Michal Prokop - Kolej Yesterday

Přišlo to, co přijít muselo. Přesně před čtrnácti dny jsem se nejspíš už definitivně rozloučila s jedním z nejskvělejších období, které podle spousty důvěryhodných názorů člověk v životě prožívá, zejména pak člověk vysokoškolský. Opustila jsem koleje. Před čtrnácti dny jsem zjistila, že domov je to, co můžete sbalit do tašek a krabic a nacpat do poloviny Renaultu Trafic (dobrý, táto? ;o) To jsem si samozřejmě namluvila, aby ten odjezd tolik nebolel. Je to jen část pravdy. Domov je i místo... i vzpomínky, které vám sice nikdo nevezme, ale které budou bez vazby na místo blednout... a hlavně lidi. A ty do krabice taky nesbalíte. Tohle všecko tvořilo mých pět let na koleji. A najednou je to všecko pryč. Yesterday. Věděla jsem, že tohle loučení bude doprovázet tahle písnička - ale až po těch čtrnácti dnech jsem našla odvahu a sílu si ji pustit. 

 
Kolej Yesterday

Michal Prokop

To bejvávaly na koleji časy
Už ráno začal večírek
Někdo dal dvacet, někdo stovku
A stavěli jsme Eiffelovku
Ze snů a z peří
Ze sirek

To tenkrát ještě rostly holkám vlasy
To bylo před tím vejbuchem
A kdo měl žízeň, tak ji hasil
A kdo měl žízeň, tak ji hasil
Vracel se s kytkou za uchem

Prázdnou ulicí na kolej
Jó, to je dávno, yesterday
Yesterday

To bejvávalo na koleji snění
Bramborák voněl v kuchyni
Někdo dal dvacet, někdo pade
Za to jsme měli, kamaráde
Hned štěně píva ve skříni

Tenkrát, hochu, ještě ozáření
Hrozilo leda od slunce
A byly řeky po setmění
A byly řeky po setmění
Kde jsi moh čekat na sumce

A pak je hodit na olej
Jó, to je dávno, yesterday
Yesterday

To bejvávaly na koleji časy
Už ráno začal večírek
Někdo dal dvacet, někdo stovku
A někdo zbořil Eiffelovku
Ze snů a z peří
Ze sirek

A od tý doby na kolej
Patří už dávno yesterday
Yesterday
Oooo, I believe in yesterday

Mám ráda tenhle song a mám ráda Michala Prokopa. A snad před dvěma roky jsem si uvědomila, že ten pán je pro mě jakýmsi duchem Prahy. Duchem mých studií. Jeho optimistická Bitva o Karlův most mi dodávala energii při bitvách studijních, v baru jménem Krásný ztráty jsem našla ten pověstnej povalečskej domov, kterej by každej student měl aspoň nějakou dobu mít (a zažila neuvěřitelnou zkušenost, kdy i ve velké a frekventované Praze a ve frekventovaném podniku v centru přijdete večer do hospody, posadíte se na svoje místo a servírka se jen usměje a zeptá se JAKO VŽDYCKY? a po přikývnutí přinese to VAŠE holandský kafe a rakvičku se šlehačkou...)... a věděla jsem, že až to bude končit, bude mi k tomu znít - minimálně v hlavě - Kolej Yesterday.

A teď je to tady. Sice to ještě úplně všechno nekončí... ale končí toho hodně a končí to nejzásadnější. Až se tam za půl roku vrátím (jestli se TAM vrátím), bude to už jen epilog těch nádhernejch pěti let. Bude to už jen psaní diplomek, šprtání na státnice a jen hodně možná znovusžívání se s pocitem, že stejně vlastně nic na těch pár měsíců nemá cenu. Bude to už jen stín toho, co pro mě těch pět let na Hvězdě znamenalo.

Opouštění pět let okupovaných pozic a tři roky okupovaného pokoje, který se nám s Paajou stal druhým (a občas i prvním) domovem, nebylo lehký. Bylo to místo, kde jsem zažila nejnádhernější i nejmizernější chvíle v životě - aspoň doposud se mi tak jeví. Ale co, nad tím se nesmělo a nesmí přemejšlet.

Poslední večer jsme vybrakovaly kočečku (která od září poctivě schraňovala všechny peníze za tisk, které jsme obdržely od kolegů spolustudentů bez tiskárny) a zašly jsme na benzinku, kde jsme byly i pro naše první pražské víno před pěti roky, když jsme se v první školní den seznámily... David Gilmour by zazpíval, že kde to začalo, tam to i končí - where we started is where we end.  Koupily jsme dvě flašky vína a ono to jaksi šlo. A jak ze skříní a zdí mizely naše zútulňující zlepšováky a zase vystupovaly olezlé zdi neosobního kolejního pokoje... došlo mi, že DOMOV JE TO, CO SE DÁ NASKLÁDAT DO KRABIC.

Jediné, co mi trhalo srdce, protože to fakt do krabice sbalit nešlo, byla oranžově potlapkaná zeď. Snad za ni bude aspoň ten někdo, kdo dostane pokoj po nás, rád...

A taky mě zamrzelo všechno to, co jsem tam chtěla stihnout a nestihla. Takový ty věci, který jsou tak hrozně snadný a tak hrozně po ruce, že je pořád odkládáte... a pak najednou zjistíte, že je už prostě nestihnete. Třeba:

• Zajít se aspoň jednou podívat do legendárního studentského klubu Hvězda (asi minuta chůze od pokoje).
• Zajít do Prokopského údolí (asi 20 minut od kolejí).
• Projet se po Vltavě parníkem směrem z Prahy dolů.
• Najít tu zatracenou kešku u Krásný lodi, nejbližší kešku u kolejí, kterou jsme hledaly asi napětkrát - a nenašly...
• Pořádně se naučit jezdit na novejch kolečkovejch bruslích a objet si párkrát Ladronku s pocitem normálního spokojenýho bruslaře, nikoli zoufalce, kterej sice maká třikrát víc než ostatní, ale jede dvakrát pomaleji vinou buď pomalejch bruslí nebo těstíčka v kolečkách...  

