Poprvé za kniplem aneb Learning to Fly

Dneškem vyvrcholilo moje půlroční letadlošílecí období - vybrala jsem si kombinovanej dárek k narozeninám a ke státnicím. Hodinovej let malou výcvikovou cessničkou s možností osahat si řízení letadla. Opravdovýho! Sice mrňavýho, ale opravdovýho. Myslím, že jsem se zamilovala, a to definitivně. K příštím narozeninám bych prosila zaplatit autoškolu na letadlo. Ono řídit letadlo je snazší, než řídit auto. Jako fakt.

Do oblak mě to táhne už delší dobu. Lítání se mi líbilo od mých deseti let, kdy jsem absolvovala první cestu letadlem. A ačkoli jsem ty první lety vždycky probrečela kvůli bolesti zalehlých uší, nadšení z lítání mi to nezkazilo. Nikdy jsem se nebála. Prostě fakt, že najednou jste v oblacích v té fascinující hezké věci, překonal všecko ostatní.

Poslední roky mě to ale začalo táhnout víc a víc. Nicméně člověk pořád měl nějakej rozum a věděl, že všecko má svý hranice - i on. A někteří lidi jsou zkrátka předurčeni k tomu, aby zůstali JEN těma okouzlenejma cestujícíma. I když sakra dobře vědí, že zkusit něco víc by bylo nepopsatelně úžasný.

Jenže čím víc se kolem toho motáte a čím víc víte... tím víc to táhne. Nehledě na to, že v určité fázi člověk dojde k závěru, že když už o tom píše, měl by o tom něco vědět... a ideálně to i zkusit. A jsme u toho.

Už strašně dlouho znám jednu skvělou písničku od mejch milovanejch Pink Floydů. Jmenuje se výstižně, Learning to Fly - Učit se lítat. Nejmenuje se tak náhodou - hned dva ze čtyř členů kapely jsou nadšení amatérští piloti. Takže z té písničky fakt to okouzlení, fascinaci a lásku k lítání cítíte. A já si ji úplně náhodou pustila ve chvíli největší jarní deprese - když jsem se vrátila z první konzultace od Pana Pilota s tím, že mám kompletně přepsat 40 stran a s hlavou k zbláznění nabitou novejma informacema. Splnila jsem první pokyn, vypila jsem půl flašky vína a vymazala jsem si hlavu. Vínem a písničkou. (Na text a překlad a dojmy se můžete těšit v příštích dnech - už pár měsíců se na ni chystám. A kdy jindy to dorazit, když ne teď?)

Víno vyprchalo, diplomka se zvládla a dopadla fantasticky a já tím rušným obdobím proletěla úspěšně a bez újmy. Akorát ta písnička nezmizela. Přišla jsem jí po letech na chuť, dozrála jsem do stadia, kdy jsem začala chápat to totální okouzlení z volnosti a vířící oblohy... a nezvratně mě to začalo táhnout k tomu, že bych si to jako taky zkusila.

Mám obrovskou kliku, že mi narozeniny vycházejí pěkně na konec školního roku. S letošníma se mi blížily i magisterský státnice na hlavním oboru. Takže mě osvítila báječná myšlenka.

Nač si k narozeninám přát blbosti a ke státnicím další blbosti... když bych si to mohla vybrat dohromady.

Ony totiž letecké školy nabízí věc, nazývanou Pilotem na zkoušku.

Zaplatíte si let s instruktorem, ten vás zasvětí do úplných základů ovládání letadla... a vy si to pak můžete zkusit. Letadýlko funguje jako auto v autoškole - má dvojí řízení a instruktor vám to kdyžtak sebere, abyste nezabili sebe i jeho.

Takže jsem projevila přání. A světe, div se - ono to prošlo! Prošlo to "takovejchpeněz" i "dytsevtomzabiješ" sítem, pouze s podmínkou, že teda napřed musím udělat ty státnice. Souhlasila jsem - pokud státnice neudělám, jsem idiot a pilot (byť jen na zkoušku) nesmí bejt idiot.

Hnedka bylo o motivaci víc.

Dopadlo to dobře a mně zbylo to poslední a nejjednodušší - rozhodnout se, kdy poletím. Nejjednodušší závěrečný úkon mi zabral celý prázdniny. Tu jsem byla pryč, tuhle bylo hnusně, tamhle zase něco dalšího. Takže to zbylo na poslední týden prázdnin. Pak z týdne zbyly už jen tři dny.

Jeden z nich vypadal, že by mohlo být relativně hezky.

Takže jsme to domluvili. Chcete teda to dvoumístný nebo rovnou čtyřmístný letadlo?

Jen dvoumístný, odmítli naši možnost letět se mnou. Prý že pokud dostanu knipl do ruky, tak do toho nesednou. Pche!

Ráno se mi chtělo vstávat, jako ještě nikdy. Vesele do Brna, na desátou na letiště, po pár formalitách (zaplacení a ukázání letadýlka - "taková mucha malá?!?") vrátit rodinu za letištní bránu. "Tak jdeme na to?"

Jdeme. Šup dovnitř, seřídit sedačku (cedule s varováním, že špatné seřízení a zajištění sedadla může mít za následek zranění nebo smrt, člověka skutečně povzbudí), nasadit sluchátka, připravit foťák... a jedem.

Vyžívala jsem se už jen v poslechu komunikace letadel s věží. Takže jsem pochytila třeba to, že si pilot před náma vyprosil start opačným než běžným směrem, protože se mu nechtělo po vzletu dělat velkou zatáčku. Nebo to, že po startu poletíme levou zatáčkou na sever a odtamtud nahoru k nám na Vysočinu.

