Komplikací objektivně vážnějšího charakteru než moje letištní fobie je moje zdraví, letos stoprocentně spolehlivé. Spolehlivé v pravidelnosti výpadků - pokud si déle než řekněme měsíc nemusím kapat do uší, krku nebo někam jinam, je to podivuhodné a určitě se to brzo změní. Někdo, kdo se evidentně řídí Murphyho či jinými zákony schválnosti, teď nejspíš naznal, že těch povedených irských anabází bez obtěžování vlastním zdravím bylo dost a letos že si to vynahradíme.
A tak vynahrazujeme. Před cca týdnem se mě začalo pobolívat ucho. Cesta letadlem, ucho, klasika. Inovací oproti standartním bolestem ucha byla příčina - pěkně hluboko se mi vytvořil... ehm... jebák. Odborně řečeno vřed, možná vřídek - velikost posoudit nemůžu, nejenže bouli nikdo neviděl, ale ani se mi ji nepovedlo ošahat, vrcholem bylo šťouchání do ní špičkou malíčku - říkám, že byla hluboko. Od boule mě do dvou dní ku*evsky rozbolela celá pravá polovina hlavy, boule se nehodlala projevit, co má v plánu a já si už zoufala, že jestli to brzo nepraskne, zajdu si to nechat rozříznout a vyčistit. Už jen tohle říct je u mě projevem značného zoufalství. Boule naštěstí nedokázala vzdorovat báječné černé hnisací mastičce a jednoho krásného večera praskla - a pak pomalu zmizela. Zázrak se stal.
Jenže ještě než jsem stihla poděkovat osudu, že mě ušetřil hrůzyplné cesty letadlem s bolavým uchem, začalo mě pozvolna lechtat v krku. Druhý den škrábat. Nasadila jsem intenzivní léčbu - z kombinace slivovice, joxu, šalvějového čaje, dvojech cucacích tablet, roztoku soli, kandovaného zázvoru a irské whiskey by se přece určitě zděsily i odolnější existence, natožpak obyčejné krční bacily. Moje krční bacily jsou patrně superodolné a jen tak se nevzdávají. Třetího dne máma objevila skleničku od soli v koupelně a odhalila ono sladké , nevyčené tajemství, že na mě něco leze. No, tak co. Čtvrtého dne, tedy dnes, jsem intenzivní léčbu zhyperintenzivnila echinaceovými kapkami, kapkami na kašel, cucacím pendrekem a Bioparoxem - podivným to sprejem do nosu i krku. Má to efekt: krční bacily, zdá se, zavelely na ústup. Odsunuly se hlouběji do neprobádaných končin, kde vyvolávají extrémní zasoplení a odkašlávání, a patrně obsadily hlasovky, pročež mluvím jako idiot. Ale co, říkám si: mluvit koneckonců nebudu muset. Aspoň ty letištní formality, zejména v Londýně, vyřídí Paaja.
Boj s chorobou je ovšem permanentně na vedlejší koleji. Hlavním úkolem do dnešního dne bylo dovybavit se a doshánět potřebné vybavení, kupříkladu termotričko. Pořídily jsme si s Paajou jedno asi před čtrnácti dny v Praze a seznaly jsme, že to je super věc, neb když se zapotíte, není vám pak zima. Když je venku zima, není vám tak velká zima. Dá se v tom pohodlně spát a není vám zima ani teplo. Pod stan ideální odění! I zatoužily jsme po tričku termo s rukávem dlouhým. Jenže po nákupu rukávu krátkého ve slevě za bratru čtyři kila jsme se staly poněkud cenově zhejčkanými - a tričko nad dejme tomu 700 se stalo nepřípustným. Poněkud problém - hlavně v dírách jako Polička či Bystřice, kde jsou dva sportshopy, v každém dvě trička s cenama, přesahujícíma cenu jedné naší letenky. Zavrženo všema deseti.
I vyrazila jsem na nákupy do Brna. Jenže nákupy těch, kdo nákupy nenávidějí, končí nejpozději ve třetím obchodě, jestliže se do té doby nepřihodí úspěch. Mě navíc tlačil čas. Potkala jsem sice sympatické termotričko krásné barvy i s kytičkou, leč cena 700 se mi zdála sice přípustná, ale nižší by neurazila... navíc se mi nechtělo zkoušet, spěchala jsem, a tak tričko zůstalo na věšáku. Do týdne se mi ovšem záležitost rozležela a já dneska do Brna vyrazila znova. Sentimentálně jsem vzpomínala na to krásně modré tričko s kytičkou za 700... které určitě týden ve slevě nepřežilo. No, pro jistotu jsem do obchodu skákla - a tam mě málem švihlo, neb tričko na věšáku stále bylo, a ne za 700, ale za 507 peněz! "Právě jsem přelepila cedulku, to jsou poslední výprodejový kousky," sdělila mi milá paní prodavačka. Ááá. Rychle do kabinky, sedí, příjemný to je... Láska na první pohled byla završena transakcí platební kartou a já si hrdě odnesla úlovek ven.
