Hlášení v prázdninovém poločase po praxi

Tak se ve mně konečně hnulo svědomí a usoudila jsem, že bych vám, posledním vytrvalým čtenářům, mohla aspoň objasnit, proč pořád nic nepíšu; když už nenapíšu nic rozumného. Jedinou změnou, které byste si na blogu mohli všimnout, je výsledek mé nové aktivity - rozhodla jsem se publikovat svou slušnou sbírku leteckých vtipů online. A protože se všecko musí použít všude, rozhodla jsem se ji propojit s blogem. Takže v malém menu nahoře(ano, konečně jsem vytvořila vymodlené slušně vypadající horní menu!)  nad příspěvky si rozkliknete odkaz Letecké vtipy - obsah se jednou až dvakrát denně obnovuje. A naskakujou tam nový vtipy o lítání, letadlech a lidech kolem nich. Snad vás některý z nich občas povznese na duši.

A co dál...

Je to prosté - bylo toho v posledním měsíci nějak moc. Sotva jsem se stihla vzpamatovat z maratonu jménem státnice, pak se týden zregenerovat, mezitím si odskočit na zkoušku z angličtiny, pobalit se, zapsat se na ETF... a pápá, Praho.

Doma týden oraz a VPRP - Velké Plánování a Realizace Praxe. Praxe byla po státnicích nejakutnější a nejprotivnější školní povinností. Poslední, co mi zbývalo z nových médií na fildě a která chci co nejdřív přerušit - k čemuž ale je záhodno mít všecky předměty splněné.

S fildou se to totiž teď má takto. Mám odstudované tři roky, splněné všecky předměty... ale nemám ani řádek diplomky, natožpak abych věděla něco ke státnicím. No, a legrace je v tom, že jsem v červnu už jedno magisterské studium ukončila. A pokud jedno ukončíte a chcete dodělat druhé... musíte cvakat. Na fildě cvakáte docela dost. Jakmile začnu nový semestr po ukončení jednoho magisterského studia, přijde mi obálka z rektorátu, což samozřejmě nechci. Takže jsem na studijním chytře vykoumala, že musím všecko ukončit a rychle přerušit studium té doby, než budu nucena začít nový semestr. Pak si někdy naklofu diplomku, podám přihlášku ke státnicím, měsíc před nimi obnovím studium a pokud mi přijde obálka, podám si odvolání, že už vlastně nestuduju, ale jen státnicuju a ať mi tedy prosím prominou, ale že se mi jako platit nechce. A oni to většinou berou.

Takže bojový úkol těchto prázdnin zněl - co nejdřív odkroutit poslední povinnost - praxi. Praxe na nových médiích je povinnost zcela neidentifikovatelná, spočívající v tom, že máte v nějaké firmě dělat něco, co souvisí s oborem studia. Jenže náš obor studia je naprosto nedefinovatelný a neuchopitelný... a hlavně prakticky nerealizovatelný, pokud nejste poloajťák, webdesignér nebo multimediální umělec. Což já samozřejmě nejsem. Já jsem grafoman, žurnalistčí mládě a katastrofka.

I usoudila jsem, že je nutno praxi jakkoli přetrpět, překlepat, odkroutit... a to ideálně na místě, které mě nebude štvát a kde se třeba aspoň něco dozvím.

Po státnicích jsem veleslavně a dle slibu rozeslala diplomku na kompetentní místa, která mi kdy byla nápomocna a která ji chtěla vidět. I putovala také na Úřad pro civilní letectví. I poděkovali, vcelku i pochválili... a neprozřetelně mi nabídli, že kdybych něco potřebovala, tak ať se na ně neváhám obrátit.

Umíte si představit, jak to dopadlo. Nabídněte mi prst a schramstnu vám celou pracku.

Jistě, že jsem potřebovala. PRAXI.

Vymyslela jsem si několik fajn činností, které bych mohla dělat a které by se mohly líbit jak ÚCLu, tak škole, podnikla jsem předváděcí výlet do Prahy (aby se na mě pan ředitel podíval, co jsem jako zač a ujasnil mi, jak se to s tou praxí má), byla jsem přijata, oběhala jsem od čerta k ďáblu školu se smlouvou o praxi (Co to chcete, to tu nikdo nikdy neměl!)... a před třema týdnama jsem hrdě nastoupila.

Utekly ty tři týdny jako voda. První týden byl ve znamení rozkoukávání - nejprve se naučit cestu od vchodu do "mojí" kanceláře - kolem žlutýho letadýlka a pak kolem dvou starejch červenobílejch ČSA; na personální kolem ranveje a A380; do kuchyňky v protisměru kolem dvou červenobílejch ČSA; ke kopírce kolem letadlí prdele. Inu, o zábavu postaráno.