Sbalila jsem si tedy svůj pětiletý domov do krabic, ty jsme odnosili do auta... a jelo se. Občas se bodavě připomněl fakt, že se na 100% nikdy nevrátím do tohohle pokoje (pamatuj, pražskej domov je v těch krabicích, ne na tom pokoji 37A) a jen možná se vrátím na tyhle koleje a to kdovíkdy a kdovíským... a že minimálně dlouhejch šest měsíců nepůjdu těma důvěrně známejma místama ani na benzínku, ani na Větrák nebo Vypič na zastávku, ani pro bowli do Kaufu nebo pro sangrii do Normy, ani na čínu na Břevnov nebo do vinotéky, nemluvě o občasných návštěvách na hrobě pana Kryla nebo o běhání kolem břevnovskýho kláštera... a bodalo to zatraceně. Proč já musím bejt tak sentimentální. Ale jakmile jsme projeli kolem ruzyňského letiště (jééé, z téhle strany to vůbec neznám!) a definitivně jsme opustili moje známé končiny, bylo najednou líp. Jen se na to nesmí moc živě vzpomínat.

Doma jsem po vybalení všech beden a tašek s nepříjemným údivem zjistila, že jedna důležitá věc zmizela, záhadně a beze stop. Rule s plakátama. Moje milovaný plakáty, těžce a pamětihodně vydobytý... plakát z koncertu Rogera Waterse, obrovští U2 ala obal skvělýho alba Joshua Tree, kde mladičcí U2 vypadají jako šťastná rodinka (dlouhovlasá maminka Bono, tatínek Edge v klobouku, a ti-dva-který-si-nikdy-nepřestanu-plíst čili Larry a Adam ala synáček a dědeček)...

...ale hlavně a především velký plakát LOSTů, mého milovaného, nejmilovanějšího seriálu. Jediný, kdo přežil záhadné zmizení plakátu, byl černobíle vytištěný Daniel Faraday, svérázná postavička ze 4. série, kterou jsem si zamilovala natolik, že mi na plakátu ke 3. sérii chyběla - a tak jsem si ji na počítači upravila do potřebné podoby, vytiskla, pracně ostříhala a přilípla na plakát oboustrannými lepáky. Dan se neustále odlepoval a já prskala, že mi jednoho dne skončí v posteli. Neskončil. Na převoz jsem ho ale stejně z plakátu odstranila - lepáky by srolování nepřežily a kdoví, co by kde napáchaly. Takže Dan přežil cestu bez nejmenší úhony v krabičce s věcma z nástěnky, kdežto jeho spoluztracenci se ztratili. Nejspíš definitivně. Doteď nemám tušení, kam se ta rule mohla podít - optimista ve mně zarytě tvrdí, že přece ty nový holky, co se vedle ubytovávaly na léto, by nelohly ruli na plakáty, o které ani netušily, co v ní je... Možná jo, možná ne, ono už to je jedno. Moji milovaní LOSTi jsou LOST forever.

Už jsem toho od začátku tohohle roku ztratila dost. Ztratila jsem pár iluzí a snů - byť možná naivních a stupidních, ale přece jen snů, který dávaly čemusi smysl a naději. Nechala jsem zmizet těžce vymyšleného a báječně promyšleného imaginárního chlapa. Opustila jsem pětiletý domov. Skončil mi seriál, kterej mi ukázal, že někdy opravdu stojí za to sednout si k televizi/počítači a nechat se unést něčím příběhem; seriál, kterej mi pět let držel mozek v pohotovosti a naučil mě používat hlavu k teoretizování na dosud nepoznané úrovni. A ztratila jsem Kostku, Kostku pro štěstí, kterou mi před dávnýma šesti, sedmi rokama dal nejlepší kamarád z gymplu. Ztratila jsem ji ve chvíli, kdy jsem ji nejvíc potřebovala.

No, a tohle období ztrát symbolicky vyvrcholilo ztrátou plakátu k tomuhle seriálu. Když už se ztratí i to, co je ztraceno... je to zatracenej výsměch osudu. Ale zase vám to jaksi řekne, že už se není čeho držet, že některý věci jsou pryč... a je potřeba jít dál.

Snad jednou přijde zase doba, kdy na tohle všechno budu vzpomínat jako na KRÁSNÝ ztráty.

Snad přijde doba, kdy přestanu vzpomínat na eiffelovku ze snů a z peří a ze sirek... a přestanu se ptát, proč mi kurva byla zbořena.

Pak si snad zase sedneme do Ztrát... a ta kolej a všechno, co znamenala, bude definitivně a příjemně a nebolestně Yesterday.

Jo a mimochodem, zdá se mi to, nebo ten pískající signál na samotném konci písničky vysílá ... --- ... , ... --- ... čili S.O.S.? Už roky si nad tím lámu hlavu.

PS.

Až po napsání tohohle blogu jsem si pořádně prohlídla samotný klip, který máte v úvodu. Záběry, nebezpečně připomínající nepovedený rozjezd letadla po ranveji, mi docela vyrazily dech, fakt jsem o nich neměla tušení - víte jak to bývá, pustíte písničku na Youtube, necháte ji hrát, píšete a na video nekoukáte... Jo, život je plnej náhod. Každopádně doufám, že se vám klip líbí - mně se tenhle líbí moc. Nečekaně.