Letadlo padá, něco si přej

Koukala jsem na hvězdy. Jako každý léto jsem zírala do těch nádhernejch a vzdálenejch bodů, proti kterejm jsme vlastně taaak nicotní... mezi nima se proplítají letadla jako jiskřičky naděje a snů... a tak si tak čistím hlavu, filozofuju o své nepatrnosti a kam asi mají namířeno všichni ti lidi tam nahoře - a najednou se ve mně málem leknutím zastavilo srdce. No, to možná přímo ne... ale čas jo. Zírání do jasný letní noci mi přivodilo nečekaně šerednej šok. Koukám na ty hvězdy, pozoruju pomalu blikající letadlo... a najednou, přesně z místa v dráze jeho letu, kde měl ten mrňavej hajzlík probliknout znova, přesně z toho bodu se snesl dolů dlouhej oslepující záblesk.   

Rozčíslo to oblohu a já jsem zůstala ztuhlá leknutím, ani na myšlenku jsem se nevzmohla. Ten zlomek vteřiny byl zatraceně dlouhej.

Pak záblesk zhasl...

...a pak ten prevít mrňavej, blbej nebo navedenej, ten had povětnej, ta svině jedna křídlatá... ten noční letec znova blikl. Letadlo na mě tam seshora zamrkalo, jako by se spokojeně smálo, jak bezva vtípek se mu povedl a jako by mi říkalo To jsme tě s kámoškou hvězdou vyšplouchli, co?

Zkoordinovaný to teda měli perfektně. Hvězda vyletěla z místa, kudy zrovna letadlo letělo, a její oslnivej zášleh logicky přitáhl veškerou pozornost, takže nějaký další pobliknutí letadla fakt bylo mimo veškerou pozornost.

Jediný, co mě v tu chvíli napadlo, bylo - to jsou ty mý sny. Všechny ty sny, ve kterých na mě z oblohy padají letadla a já před nima nemůžu utýct. A ještě nesmyslněji mě napadlo, že je to divný, že padá strašně daleko a že ty letadla v divokejch snech vždycky dopadly blíž.

Nevěřila bych, jak moc myšlenek stihne prosvištět hlavou v tak krátkým okamžiku. Pak mi problesklo, že to je ale nějaký divný - že to padá hrozně rychle. A moc přímo dolů. I padající letadlo přece má nějakej odpor a neletí dolů jako šutr... a taky by možná nehořelo bíle, nebo by se rozpadlo na víc částí.

A pak to zhaslo a mně konečně došlo, že to byla jenom padající hvězda.

Čas se znova rozběhl a mně se opožděně rozbušilo srdce leknutím. Popadl mě jakýsi vztek - co to je za nesmysly? V polovině července přece nemají co padat hvězdy, hlavní sezona padajících hvězd je přece v srpnu, ještě mají měsíc čas. Co mě mají co sakra děsit hvězdy ve spolupráci s letadlama???

A pak jsem si vzpomněla na hlášku, která tenhle článek otevírá. Padá letadlo, něco si přej.

To jsme na školním výletě ve čtvrťáku taky zírali na hvězdy a letadla. S kamarádem, kterej se už tam nahoře viděl. A jak jsme tak vyzývali hvězdy, aby nějaká opožděná spadla a splnila nám sny, kterejch jsme měli plnou hlavu, a žádná se pořád nechtěla uvolit... vykoumali jsme, že by teda mohlo spadnout aspoň nějaký letadlo, že nám třeba taky něco splní.

Nespadlo samozřejmě nic, o dva dny později jsme spadli my zpátky do reality a nevyspalí jsme se z výletu vrátili do školy. Příííšerně nevyspalí. A jak jsme se tak ploužili po škole a z nevyspání nám hrabalo, utvrzovali jsme se v tom, že až bude příště padat letadlo, měli bysme tam sedět my, abysme se takhle netrápili.

No a pak jsme se vyspali, nabrali síly a naznali, že to byl blbej kec, vlastně až rouhavej, a že to berem všecko zpět. A letadla lítaly a hvězdy padaly dál. A pak nám začali zpívat UDG, že nad tímhle světem už hvězdy nepadaj, to jenom letadla někam míří atakdále, a já vždycky, když to slyším, podvědomě si to useknu za tím "to jenom letadla". Kdoví, jestli to té kapele někdy došlo, jak dvojsmyslně se tenhle text dá rozdělit...

A pak jsem se začala zajímat o letecký nehody, začaly se mi zdát moje katastrofický sny a já si na ně zvykla. A občas mě napadlo, proč se mi to sakra pořád zdá - jestli už jsem jen tak zblblá, kolik zmatků a nekalostí mi tyhle mý zvrhlý zájmy někde tam v podvědomí páchají, nebo jak se pozná, když sen něco předznamenává. A napadalo mě, co bych asi dělala, kdybych tak jednou koukala nahorů a najednou se něco takovýho doopravdy stalo.

Dneska jsem si na zlomek vteřiny myslela, že se to děje.

Zjistila jsem, že bych nedělala vůbec nic.

Nedělat NIC, když víte, že byste měli dělat sakra NĚCO, není vůbec hezký. Ten pocit ochromení leknutím a strachem se mi vůbc nelíbil. Můžu jen doufat, že by pominul stejně rychle, jako v tomhle případě.

A hlavně můžu a taky budu doufat, že už nikdy nic takovýhohle neuvidím. Ta kdysi úsměvná hláška o padajícím letadle a přání získala odpornou pachuť.

Zdena mi vyčinila, že když to byla takhle vzácná první letní hvězda a navíc letěla tak dlouho, měla jsem si něco přát. No, měla jsem v tu chvíli samozřejmě jiný starosti - ale když jsem se vzpamatovala, přání mě napadlo. A doufám, že ta hvězda, potvora jedna záludná, když už mě tak vylekala, aspoň bude tolerantní a to přání mi splní, i když jsem ho nestihla říct v momentu, kdy letěla.

Přeju si...

...ať všechny ty malý jiskřící a mrkající body, co maj namířeno někam do daleka, zdárně doletěj.

Jo.

Když vidím letadlo...

...přeju si, aby nespadlo.