V radosti nad přírůstkem do irského vybavení jsem si vzpomněla na Paaju. Nebylo to náhodou - to moje nádherně modré tričko mělo dvojče, naprosto stejné, jen o číslo větší. Žhavíme dráty do rychlíku směr Ostrava (Davis Cup volá a Paaja je poděs, v pátek na tenis valí, v neděli večer se vrací a v pondělí ráno odjíždíme): "Hele, sehnalas nakonec nějaký to chytrý tričko? Ne, žejo? Já jsem si teď v Brně koupila za pětikilo, hezký, a maj ještě jedno, nepořídíme si další stejnou věc?" Takže jsem putovala zpátky. Milá paní prodavačka mi pobaveně sdělila, že dobře děláme, že se to moc pěkně nosí. No, to doufám.
Ke dvěma úlovkům v podobě dvou modrých triček (o nichž táta naznal, že vypadají pyžamovitě, ale co vlastně, když je stejně máme hlavně na spaní) se navečer přidal úlovek další, a troufám si říci, že také podstatnější. Táta mě vyslal omrknout místní směnárny. Na Masaryčce jich je nekonečno a půl, za každým okýnkem sedí Arab (o nichž táta filozofoval, odkud asi ti Arabové ty peníze berou, že je můžou dávat v tak poměrně slušném kurzu...?) a dělá, že si vůbec nevšímá konkurence o metr vedle. Cestou nahoru jsem omrkla ty s vyvěšeným kurzem: 26,30. Standard, kterej jsme měly vytipovanej i v naší oblíbené pražské Exchange. Cestou dolů, povzbuzena úspěchem s tričkama, jsem otevřela hubu u směnáren, které kurz vyvěšený neměly - prý platí cena dohodou. 26,20! Desetník na éčku, to je sakra poznat, naznala jsem a naznal to i táta. Po práci se šlo do banky a měnit. Hned je člověk ohledně toho výletu poněkud optimističtější, když má v ruce hmatatelný finance... Pražská zacházka do Exchange mě ale stejně nemine, protože kvůli anglickému přejezdu potřebujeme i pár liber - a ty měli v Brně nehorázně drahý.
Cestou domů jsem k úlovkům eur, triček a cestovního deníku přidala poslední zásoby instantních a lehkých poživatin: čínské nudle, müsli tyčinky na první den v Londýně... a na bujón jsem samozřejmě zapomněla. No co, zítra skáknu do obchodu, snad nezaspím. Po příjezdu jsem se pustila do balení kufru - jak to probíhalo, to jste viděli v úvodu. Přihodila jsem do kufru pár věcí včetně karimatky a šoupla ho na váhu - 18 kilo. To není tak zlý, pomyslela jsem si, než mi došlo... nebyl tam sprcháč! Nebyly tam kapky na kašel! Nebyl tam prázdnej malej batoh! Nebyly tam ani jedny rezervní boty - lehký, ale přece... Nebyl tam spací kocour! Jeden ručník! Prádlo! Trička! Bunda! Svetr! Baterky! Kábly k počítači a foťáku! Ou maj Goud!!!
VŽDYŤ MÁŠ JEŠTĚ CELEJ JEDEN VELKEJ BÁGL!!!!
Maminka má vždycky pravdu.
Má. Já vím. Velkej bágl, volnejch 12 kilo, počítač bere Paaja. Nakonec se do toho narvu, dost možná i s rezervou. Když jsem se loni narvala do ryanovských 15+10, narvu se letos do dvaatřiceti. Ale já se balit balit se s klidem a vědomím, že se to tam nakonec našlape, prostě nemůžu. Asi bych se připravovala o tu nejdůležitější část cestovní horečky - o letištní fobii. Ona se prostě někde musí projevit, když už jsem se naučila vyndávat všecky věci včetně mobilů z kapes při průchodu bezpečnostním rámem před nástupem do letadla. I když... teď mi dochází, že si připíšu další "prolítané" letiště! Heathrow. Fobie ze zatím neznámých nečeských letišť s přehledem vévodí celé skupině letištních fobií. Kam se na to hrabou kila blbejch kufrů? Až se zítra zase pustím do balení, budu přitom myslet na to obrovský, cizí, pětiterminálový letiště uprostřed Londýna. Nějaký kila mi najednou budou taaakhle šumák... :)
Dobrou noc a
držte pěst, ať to tam narvu...
Ať žije, letištní fobie... :-)
OdpovědětVymazatDržím palce na cestu!
dobré psycho :-), držím palce, ať to vyjde (balení je vždy ořech, znám, vždy mám pocit, že lepší je mít víc věcí než míň, takže radši svetr, šálu a nevím, co (navzdory tomu se mi v září povedlo v Irsku prožít slejváky takové, že mám pocit, že ty boty stále ještě schnou) :-))
OdpovědětVymazatNominek: díky moc :o) jinak vítám na blogu novou dušičku, ať se tu líbí!
OdpovědětVymazatTerka: já za to nemůžu, každýmu hrabe z něčeho :) věcí mám taky až až, šálu samozřejmě, teplý huňatý podkolenky, tenký rukavice a šálu :))) Já doufám, že letošní hezký léto na Ostrovech ještě vydrží a těch slejváků nás moc nestihne... nemám ráda slejváky, nene, a se stanem už tuplem ne :)))