Loňskej rok byl rokem zázraků a haluzí, který se zazelenaly a snad jednou i vykvetou. Jednou z nich byla jedna taková zvědavá výprava na kbelský letiště, podívat se zblízka na letadla, dva bývalé vládní speciály Tu-154, obrovský třímotorový potvory, na který jsem se chodila koukat zdálky zpoza plotu snad už dobrejch pět let. Překrásný stroje, který po několika letech opuštěnosti adoptovalo Letecký muzeum v Kunovicích a rozhodlo se, že je rozmontuje, po silnici odveze z Prahy do Kunovic a pak zase složí. :) A tak tam banda mechaniků a nadšenců tráví už rok víkendy a šroubuje, šroubuje, šroubuje...
Dobře ulítlej nápad, žejo, ten by stál za bližší prozkoumání. A tak slovo dalo slovo, známej odkázal na známýho a ten odkázal na známýho...
...a pak jsem tam najednou byla na reportážní návštěvě, prolízala skrz naskrz dvě velký éra pro 150 lidí, se kterýma lítával kamarád, kterejma lítali prezidenti, z nichž jedno přivezlo hokejisty z Nagana... a byla jsem okouzlená a fascinovaná. Jak krásou těch strojů, tak nadšením těch lidí kolem.
Návštěva se tehdy protáhla do pozdních večerních hodin. Den utekl, najednou byl večer a my stáli pod monumentálním ocasem letadla, tyčícím se do dvanáctimetrové výše, nasvíceným světlomety z jeřábu, jako by to byl nějaký pomník, a fandili jsme jako při finále nějakého sportovního zápasu a pozorovali jsme, jak ten jeřáb tahá za ocas, který se kluci snažili sundat. No... protentokrát tým konstruktérů Tupolevu vyhrál. :-) Když pak šéf rozmrzen z neúspěchu prací toho dne slezl z ocasu a rozhlídl se, uzřel mě a s upřímným údivem pravil "jé, vy jste ještě tady?"
Zamilovala jsem se. Zamilovala jsem se do toho šílenýho plánu, do nadšení těch kluků... a začala jsem víkendy ve Kbelích trávit takytéž. A postupně jsem povyšovala z mediální vlezky přes mistra provianťáka a svačinářku, přes morální podporu a dokumentaristku až na oficiální letový zapisovač, tiskovou mluvku, palubního průzkumníka a asistentku kapitána Hrubce. :o)
Je to jedna velká šílenost. Trávit víkendy ve vymrzlým letadle, navlečená do tří až čtyř vrstev oblečení, šplhat nahoru dolů po žebříku, nosit si ráno v batohu litry vody, aby bylo z čeho vařit kafe a čaj, protože zahřívat se je neustále potřeba... nu, a večer pak padnu do postele a zase jsem neuklidila, zase jsem se nic nenaučila na státnice, zase jsem se neprotáhla na žádném pořádném výšlapu.
Ale stojí to za všecka drobná nepohodlí. Ten pocit, že jste tam, kde jste prostě MĚLI skončit; že se tím zakončil obrovskej řetězec náhod a shod okolností... ten pocit stojí za všecko.
PS: Kdybyste si náhodou o akci chtěli přečíst víc a sledovat, jak se vyvíjí... můžete tak učinit na webové stránce Leteckého muzea v Kunovicích, případně v médiích - doporučuju svůj domovský Technet, kde se starám o pokrytí celé akce.
- Vládní tučka vozila prezidenty i hokejisty, teď se chystají na Moravu
- Akce, jakou Česko nevidělo. Rozebírání letadla TU-154 trvá tisíce hodin
Žádné komentáře:
Okomentovat