Do toho občasná setkání s kdekým a plánování, co se mnou tedy provedou; nebo jen s povídáním, co vlastně kdo dělá a co se tam vlastně děje. Děsná spousta zajímavých věcí. Děsná spousta kafe (vstávat v šest ráno, abyste po osmé byli na Ruzyni, když bydlíte na opačném konci Prahy, je čisté zlo), svištění motorů za okny a kvičení letištních dravců.

Mezitím lítání po Praze s počítačem - nefunkční wifi se konečně stala nepřekonatelným problémem, který si akutně a rychle žádal odstranění. Kamarádův FofrServis opět nezklamal - takže mu tímto dělám oficiální reklamu a Pražákům, majícím problémy s počítačem, jeho služby vřele doporučuju :o) Osvědčeno už několikrát na vlastní jedničky a nuly.

Další týden externí spolupráce na dálku, kdy jsem nosila plány v hlavě a přemítala, co z nich tak asi vyleze. K tomu English camp v Pasekách nad Jizerou, skvělej týden plnej angliny, pohodových známých i neznámých lidí, přemýšlení, písniček, her. A letos taky únavy a starostí, protože jsem hned první den utrpěla srážku s kamarádem - a setkání hlava vs. zub obvykle pro zub nekončí moc dobře. Chvílema jsem o něj měla docela i strach - teprve v posledních dvou dnech začíná opravdu rozdýchávat, a to to zítra bude čtrnáct dní.

Další a poslední týden jsem strávila opět zpět na ÚCLu. Dokončování činnosti, další dávky informací a hlavně extrapřínosný výlet na sportovní letiště do Letňan coby doprovod náhradního tiskového mluvčího. Ať se prý tam jedu podívat, třeba budu moct poradit něco z pozice novináře ("Kdyby všichni novináři věděli desetinu toho, co podle diplomky víte vy, měli bychom s nima my o polovinu míň práce!") a třeba se něco dozvím. A třeba mě svezou letadýlkem, poskočila mi tajně dušička.

Letadýlkem mě sice nesvezli (přednost měly dámy z hygieny, jsa na letišťátko poštvány jakýmsi mrzutým důchodcem, kterého prudí všecko od daleké průmyslové zóny až po existenci sportovních letadel a kterým je nutno ukázat, že ta letadýlka fakt tomu důchodci nelítají deset metrů nad střechou, jak tvrdí), ale zato jsem se konečně nečekaně osobně setkala s kolegou novinářem, šéfem serveru, pro který jsem loni psala katastrofky.

"A vy jste teda z iDnesu?" 
"Hm, z Technetu."
"Cože, Technet? Pro ten jsem nárazově psávala..."
"Cože? A jakže se jmenujete?" 
"Šírová. Loni jsem dělala letecké katastrofy..." 
"Jo to jste VY!"

Slovo dalo slovo a my si konečně ujasnili, o čem by mohlo být to další kolo spolupráce, které se pořád tak nějak vznášelo v nejistotě.

Dopadlo to výborně, jak víte. Ve středu vyšel první článek ze série, kterou soukromě nazývám Katastrofky po našem, a sklidil poměrně příznivý ohlas. Takže budou další, průměrně jedna do měsíce. A kromě letadel budou i vlaky!

No, a pak už bylo po praxi. Obdržela jsem lejstro, pěkně jsem všem poděkovala, dohodla se, že mě za pár dní mají zpátky (kvůli povolení přístupu do archivu k dalším materiálům a kvůli rozhovorům s lidma, co o některých věcech něco ví), zamávala letadlí prdeli a dvěma červenobílejm a s lehkým srdcem odešla.

Kdybych odcházela s tím, že už se tam nevrátím, bylo by mi i teskno. Na ÚCLu se mi líbilo - bez nadsázky to byla jedna z nejpřínosnějších věcí, co mi novomediální studium dalo (kromě osvojení trošku jiného, asi filozofického myšlení, Erasmu a dokopání k angličtině). Spoustu věcí jsem se tam dozvěděla a spoustu lidí jsem poznala. A to se bude sakra hodit.

"Víte, oni lidi kolem lítání jsou vlastně jedna velká rodina a všichni se tak nějak znaj."

Pozitivní zjištění je, že tahle letecká rodina vypadá dosti vstřícně a otevřeně, pokud zjistí, že se o věc zajímáte a že jakožto novinář nejdete jen po mrtvolách a skandálech.

Mimochodem, už mě mají na radaru. Když jsem ve čtvrtek řešila mailem cosi s nadřízeným, přišla mi na konci mailu pééska "gratuluju k článku".

Asi se budu muset začít chovat zodpovědně. Ale to ono by přišlo tak jako tak - práce už stejně klepe na pupek.

Prostě fajn, rušnej a hlavně extrémně přínosnej měsíc.

Jako fakt.