Čtyřiadvacet na krku, pořád žiju, konec hlášení

Twenty four years, and my life is still... what? Co? Právě jsem se překulila ke čtyřiadvacítce, ale že bych ze života byla o něco moudřejší... No, snad na to je ještě času dost. Naznala jsem ale, že tak významné životní jubileum (čtyřiadvacet je vám jen jednou za život, jak moudře pravila Zdena :o) si zaslouží prolomit dlouhé blogové mlčení... a snad ho i trošku vysvětlit.  

Ne, nebojte se, žádná oficialita se konat nebude, jen další hromádka výmluv, vždyť mě znáte...

Mamka se mě včera zákeřně otázala, zda můj blog skončil. Zděsila jsem se - jasně že ne! Jen se mi nějak prostě nechce psát. (Ono mezi náma, jestli někdy skončí, oficiálně se to nedovíte; nemám ráda oficiální prohlášení a stanoviska, a některé věci se prostě poznají, až na ně dojde...) Je toho nejen poslední dobou nějak hodně a psaní blogu teď právě nějak není mou prioritou. Stane se. Ale holt doba je zlá.

Těžkej semestr. Nejtěžší, s jakým jsem zatím měla tu čest. Ony ty dva obory fakt nejsou tak úplně pr*el... A navíc když třetinu promarodíte, třetinu se rozkoukáváte, co se to kde vlastně děje a třetinu fofrujete jako fretky, abyste všecko stihli... tak pak přijde zkouškový, jste happy a vůbec nechápete, jak můžete mít najednou tolik volnýho času, ale nemáte dostatek energie a morálky na to, abyste ho trávili nějak smysluplně, třeba dobrovolným psaním blogu. Život je plnej paradoxů.

Málo času. Kvůli škole, kvůli vracející se chcíplosti, kvůli nízké morálce a kvůli hromadě dalších věcí. A když už čas je, nechce se vám ho zrovna trávit klofáním blogu - máte povinnosti jinde (editorské a titulkářské na Lost.cz, tvorba lostích teorií tamtéž; seriály jsou zlo a nekoukejte se na ně!). Nebo jste v podivném mimostavu, kdy strávíte půl dne bezmyšlenkovitým hraním primitivních her (pečováním o virtuální zviřátko nebo trosečnickým přežíváním na tropickém ostrově), protože ta hlava si prostě musí a chce odpočinout a vypnout, a dává to zatraceně najevo... anebo jste se odhodlali vypadnout ven - geocaching budiž veleben. Neznám jinou aktivitu, která by mě spolehlivě dokázala vykopat z domu na půl dne, dobrovolně nachodit deset kiláků po Praze a ještě si lebedit, jak to byl perfektní den.

Jinde vybité grafomanské sklony. Školní povinnosti, včetně zadání jedné diplomky, je dokážou vybít docela spolehlivě - a na co škola nestačí, to bylo doraženo povinnostmi a taktizováním na Lostech. Kdo ví, co leží ve stínu sochy, ten mi rozumí.

Občasný, řekněme... pokles standardní hladiny optimismu (a s tím spojené veškeré tvůrčí aktivity). Tenhle blog vznikl za účelem psaní pozitivního, které má vás, tedy čtenáře, pobavit, potěšit, v nejhorším případě přivést k zamyšlení, podotýkám ale, že ne k zamyšlení depresivnímu. Rozhodně jeho cílem není a nikdy nebyly osobní výlevy a řešení chmůr. Od toho byly, jsou a budou blogy jiných. Takže dokud se mi nevrátí moje standardní rozpoložení, nečekejte žádné záplavy zápisků. Přetvařovat se nebudu, neslané nemastné zápisky o běžných událostech psát taky nebudu a vylívat se taky nebudu. A koneckonců, pokud na to správné blogové rozpoložení mám čekat já, tak vy si počkáte taky :o)

A to... to je tak asi všecko. Můžete doufat, že bude líp, optimisti se můžou dokonce i těšit. Pokud se vám nechce čekat, můžete si ověřovat, že jsem stále ještě virtuálně naživu, i jinde: kupříkladu na Facebooku či na Lostech - tam to ale ani teď nebude zrovna žeň, anžto nastala přestávka před poslední sezonou... Ale snad se zase jednoho dne proberu a bude líp i tady. A ony se blíží prázdniny a další, v pořadí už třetí anabáze do Irska, tentokrát přes celou Anglii... (13. 7. - 3. 8.) Pokud se bude všecko dařit, mohly by se zážitky a zápisky objevovat zase právě tady. Dejme tomu, že do té doby bych mohla sebrat morálku a zodpovědnost, a znovu si zvyknout napsat vám semtam pár řádků... Doufám, tak doufejte taky.

Tak zase někdy.