O tři písmena před jménem víc

Tak se to povedlo.

Mám další papír na hlavu. Po BlbCi jsem povýšila na titulovaného MaGoRa. Jsem na sebe hrdá.

Včera jsem zdárně završila tři roky mediálních studií na FSV. Vzhledem k nevídanému studijnímu nasazení v předchozích dnech sice začínalo být jasné, že magor ze mě bude tak jako tak - buď titulem nebo stavem mysli, protože kdybych to po takový snaze nedala, asi by mi z toho hráblo - aspoň dočasně.

Nicméně povedlo se.

Opět se mi povedlo splnit oba základní předpoklady - šťastnou ruku a chladnou hlavu. Aspoň částečně.

Ráno jsem vstala už v šest. Ve škole jsem měla být v půl desáté, ale já jak nemám ten svůj ranní dvouhodinovej rozjezd, nejsem ve svý kůži. Takže jsem se od šesti cachtala, sytila zmrzlinovým koktejlem s chlebem a šunkou, probouzela kafem, u toho hrála dementní hry a řídila letadýlka a četla ranní zprávy na netu. A doprolítávala stopadesát stran mediální bible dvou nestorů naší fakulty, bez které vás svědomí prostě k té státnici nepustí. A dělala poznámky k "obhajobě" (vzhledem k mým posudkům spíš k povídání o diplomce).

Vědoma si neschopnosti odhadnout dobu dojezdu do centra, vyrazila jsem s rezervou. Takže jsem pak ještě půl hodiny seděla před fakultou na lavičce, koukala na Vltavu a na ponton s růžovým tankem, co se zrovna na pár dní vrátil do Prahy, četla si největší osobnosti české žurnalistiky a lila do sebe nakopávací čaj maté.

V půl desáté jsem se odebrala k "prezenci", která probíhala tak, že mě náhodou cestou ze zkušební místnosti do kabinetu uzřel můj vedoucí diplomky a pravil "dobrý den". Svoje obvyklé "aby byl" jsem si tentokrát odpustila.

Zkušební místnost vyplivla jednu z mých předchůdkyň - hotovo. A jsou prý hodní. To zní dobře.

Měla jsem hodinu do tahání. Skočit dolů do automatu na uklidňující kafe, odtáhnout si ho nahorů k místnosti (ale dostatečně daleko, aby člověk neslyšel, co ten vevnitř povídá a neznervózňovalo ho to)...

...a než jsem ho dopila, přišel si pro mě tajemník. COŽE? Vždyť já mám ještě čas, ne?

Víte co, dopijte si to, já si pro vás za pár minut přijdu.

Dopila jsem, tajemník přišel a šlo se na to.

Vy jste žurnalistika nebo mediální studia? Mediálky. A denní? Jo. Tak si vytáhněte, hodně štěstí, a tady případně máte vodu nebo bonbón. Školní bonbóny s logem FSV! To potěší.

Potěšily mě i otázky. Ke každé jsem toho věděla dost, i když zrovna dějiny českého novinářství ve 2. polovině 19. století k mým oblíbeným tématům vskutku nepatří (ještě, že jsem si venku přečetla ty novináře!!!). Ale když jsem slyšela, jak zkoušená slečna těžce loví jména kolaborantských novinářů za protektorátu a státnici udělá, docela mě to zklidnilo.

Poslední čtvrthodinu přípravy jsem strávila koukáním z okna (prší!) a sledováním šumícího stromu. A pak se na to šlo.

Diplomka byla podle očekávání bezproblémová. Ono to ani moc jinak nešlo - dva špičkový posudky, dvě jedničky a návrh na děkanskou pochvalu. Bedňovy chvalozpěvy na můj zájem o téma a na hrabání se v archivech. Pochvala za zvládnutí terminologie nejen oborové, ale i letecké a železniční (oponent i předseda komise přisvědčili, jakožto osoby o vlacích něco vědící - ó Bože, ještě, že jsem to nevěděla při psaní...) Popovídali jsme si o tom, proč letuška Vesna mohla přežít pád z 10 kilometrů, proč by si měli v letadle radši sedat vzadu a že nebyl dobrý nápad oponenta číst mou diplomku ve vlaku (vedoucí: "buďte rád, že jste ji nečetl cestou na letiště!").

A pak už otázky. Bedňa se proměnil z nadšeného konzultanta na pověstné a obávané hravé lví kotě, které sice vtipkuje a zlehka se z vás snaží něco vytáhnout - ale zlehka ze svého pohledu. Lehce si hraje, mlátí mnohakilovou tlapkou a občas vás přitom zabije. Letos už má na svědomí taky pár obětí.

