Ben E. King - Stand By Me

Dneska to bude prapůvodní verze jedné z nejpředělávanějších písniček vůbec. Některou z jejích verzí určitě znáte taky. Já ji původně znala v podání Johna Lennona, ale nějak mi nesedla. Jenže před pár týdny jsem se shodou okolností dostala k filmu, v němž zazněla jako titulní... a kombinace skvělýho filmu podle dobré předlohy a originální verze písničky zafungovala - prostě došlo k chemické reakci. Najednou to byla ta pravá verze, vyslechnutá v té pravé náladě. Od té doby mi právě ona hraje v kapesní empétrojce nejčastěji. A většinou cestou do archivu. Ona se teď  totiž děsně hodí - tohle je písnička na povzbuzení do dob, kdy je sice dobře, ale potřebujete ujistit, že bude dobře pořád.

Dneska máte výjimečně možnost volby - můžete si vychutnat jak klip, tak samotnou zvukovou verzi. Právě u téhle věci se mi totiž klip nezvykle zalíbil... i proto, že trošku navozuje tu zasněně-smutno-nadějnou náladu stejnojmenného filmu. Takže - ať se líbí:

Doufám, že tu klip vydrží a nebude smazán. Kdyby náhodou, tak se na něj koukněte zde:
http://www.youtube.com/watch?v=Vbg7YoXiKn0

Stand By Me Ben E. King		Stůj při mně Ben E. King
When the night has come And the land is dark And the moon is the only Light we'll see No I won't be afraid No I won't be afraid Just as long as you stand stand by me And darlin', darlin' Stand by me Oh now now stand by me Stand by me Stand by me If the sky that we look upon Should tumble and fall And the mountains Should crumble to the sea I won't cry, I won't cry No, I won't shed a tear Just as long as you stand Stand by me And darlin', darlin' Stand by me Oh stand by me Stand by me Stand by me Stand by me Whenever you're in trouble Won't you stand by me Oh now now stand by me Oh stand by me Stand by me Stand by me Darlin', darlin' Stand by me Stand by me Oh stand by me Stand by me Stand by me		Když se snese noc A země je v temnotě A jediné světlo, které bude vidět, je to měsíční Nebudu mít strach Ne, nebudu mít strach Dokud budeš stát Stát při mě Tak lásko, lásko Stůj při mně Stůj teď při mně Stůj při mně Stůj při mně I kdyby obloha, na kterou hledíme Měla se rozpadnout a zřítit dolů A hory se měly zhroutit Přímo do moře Nebudu plakat Ne, neuroním ani slzu Dokud budeš stát Stát při mně Tak lásko, lásko Stůj při mně Stůj teď při mně Stůj při mně Stůj při mně Stůj při mně Kdykoli přijdou nesnáze Viď, že budeš při mně stát? Stůj teď při mně Ach, stůj při mně Stůj při mně Stůj při mně Tak lásko, lásko Stůj při mně Stůj teď při mně Stůj při mně Stůj při mně Stůj při mně

 

Když jsem překládala text, uvědomila jsem si, že vlastně nějak nechápu, co mě na téhle písničce tak bere. Text, na který já většinou dám, není nic speciálního - odrhovačka v zajímavějším případě o víře, v tom méně zajímavým o lásce. Takovejch jsou stovky. Tak co mě na ní tak bere, že ji poslední dobou omílám skoro denně několikrát za sebou? A hlavně, jaktože mě NAJEDNOU tak bere, když v Lennonově podání jsem ji pobrat nedokázala (a že jsem měla snahu!)?

Ono v ní něco je. Odvažuju si tvrdit, že TO je osobním přínosem zpěváka Bena E. Kinga, který ji také spolusložil. Prostě JEHO podání. JEHO hlas. JEHO víra v to, že lidi při sobě stát dokážou, když chtějí. A možná i JEHO úsměv, kterej se prý na hlasu pozná, a platí to myslím nejen při telefonování, ale i u zpěvu.

Ale hlavně to je tím filmem.

Asi před dvěma měsíci, ještě v dobách blažených "náhradních prázdnin", jsem na netu objevila zajímavej film, kterej mě zaujal natolik, že jsem si ho nejenže stáhla, ale i pustila. Byla to adaptace novely mého milovaného Stephena Kinga - Tělo, kterou jsem samozřejmě coby kingožrout už dávno četla. Příběh o tom, jak se čtyři kluci z touhy po slávě a dobrodružství vydají hledat tělo jejich vrstevníka, který před pár dny zmizel a kdesi se objevila zvěst, že ho daleko od jejich městečka srazil vlak. No... moc mě ta novela tehdy nezaujala. Přišla mi neslaná, nemastná.