A pak už jsme najeli na dráhu (10, což znamená směr 100 stupňů, což je skoro jako 90 stupňů, což znamená směrem na východ)... a pak už jsme nejeli, ale letěli.

Během stoupání jsem přemítala, jak dlouho mi bude trvat, než si zvyknu, že velkej náklon při stoupání v zatáčce je normální.

Pak už jsem jen koukala, co kde je. Krpole, výpadovka na Svitavy, satelitní čtvrť u Kuřimi, lom v Čebíně, pak za kopcem vykoukla Nedvědice a Pernštejn. Napřed jsem ho hledala po nejvyšších kopcích. Až pak jsem zjistila, že je skoro na tom nejmenším...

A pak už Bystřice. Ono to utíká, když letíte nějakejch 140 - 150 km/h. I když seshora se to vůbec nezdá.

"Kterým směrem od Bystřice bydlíte?"

Zákeřná otázka. Najednou ne a ne si vybavit mapu.

Hmm, směrem na Nový Město, ale pak jakoby dolů... "Tak poletíme po silnici na Město, ne?"

Po silnici na Město jsme nakonec nemuseli, protože jsme našli ultralightový bystřický letišťátko a za kopcem už koukaly naše dvě kostelní věže.

I konalo se velký kroužení nad Rozsockama. Užít si z výšky nějakých 300 metrů nádhernej výhled na kostel, nafotit náš barák ze všech stran, ohrnout nos nad prasečákem - a všecko hned několikrát. "Takhle seshora to vypadá všecko krásně, viďte? To není vidět ten binec na zemi..." Moje slova, pane inštruktor, moje slova.

Pak pomalu zpátky na Brno - přes odporně fascinující uranový doly a odkalovací nádrže u Dolní Rožínky... a pak došlo na to hlavní.

"Tak si to zkuste. Nakloněním řízení zatáčíte pomocí křidélek, když chcete zatočit víc, tak k tomu přišlápněte směrovku. A koukejte, teď hodně stoupáme, tak je potřeba to srovnat, jenom zatlačit do řízení."

První opatrný sáhnutí, jako by to byla odjištěná bomba a ne blbuvzdorný školní letadýlko. A naprostej úžas - to je neuvěřitelně citlivý! Člověk polechtá pedál směrovky a ocas začne tancovat jako na bále. A letadýlko se nakloní jako ďas. "Musím ji srovnat protišlápnutím, nebo se vyrovná sama?"

Zjišťuju, že mi ke štěstí bohatě stačí řízení pomocí křidélek - to nedělá tak hroznej náklon. Sice se není čeho bát, ono to vydrží fakt hodně, ale když já ty náklony fakt nemám ráda. "Máte hodně nahoru nos, potlačte to." Tak jo. Opatrně - a čumáček klesne. Po chvilce to vlastně jde úplně samo. Letadýlko poslouchalo nesrovnatelně víc než auto.

Nad velkou zatáčkou na Brno už jsem vlastně ani nepřemejšlela. Trošku doleva, přitom to tlačit dolů a ještě trošku přistrčit směrovkou.

Přišlo obrovský pochopení.

Oni ti Floydi se svým chvalozpěvem na učení se lítat mají pravdu.

Jen se vozit je nádherný.

Ale cítit v ruce a v prdeli (ano, nejdůležitějším smyslovým orgánem pilota je prdel, která vám jako první prozradí, co letadlo pod váma dělá :o) , jak to reaguje na VAŠE pokyny... to je nepopsatelný. Jakejsi zvláštní pocit symbiózy s letadýlkem, který je skoro jako živý. Letadlo je tělo, ale pilot je jeho mozek.

"Duše v napětí, takový to je, když se učíš lítat
Podmínky mě drží na zemi, ale stále to zkouším znova,
nemůžu odtrhnout oči od vířící oblohy...

Tomuhle se prostě nic nevyrovná,
koncentrovaný úžas, stav naprosté blaženosti,
nemůžu odtrhnout mysl od vířící oblohy..."

A pak už si duše v napětí mohla opět dát oraz, dala jsem pracky pryč z řízení, ohlásili jsme se tuřanské věži, dostali pořadí na přistání jako 2. (po jakémsi bludném Slovákovi bez letového plánu) a když se odmotal pryč, dostali jsme povolení k přistání. Tentokrát z opačnýho směru, dráha 28 (tzn 280 stupňů - každá dráha má dvě označení podle toho, ze které strany na ni nalítáváte a startujete a rozdíl značení je vždycky 18, neb dráha je rovná a to je rozdíl 180°), rychle sklesat... a drc, zpátky na zemi.

Odjet výjezdem na parkoviště před hangárem, ohlásit věži opuštění pojezdovky... a pak poslední fotka, pohladit hodný a splachovací letadýlko (až po přistání jsem se dozvěděla, že je prosím pěkně skoro stejně starý jako mamka - vyrobeno 1960... taky bych v jedenapadesáti letech chtěla vypadat takhle mladě :o) ... a bylo po všem.

Hodina utekla jako pár minut.

Zůstala mi hlava v oblacích a naděje, že to jen jedním letem neskončí.

Škoda, že pilotní průkaz na takovýhle hračky stojí tolik, kolik stojí. Pokud teď se svou spořivostí začnu šetřit, tak si možná ten kurs budu moct zaplatit na důchod.