Přežila jsem - sice mírně pocuchaně, ale přežila.

Na teorii si mě převzal náš školní alternativec (rozuměj levičák jako poleno). Logicky - táhla jsem si marxismus a neomarxismus a postavení médií v jejich tradici. Copak o to, to není žádná vymývárna, prostě je to jeden z mnoha přístupů k médiím... ale já si musela táhnout zrovna tohle, co jsem nikdy moc nepobírala už od gymplu. A zkoušející to naopak znal jako svoje boty.

Takže mě zákeřnými a primitivními dotazy k jádru věci zmátl jako nikdo další. Zamotala jsem se do toho tak, že jsem si ani nedovedla vzpomenout na buržoazní třídu. To nebylo okno, to byla výkladní skříň. Pak to zase šlo, pak jsem se zase zamotala... a pak už byl konec.

Opět nás vyhodili ven, poradili se... a pravili, že už mě nechtějí vidět.

"No, to jsem ráda!" rozzářila jsem se.

Historie velmi dobře, teorie velmi dobře, diplomová práce výborně. Návrh na pochvalu děkana odsouhlasen. A oponent neopomenul zdůraznit, že to s tím návrhem na knižní vydání práce nenapsal jen tak... "Přemýšlejte o tom."

Celková známka velmi dobře.

Dvojka!

V první chvíli jsem necítila úlevu. Byla jsem naštvaná - neb jsem při přípravě měla dojem, že to zvládnu mnohem líp. Naštvalo mě, že jsem se nechala zmást a rozhodit. To, že je to za mnou, mi nějak nedocházelo.

Další kafe na uklidnění. Podpořit kamarádku, kterou to čekalo za pár hodin a která už nedokázala vydržet doma. Zavolat domů. Rozeslat smsky podporovatelům. Okamžitej střelenej nápad - skočit si na panáka do Krásnejch ztrát. Skvělej pocit - nakráčet do baru, poručit si velkýho panáka, kopnout ho do sebe, zaplatit a hrdě odkráčet... Mělo to zásadní vadu - ve Ztrátách nemají Magistra. Tak holt musel stačit becher. Ale co.

Toho Magistra jsem tedy koupila domů. Speciální edice - Magister Bohém. Pro mě jako stvořený. Ještě pizzu (vařit dneska fakt nebudu a Ajv taky ne - drtí na zkoušku, což jí ani nedovolí jít se mnou na slavnostní oběd)... a vesele domů.

Mezi Ajvuščinejma papírama na stole jsme zlikvidovaly pizzu, připily si... a já se odploužila, že jako jdu usnout.

Načež se o mém úspěchu dověděli kamarádi. A to že prý přijedou (že si stejně chtěli přijet pro mixér).

A když už tu byli, tak Ajvuška přesvědčila bratra, aby nám udělal palačinky. Že prý když jsem magistr, tak to nemůže odmítnout.

Takže jsem skončila ospalá, přežraná palačinek s karamelem a mírně omagistřená pár skleničkama.

Byla jsem tak utahaná, že jsem ani usnout nemohla.

Večer přijel spolubydlící z pokoje.

Náhle mě osvítilo. Odtáhla jsem si do vedlejšího prázdného pokoje kytaru (po příšerně dlouhé době), šutry, svíčku, Poběhlíčka, panáka a hrnek meduňkovýho čaje.

V deset jsem vytuhla a ze slastnýho bezvědomí se probudila o jedenáct hodin pozdějc. A byl dnešek.

Ajvuška dala zkoušku, na kterou se učila...

...a já nevím, do čeho bodnout. Bez učení najednou nemám co dělat.

A tak klofu blog, čtu brakovou literaturu...

...a uklízím.

A je mi fajn.

Odpoledne vrátit ten štos knížek do fakultní knihovny a hurá na Petřín - na magisterskej mediální piknik. Sice tam budou lidi, který jsem nikdy neviděla, ale aspoň se poznáme. Bude fajn vidět obličeje, který se skrývaj za jmény, se kterýma jsme týdny řešili otázky, probírali podstatný i nepodstatný věci a poskytovali si všemožnou virtuální podporu na netu.

Připít si na úspěchy a neúspěchy. A na další život.

A nepřipouštět si to nejistý hlodání, co bude potom.

Něco bude.