazatelně utkvěla ještě jedna věc. Oběhala jsem všechny trafiky ve Žďáře; mohly být tak tři, čtyři hodiny odpoledne... a já v CELÉM, asi dvacetitisícovém městě, nesehnala jediné seriózní noviny. Od té doby se mi to už nikdy nestalo. Musela jsem tenkrát vzít zavděk opovrhovaným Bleskem. Ale tomu papíru jsem tenkrát ještě věřila nějak víc, než těm nehmatným internetovým písmenkům.

Další šok přišel večer, když jsme se sešli ke sledování zpráv na vychovatelně. Běžně jsme se na zprávy koukávali na patrech - ale toho dne ne. Nevím proč - možná jsme i my, pubertální děti, měli najednou potřebu aspoň nějakého pocitu bezpečí a blízkosti někoho dospělého, i když to byly skoro neznámé vychovatelky?

Bylo nás tam namačkaných nepočítaně, tísnili jsme se kolem malé obrazovky - vychovatelky, my z gymplu, holky z učňáků. Dodnes si pamatuju, jak těm holkám po tvářích valily slzy a rozmazávaly jim šminky, když jsme nevěřícně sledovali věže, které se sypaly jako domečky z karet.

Další dny už se nás večer u televize scházívalo míň, scházeli jsme se na patrech a opět začaly tradiční boje o ovladač (holky z učňáku bojovaly o seriály, my gympláci o zprávy na jedničce). V těch dnech jsme vyhrávali my gympláci.

Na ty další dny nevzpomínám ráda.

Z rádia neustále hrála buď Lennonova Imagine nebo We Shall Overcome.

Spekulovalo se, jestli teď přijdou další útoky, jestli teroristé použijou znovu letadla, nebo sofistikovanější chemické a biologické zbraně. Z celého světa začaly chodit zprávy o obálkách s antraxem. Pak se pár obálek s bílým práškem (co na tom, že to nakonec byl moučkovej cukr) objevilo i u nás.

A já začala mít strach.

Došlo mi, že ten divnej zlej svět má dlouhý chapadla a může klidně dosáhnout až ke mně. Poprvé v životě jsem měla strach, že bych mohla umřít. Nečekaně, nesmířeně, jen proto, že o tom někdo rozhodl. A říkala jsem si, že v šestnácti je na to přece, Pane Bože, moc brzy. Bylo mi šestnáct, ten blbej pubertální věk, kdy člověka rozhodí kdeco... a byla jsem v novým prostředí.

Aby bylo jasno... nebyla jsem nikdy to skleníkové dítě, kterému se říká, že zemřelá babička odjela na dlouhou dovolenou, aby náhodou neplakalo, že už ji nikdy neuvidí. Odmalička jsem věděla, že umírají kytky, zvířátka i lidi; seděla jsem u chcípajícího kocoura a utěšovala jsem ho, že půjde do nebíčka a už ho nikdo nebude trápit. Nevzpomínám si na žádné trauma s přijetím smrti milované babičky. Možná mi v tom pomohlo, že jsem byla vychovávaná ve víře a v tom, že hodní lidé po smrti půjdou do nebe a tam se s nimi jednou sejdu (když budu taky hodná).

Věděla jsem, že lidé umírají, když jsou staří, nemocní, nebo když mají velkou smůlu a to jejich auto se holt vybourá.

To všecko dítě jaksi přijme. Přijme i horší věci, jako jsou vraždy - ale i ty mají určitou logiku. Buď děláte něco špatného a někdo se vám pak může pomstít, nebo se zapletete s nesprávnýma lidma, nebo otevřete někomu cizímu, nasednete do auta k cizímu pánovi nebo jdete v noci sami a potkáte šílence. Všecko má určitou logiku a když budete hodní, nebudete se toulat sami a budete dávat pozor, nic se vám nestane.

Tenhle dětský pocit bezpečí definitivně pominul po 11. září.

Už nikdo nikdy si nebude jistý, kdy přijde něco podobného příště.

Najednou mi došlo, že mě někdo může zabít ne proto, že jsem šla v noci sama parčíkem před intrem... ale jen proto, že budu v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. A to nesprávné místo může být naprosto kdekoli. Může to být na cestě vlakem, může to být na koncertě, může to být při nakupování... může to být i při tom milovaným hokeji.

Nebo se můžu napít vody, do které někdo něco přidal. Nebo nadýchnout vzduchu, kam něco vypustil.

Svět najednou nebyl bezpečnej a já měla takovej strach, jako snad nikdy jindy v životě.

Ale dny utíkaly, žádný další velký útok se díkybohu nestal, antraxové poplachy nakonec taky nebyly tak žhavé... a situace se začala zklidňovat. Přece jen, jsem schovaná v malé nepříliš zajímavé zemičce, v nezajímavém zapadlém Žďáře... a tak vůbec.

Ale ten dětskej pocit bezpečí se už nevrátil.

Ono mezi námi... v šestnácti už bylo stejně načase a kdyby se to nezlomilo 11. zářím, zlomilo by se to něčím jiným. Bylo toho najednou víc - byla jsem čerstvě z domova, sama na intru, začínala jsem se aspoň trošku stavět na vlastní nohy. Jedno k druhému.

Ale čím víc jsem nad tím v pozdějších letech přemýšlela, tím víc jsem si byla jistá, že pro dětství je charakteristická hlavně ta jistota, že když budete hodní a budete poslouchat maminku a tatínka, tak se vám nic nestane.

Stonek vadnoucí kytky dětství byl nenávratně přelomenej, ale ještě dlouho se jakštakš držel. Pak přišly další maličkosti, které ho dolomily úplně... ale to už tak nebolelo.

Tenkrát jsem nevěděla, co to pro mě vlastně z těch záříjových událostí vyplynulo. To mi začalo docházet až s odstupem let. A dneska si už tím jsem jistá.

Ti, kdo to tenkrát zosnovali a provedli, mi vzali pocit bezpečí.

A je úplně jedno, jestli to byla Al-Kaida, americká vláda s CIA, marťani nebo šmoulové. To pro případné konspirátory - prosím, NEŘEŠTE to tady. Nechci to řešit, nemá to smysl.

Díky.