Opatrnej start katastrofický diplomky

Druhý týden v Praze za mnou. Ten minulý byl rozkoukávací, zařizovací a vůbec aklimatizační. Na jeho konci nám na FSV sdělili, že nás jako vůbec nechtějí lekat, ale že bysme za dva měsíce měli mít napsanou diplomku. Ehm. Takže jsem se rozhodla, že se do toho dám. A dala.

Usoudila jsem ale, že se to s tím začátkem nesmí přepálit, to se musí brát postupně. Takže jsem v úterý začala zlehounka - vydala jsem se dokumentovat místo jedné z nehod, které se moje práce bude věnovat. Pro ty, co by to náhodou ještě nevěděli, moje "mediální" diplomka se zabývá československými leteckými a vlakovými neštěstími v tisku.

Takže jsem vyrazila do Suchdola, okrajové části Prahy.

V Suchdole se v roce 1975 stala vůbec nejhorší letecká havárie na území naší republiky (dvě horší v rámci Československa si po rozpadu "odebrali" Slováci). Jugoslávské letadlo s českými turisty při přistávání na nedalekou Ruzyni příliš kleslo v mlze, narazilo do srázu nad Vltavou a havarovalo v zahrádkářské kolonii. Jestli jste viděli seriál Sanitka, tak ta tragédie v posledním díle je vlastně tohle.

Vyrazila jsem tam, abych si vyfotila místo nehody a případně si o tom s někým i popovídala. Rozhovor s nepřímým účastníkem události jsem měla v bakalářce a bylo to oceněno, tak jsem si řekla, že to zkusím i do diplomky. Zatím se teda povedlo jenom to první - místo jsem si nafotila. Svědky zkusím sehnat později, podle toho, kolik informací budu do diplomky potřebovat.

Překvapilo mě, jak divně jsem se na tom místě cítila.

Myslela jsem si, že po neustálém sledování dokumentů, čtení vyšetřovacích zpráv a přepisů z černých skříněk jsem už trošku otrlá. Jenže... ono číst to a vidět hrané dokumenty, to je jedna věc a být na místě, kde se to fakt stalo, je věc druhá. I když už to je víc než pětatřicet let. Dívat se na louku v jasným skorojarním dni a mít v paměti černobílý fotky s urvaným motorem a dalšíma kusama trosek... to je divný. To vám nějak najednou dojde, že se to fakt stalo. Že to není jen obrázek nebo dokument.

Seděla jsem na louce, kde před léty umírali lidi, a bylo mi divně. Možná místa velkých tragédií opravdu dokážou jaksi načerpat negativní energii toho, co se tam stalo... Nebo jsem se možná jen styděla. Za to, že mě zajímá něco, co někomu jinýmu vzalo život. Možná jsem fakt divná.

Nezdržovala jsem se tam a vyrazila jsem na výlet - ono v Suchdole je jinak nádherně, je to podle mýho skromnýho názoru jedna z nejkrásnějších pražskejch čtvrtí. Nakonec jsem toho skorojarního dne natlapala přes dvacet kilometrů až na Ruzyni a jaksi symbolicky jsem tak dokončila trasu toho nešťastnýho letu.

Další den mě bolely nohy, takže jsem pro změnu nedělala nic.

Další den jsem ale FAKT začala. Vyrazila jsem do Národního archivu, kde jsou uložené zprávy z vyšetřování leteckých havárií, že kterých hodlám vycházet.

Odhodlaně jsem se dokoulela na Chodovec do badatelny a s představou několika hodin ve spisech jsem požádala o dokumenty.

"A povolení Úřadu pro civilní letectví máte?" zadívala se na mě paní.

Cože? Ehm. Jasně, že nemám.

No, tak si ho vyřiďte, oni vám ho dají, ale bez toho vám to nemůžeme vydat. A to máme na stránkách, to jste si měla přečíst.

Tak jo, tak já přijdu jindy.

Radši jsem ani neříkala, že ty stránky a podmínky přístupu k těmhle materiálům jsem četla několikrát. Jenže to tam mají psaný tak sofistikovaně, že jsem z toho pochopila, že souhlas potřebujete k nehodám OD roku 1990. Ono ne. Proč jsou tyhle podmínky vždycky psaný tak přechytrale, že je člověk pochopí, až když ví, jak je má chápat?

Takže domů. Internet, stránky ÚCL, pár telefonátů a nakonec velevstřícná a přátelská paní tisková mluvčí. Jasně, já vám rozumím, to nebude problém, podejte si písemnou žádost.

Žádost jsem sepsala a moudře jsem tam ještě připojila, že bych informace ze zpráv kdyžtak využila nejen pro studijní účely, ale i pro účely novinářské práce. Ono by nebylo nezajímavý pokusit se zpracovat něco jako Letecký katastrofy po česku.