Ale na film byly všude jen ty nejlepší ohlasy, což je u Kingových adaptací celkem vzácnost... a tak jsem si ho stáhla. Už jen fakt, že novela s prostým názvem "Tělo" je zfilmována jako "Stůj při mně" mě zaujal.

Došlo k něčemu naprosto nečekanýmu.

Nenápadnej, ale přitom vlastně hrozně dramatickej příběh, kterej byl v knížce jaksi nevýrazně plochej, se na obrazovce rozvinul do nečekaný síly a krásy. Příběh o dětské naivitě, snění a velkohubém hraní na drsňáky (které jako obvykle předvádějí ti "duchem chudší"), příběh o deziluzi a neodvratném rozchodu životních cest, příběh o síle, odhodlání a vlastně i o zázracích.  O lásce, nelásce, výčitkách a bezstarostnosti. A o smrti, samozřejmě. Ale především o přátelství skoro až na život a na smrt. O přátelích, kteří když při vás stojí, zvládnete všecko... tedy skoro.

Celej film jsem sledovala s dechem zatajeným z nádhernejch scén (kamera za jedna s hvězdičkou!). S napětím, jak dopadnou zdánlivě naivní až fanatický potrhlosti dvanáctiletejch kluků, který kdykoli mohly skončit šíleným zásahem reálnáho světa (a já už si nepamatovala knížku, takže jsem nevěděla, co se stane v příštím záběru). Zprvu se znechucením... a později s pochopením a lítostí, protože nikdo si nevybírá, jakej bude - ani ti čtyři divní kluci, který udělal divnejma život, ne jejich rozhodnutí.

Během závěrečnejch titulků jsem seděla, tupě zírala skrz obrazovku počítače a bez myšlenky poslouchala titulní píseň, která konečně zazněla celá i se zpěvem. Tipuju, že to je u mě běžná reakce na extrémní filmovej zážitek.

Ten film jsem z hlavy nedostala. A písničku taky ne.

O něco později jsem si ji stáhla a putovala do empétrojky.

A nevímproč jsem se ji naučila poslouchat cestou z a do archivu, kam jsem chodila fotit a zkoumat materiály k diplomce. Asi proto, že teď jsem svým způsobem taky na cestě, na cestě k jednomu mezníku... podobně jako byli na cestě od bezstarostnosti a klidu dětství ti čtyři kluci ve filmu. Nebo prostě jen proto, že jsem pořád vzpomínala na atmosféru filmu, na nádhernou krajinu, kterou vedla jejich cesta z dětství... do které bych hned utekla. Jenže teď na výlety do divočiny už není čas. Tak jsem se nechala unášet vzpomínkama na filmovou krajinu kolem Castle Rocku, zírala do modré oblohy, poslouchala furt dokola Stůj při mně, stůj při mně a možná chvílema myslela na to, že jsem taky někde pryč a daleko. Protože modrá obloha je všude skoro stejná.

Ale hlavně to bylo kvůli té zvláštní pohodě, co z písničky tryská.

On vlastně i ten film, i když se to podle mého popisu asi moc nezdá, JE svým způsobem pohodovej. Je v něm všecko tvrdý a krutý, co život může přinést, ale je to tam namícháno tak, že to vlastně celkově vyzní - jak? Pozitivně? Klidně? Vyrovnaně? Dobře? Možná. Asi nějak tak.

Prostě ten film v kombinaci s touhle písničkou vás neustále přesvědčuje... že i když je občas v životě těžko, nějak to dopadne... a pokud při vás bude někdo stát, je velká šance, že to dopadne aspoň relativně dobře.

Takže jo.

Dneska jsem byla v archivu naposledy. Když jsem se sbírala a vracela poslední karton, přišlo mi to jaksi až paradoxně líto - u těch fasciklů jsem pochopila, jak opojná je prostá radost ze zisku informace. Ale však co, zase se k tomu vrátím. Časem.

Do té doby budu nejspíš dál chodit po Praze, čučet do modrý oblohy a žádat Tamtoho tam nahoře, nebo kohokoli, koho by se to mohlo týkat... aby při mně stál.

A všecko se nějak zvládne.


PS: Myslím, že po chvalozpěvu na stejnojmenný film (Stand By Me, režie Rob Reiner, 1987) už fakt není nutný přidávat výslovné doporučení, abyste se na něj podívali. Ale pro jistotu to stejně udělám. Jestli to jen trošku půjde, PODÍVEJTE se na něj. Fakt.

PPS: Kdyby vás zajímala i ta zmiňovaná Lennonova verze, tak tady ji máte. Nemůžu si pomoct... ale teď jí nemůžu přijít na chuť ještě víc. Lennon na ni prostě nemá hlas. A... nemá na ni úsměv. A asi na ni ani neměl to správný srdce. Lennon byl moc velkej magor na to, abyste mu dovedli věřit tak prostej a nepodmíněnej optimismus...