Pink Floyd - Coming Back to Life

Vracím se do života, aspoň písničkou. Po hodně dlouhé době vám zase posílám pár tónů a slov k zamyšlení... čím to je? Asi tím, že mám pocit, že se do toho života doopravdy vracím. Velká naděje se splnila a prázdniny mě zase postavily na nohy; doufejme, že to vydrží. A kdo chcete, hledejte si v písničce hlubší smysl... je jich tam spousta. Hlavně proto patří k mým nejoblíbenějším už pěkných pár let.

Můj život slovy jiných

Na Facebooku se ke mně dostala zajímavá věc. Trošku to připomíná takové ty nekonečné a časově náročné mailové dotazníky; tohle ale mnohem zajímavější. V čem to spočívá? Odpovídáte na otázky názvy písní JEDNÉ skupiny či interpreta. Neváhala jsem a zkusila to taky (po vyřešení dilematu jestli U2 nebo Pink Floyd - rozhodla jsem se pro U2, rozhodně to vyzní optmimističtěji :o) - a výsledek se mi docela zamlouvá. Nezkusíte to taky? Pod článkem v komentářích je místa dost... Budu se případně těšit!

Pozdrav z prázdnin

...aneb Škoda, že mám pořád morálku v rizikovém stavu, namontovala bych vám prázdninovou pohlednici i s obrázkama :o) Zásoby mé tvůrčí energie jsou zatím ale stále poněkud ztenčené a zdá se pravděpodobné, že kdybych je vypleskala na hraní s Photoshopem, už byste se nedočkali blogu. Škoda, ale co, nelze mít všecko. Tak tedy... pozdrav z prázdnin, byť jen v textové podobě, k vám letí. Jako když malá Terinka psávala domů pohlednice z lázní...   

Po týdnu v angloirské divočině...

...ještě pořád žijeme, což je hlavní. Žijeme poněkud unaveně a hekticky, ale fajn. Za týden jsme toho stihly vidět a zažít tolik, co bychom jinak viděly a zažívaly asi rok. Nacestovaly jsme stovky kilometrů všemi dopravními prostředky kromě tramvaje (a to jsem doufala, že se popovezu aspoň jednu zastávku v blbé Praze), poznaly hodně lidí, viděly hodně míst. Totálně jsme překopaly plány, moc jsme si neodpočaly, ale na odpočinek bude čas doma... Letošní Irsko s anglickým začátkem a koncem je opravdu hodně divoký. A protože se říká, že jedna fotka je za tisíce slov, tak vám radši ukážu, co jsme zažily, než abych to psala... Ať se líbí.

Cestovní horečka stoupá...

Za tři dny touhle dobou budeme přistávat v Londýně. Je tedy nejvyšší čas zahájit pořádné přípravy. Balím, chodím od bratra do kuchyně, převažuju nabíječky k bateriím na kuchyňské váze a rodina ze mě šílí. VŽDYŤ MÁŠ JEŠTĚ CELEJ JEDEN VELKEJ BÁGL!!! Já vím. Jenomže... takhle se projevuje letištní fobie. Že mi přijdou na to, že můj kufr váží 20,123 namísto 20 kilo a dají mi příšernou pokutu. Nebo že moje příruční zavazadla mají víc, než povolených 12 - a nepustí mě do letadla!!! Ááá. Nezbývá mi nic jinýho, než si z toho dělat srandu. Vím, že u ČSA bylo odjakživa pohodový odbavení (Sedláčkovic 36 a asi 28 kilo místo předpisových 23 loni při cestě z Dublinu budiž toho důkazem). Já vím. Jenomže je krize a aerolinky začaly přísnějc hlídat váhu zavazadel... a... blablabla... prostě, fobie je fobie, strach bez rozumnejch argumentů. Ach jo. Už abysme tam byly.  

Za týden v Londýně, za měsíc doma

Třetí irská anabáze, tentokrát se zastávkou v Anglii, se kvapem blíží. Takže přípravy jsou v plném proudu: pořídit nové boty, termotričko, blbosti do keší, nakoupit zásoby instantního, lehkého a skladného jídla, dovybavit lékárničku... Na takovou cestu se ale nepřipravuje jen materiálně, ale i morálně - což u mě znamená obnovit své závazky k případným čtenářům a znovu se dokopat k jakémus takémus psaní blogu. Jak jinak, když ne zápiskama z cest... A něco mi říká, že letos bude o čem psát, ať naše irská anabáze (moje už v pořadí třetí, tomu se říká láska jak fik) bude probíhat jakkoli. Co na tom, že mamka všude hlásá, že jsme úplně blbý a nepřežijem první dvě noci... :) No, posuďte sami.  

Čtyřiadvacet na krku, pořád žiju, konec hlášení

Twenty four years, and my life is still... what? Co? Právě jsem se překulila ke čtyřiadvacítce, ale že bych ze života byla o něco moudřejší... No, snad na to je ještě času dost. Naznala jsem ale, že tak významné životní jubileum (čtyřiadvacet je vám jen jednou za život, jak moudře pravila Zdena :o) si zaslouží prolomit dlouhé blogové mlčení... a snad ho i trošku vysvětlit.