Letadlo padá, něco si přej

Koukala jsem na hvězdy. Jako každý léto jsem zírala do těch nádhernejch a vzdálenejch bodů, proti kterejm jsme vlastně taaak nicotní... mezi nima se proplítají letadla jako jiskřičky naděje a snů... a tak si tak čistím hlavu, filozofuju o své nepatrnosti a kam asi mají namířeno všichni ti lidi tam nahoře - a najednou se ve mně málem leknutím zastavilo srdce. No, to možná přímo ne... ale čas jo. Zírání do jasný letní noci mi přivodilo nečekaně šerednej šok. Koukám na ty hvězdy, pozoruju pomalu blikající letadlo... a najednou, přesně z místa v dráze jeho letu, kde měl ten mrňavej hajzlík probliknout znova, přesně z toho bodu se snesl dolů dlouhej oslepující záblesk.   

Letenka koupena, kosti jsou vrženy

...a já si nahřívám svý starý kostky, čili nabírám teplo do kožichu. Jak počasí, tak můj prázdninový program mi to umožňují více než dokonale. Letos na vedro fakt nenadávám. Za prvé je mi umožněno ho trávit nejen snesitelně, ale dokonce i příjemně (bazén budiž veleben, sice se v tom plavat nedá, ale potopit jo a je to studený), a za druhé - za pár týdnů, nejpozději měsíců se budu klepat ve finský zimě a to bych si pak musela rvát vlasy, že jsem si to nádherný prázdninový teplo pořádně neužila. Takže užívám, jak to jde. A přitom samozřejmě na dálku zařizuju všecko, co je potřeba zařídit.

Michal Prokop - Kolej Yesterday

Přišlo to, co přijít muselo. Přesně před čtrnácti dny jsem se nejspíš už definitivně rozloučila s jedním z nejskvělejších období, které podle spousty důvěryhodných názorů člověk v životě prožívá, zejména pak člověk vysokoškolský. Opustila jsem koleje. Před čtrnácti dny jsem zjistila, že domov je to, co můžete sbalit do tašek a krabic a nacpat do poloviny Renaultu Trafic (dobrý, táto? ;o) To jsem si samozřejmě namluvila, aby ten odjezd tolik nebolel. Je to jen část pravdy. Domov je i místo... i vzpomínky, které vám sice nikdo nevezme, ale které budou bez vazby na místo blednout... a hlavně lidi. A ty do krabice taky nesbalíte. Tohle všecko tvořilo mých pět let na koleji. A najednou je to všecko pryč. Yesterday. Věděla jsem, že tohle loučení bude doprovázet tahle písnička - ale až po těch čtrnácti dnech jsem našla odvahu a sílu si ji pustit.