Dneska ráno jsem se rozjela na Ruzyni, abych to tam jako hodila osobně (a tajně jsem doufala, že mi někdo plácne razítko a pojedu rovnou do archivu). Na ÚCLu se mě ujal veleochotný a velepříjemný pán, který pravil, že nám studentíkům se musí pomáhat a že by mi hrozně rád pomohl...

...ale že neví přesně, co se mnou.

Že ono to s těma zprávama není tak jednoduchý.

Že ony to nejsou cca padesátistránkové dokumenty, jak jsem zvyklá ze zpráv NTSB z nehod v Americe, co visí na netu, anébrž několikatisícové fascikly všech protokolů od začátku vyšetřování, od spisů policie přes výslechy svědků a technické dokumentace až po lékařská ohledání těl. A že mě nechce absolutně podceňovat, ale že tam jsou mnohdy protichůdný informace a že šance, že to laik bez technického vzdělání pochopí správně a bez překroucení, je taková... no, ne moc velká.

V tom případě mi ale vrtá hlavou, co je zač ta naskenovaná Souhrnná zpráva, ten můj vysněnej padesátistránkovej výcuc, co visí jako příklad spravovaných materiálů na stránkách Národního archivu jako pédééfko. Jestli ony tam takovýhle zprávy nebudou u všeho. Mohly by, mohly...

Slyše tyto nepříliš povzbudivé informace, poznamenala jsem, že asi ani nemá moc smysl snažit se do toho ještě zatahovat zpracování do novin. Protože když něco překroutíte v diplomce, tak jste za blba maximálně před komisí, ale když něco zvoráte v článku, jste za blba naprosto veřejně. A můžete tím nadělat víc škody než užitku.

Pán ovšem kupodivu prohlásil, že to je téma moc zajímavé a vlastně že jako neříká ne. Že by se muselo opatrně, ale  že proč to nezkusit. A že každopádně souhlas ke studiu spisů dostanu, a potom že se buď domluvíme, nebo se uvidí, co s tím vlastně budu zamýšlet.

Takže vlastně fajn.

Kromě příslibu materiálů jsem se jen tak mimochodem dozvěděla, že s vyšetřováním nehod za komárů to vůbec nebyla sranda a že se zametalo všecko, co se nehodilo. Ale fakt cokoli. Že třeba když svého času havarovalo v Německu letadlo ČSA sovětské výroby, hodili to na piloty - ale po testech Rusové zjistili, že to byla katastrofální konstrukční vada. Informace putovala do trezorů a tam ležela desetiletí a na veřejnosti se o ní dodnes neví. Ehm. Říkám si, že by to fakt mohlo být zajímavý. Hodně zajímavý.

A taky jsem se dozvěděla, že v té kožené bundě a šále asi vypadám tak trochu "z oboru", protože paní na recepci se mě okamžitě po příchodu ptala, jestli si jdu pro osvědčení letové způsobilosti. Ehm. A pan generální ředitel ÚCL ("vidíte, jakou máte kliku, zrovna narazíte na českýho leteckýho pánaboha!"), který náhodou vpadl do kanceláře uprostřed rozhovoru, se mě ptal, kdy končím a jestli se uvidíme u státnic - měl za to, že jsem z ČVUT, kde bude členem státnicové komise. Ehm, ehm.

Mňo, uvidíme, jak se to vyvine dál.

Povzbuzeně jsem se vrátila z letiště s odhodláním začít fakt psát. První teoretickou kapitolu o tom, že termín letecká katastrofa používají novinářský amatéři a laici a že odborníci mluví o letecké nehodě, případně incidentu atakdále. Jenže zasáhla Ajvuška a udělala k obědu halušky. Geniální halušky. Sotva jsem se odkoulela zpátky do pokoje a vzmohla jsem se jenom na koukání na související díly Osudových okamžiků ve videoarchivu ČT.

Jak jsem na to tak koukala a viděla, jak na místech různých nehod a katastrof jsou pomníčky a památníčky, přišlo mi šílený, že v tom Suchdole, kde jsem byla, NIC takovýho dodnes není.

Na místě, kde tragicky zemřelo 75 lidí, není nejmenší připomínka celé události. Není tam křížek, není tam místo, kam by se dala zapálit svíčka nebo položit kytička.

Je to postavený na hlavu. Hlavně, že na Letný chtěli stavět sochu Jacksonovi.

A říkám si, že se pokusím poinformovat, jestli by se to nedalo změnit.

Možná bych se pak už za sebe tolik nestyděla.

Ono těm lidem, kteří tam zahynuli, už je dneska nějakej pomníček ukradenej... ale zapomenout by se na ně nemělo.