Leze na mě jaro, pomoc

Čas letí jako vzteklej a kromě stále akutnějších školních povinností přinesl i jednu pozitivní věc - je jaro (i když třeba dneska to tak nevypadá). Svítí sluníčko, je teplo, ptáci řvou (dokonce i tady ve městě). Je to fajn, dobíjí mě to energií. Jenže ne že bych ji zužitkovala efektivně - mně z její přemíry hrabe a dělám naprosto nestandardní věci.

Začalo to asi před čtrnácti dny - usoudila jsem, že by to chtělo nechat se ostříhat. Divný. Obvykle si léčím dávné dětské trauma z nucené krátkovlasosti a raduju se nad každým milimetrem, o který mi vlasy povyrostou. Prostě čím delší, tím lepší. K ostříhání se obvykle odhodlám až při nějaké zásadní životní příležitosti, která si vyžaduje vypadat jako udržovaný člověk, případně při pohledu na trpící vlasy, roztřepený na několik centimetrů od konce. Tentokrát to bylo naopak - státnice relativně daleko a roztřepení nebylo tak hrozný. Fakt nějaký náhlý hnutí mysli.

Minulej týden jsem pak usoudila, že bych užila nový rifle - dvoje se mi začaly v poslední době rozpadat a nějaká ta aktualizace šatníku musí bejt. Usoudila jsem, vyrazila jsem a dokonce jsem i objevila. Co je ale naprosto nezvyklý, investovala jsem do kalhot dvojnásobek své obvyklé riflově adekvátní částky. Jaro mi fakt začalo zatmívat rozum.

Navíc jsem si z riflovýho výjezdu přinesla dva laky na nehty (tam se mi rozum nezatměl, jeden stál dvacku). Jeden z nich řvavě žlutej. Já, jejíž zásoba laků dosud obsahovala jen černou, modrou, stříbrnou a zelenou! (O pozůstatcích rozumu a pudu sebezáchovy svědčí fakt, že jsem striktně odmítla prodavaččiny nabídky "nějaké růžové"...)

Včéra to pokračovalo, cestou z kostela jsem se zastavila v dalším hadrobchodě - Ajvuška mě totiž naprosto zpitoměla a nakazila mě svým přesvědčením, že na blížící se kamarádovu (co kamarádovu, to není kamarád, to je přítel - v tom ryzím a čistým slova smyslu) svatbu je nutno mít náležitej ohoz. I co, nějaká hezká modrá halenka by od věci nebyla, žejo, tak že se po ní zkusím kouknout. Samozřejmě, čím konkrétnější představu máte (a moje představa mé vysněné Hezké Modré Halenky je velmi konkrétní), tím menší šance je, že to seženete. Halenka samozřejmě nebyla, zato mi padla do oka černá volná vlavá sukně (!!!) něco pod kolena. Za tři kila. Budiž. (Doma jsem navíc zjistila, že díky širokýmu elastickýmu pasu na gumu se teoreticky dá nosit i jako šaty... na takový to letní lítání a válení kolem bazénu ideální.)

Večer jsem si objednala zelený náušnice. A usoudila jsem, že bych se už měla pomalu vrátit do normálu, nebo brzo budu insolventní.

Tak se vracím - ale pomalu. Dneska jsem opět investovala do vlasů. Popadla mě šílená touha vyrobit si ve zkráceným porostu melír. Přinesla jsem si blonďatou barvu a až najdu šikézní igelitovej pytlík na hlavu, zkusím to. Sranda musí bejt.

A teď už fakt doufám, že tímhle končím.

Nadešel čas vrátit se na zem a začít tu energii vrážet do toho, co je potřeba. Tedy primárně do diplomky.

I když... ona i ta diplomka za tohle jarní hrabání může. Buď mě z ní popadne deprese (obvykle po konzultaci) a mám potřebu si spravit náladu šutrem, nebo mě z ní popadne euforie (ze zisku cenné a zajímavé informace, pochopení souvislostí nebo sehnání potřebného svědka).

Dneska mnou mlátí ta euforie (což vysvětluje blonďatou barvu na melír).

Konečně jsem se odhodlala a kontaktovala Pana Pilota, kterýho bych ráda využila jakožto expertní hlas. Kontaktovat Pana Pilota (bývalého "řidiče" vládní letky a odborníka na letecký nehody), to není jen tak - k tomuhle druhu lidí já chovám velerespekt až podivně posvátnou úctu - a tahle úcta mi jaksi znemožňuje je otravovat svejma malichernejma teriproblémama.

Ale odhodlala jsem se. O víkendu jsem poslala smsku, kdo jsem, co dělám a co chci a jestli můžu zavolat - volat člověku, kterej může buď bejt někde v oblacích, nebo někde v zahraničí, nebo spát po službě, to je takový nestrategický.

Bez odpovědi. Dva dny jsem si lámala hlavu, jestli to znamená NE, NEOTRAVUJTE, nebo něco jinýho.

Dneska (v mírné euforii ze zisku hodnotné knížky k části železničněnehodové) jsem naznala, že není co ztratit a že zkusím otravovat telefonicky.

Povedlo se!

Pravděpodobně se mi povedlo neotravovat ani v oblacích, ani v zahraničí. Mlčení neznamenalo NE, NEOTRAVUJTE, ale prostou zapomnětlivost a odkládání na později. (Ó, jak potěší, že tohle nedělám jen já, ale i ti, k nimž vzhlížím s velerespektem! :o) A s pomocí a radou nebude problém, jen ať dopíšu, co chci probrat, pošlu a pak se sejdem a "pokecáme o tom".

Juchů!

Ólala, šalala!

No... a teď zpátky na zem k diplomce. Čeká na mě jak hodnotná knížka k části železničněnehodové, tak dokončení části leteckoteoretické a leteckonehodové, abych to mohla poslat k odbornému posouzení a zajet "pokecat".

Energie najednou zase nějak mizí, svině. Potřebovala bych se naučit nasměrovat ji na správnou činnost...