Návrat do míst nejmilejších

Tunel. Můj tunel. To místo, ležící nedaleko od mých rodných Rozsocek, mám z blízkého okolí bezkonkurenčně nejraději, přesto jsem tam už zatraceně dlouho nebyla. Proč? Nevím, asi nebyla nálada. Tam se dá chodit, jen když se chce... Včera odpoledne jsem se vracela z fotografování na nádraží, bylo jasno, vítr foukal, obloha modrá, sluníčko svítilo, krajinou se honilo zvláštní světlo. Zkrátka krásný den, jako už dlouho nebyl a nebude. A jak jsem tak míjela cestu k Tunelu, veškerou fotící výbavu v batohu, rozhodla jsem se, že si fotoloveckou procházku ještě protáhnu. A udělala jsem zatraceně dobře...

Vykouřím tě tyčí...

... pravila jsem jen tak před chvílí smrtelně vážně mamce, usazené u mě v pokojíku na posteli a spokojeně si čtoucí katalog zásilkového obchodu s oblečením. V té chvíli se urazila formálně, že ji jako chci vyštípat z pokoje, pak se jí to ovšem rozleželo a došla k závěru, že to byla urážka naprosto neprominutelná. Začala to vysvětlovat a já se mohla uchechtat.    

Ostrov pana Gilmoura: Velká radost za malý peníze

Konečně ho mám! Už den se kochám a rozplývám radostí z mého nejnovějšího hudebního přírůstku, a kochám se s ním naprosto hrdě a veřejně, neboť je to originální kus. Po asi pěti letech jsem si pořídila originální cédéčko, a ne jen tak ledajaké. Poslední sólovka ex-Pink Floyda Davida Gilmoura, nesoucí půvabný název On an Island, Na ostrově. Rok a půl stará záležitost, osvědčená z mé strany měsíci poslechu, aniž by se kouzlo té nádherné muziky vytratilo... K tomu přidejte krásný, ale opravdu krásně graficky zpracovaný obal, který kopírovat by byla hanba.. Celou tuhle úžasnou věc, podotýkám, že úplně novou, měli v újezdském bazárku za asi poloviční cenu než v obchodě. Volba, co si pořídit jako odměnu za první výplatu, nemohla být jasnější. Větší radost jsem si snad udělat nemohla... Za málo peněz hodně radosti. 

Další pracovní den, tak čím si ho tak zpříjemnit...

Dobré ráno přeje pracující lid, který má za sebou úspěšně ranní monitoring tisku a již stihl obvolat soudního mluvčího a vyslechnout ukecanou přednášku na téma konkurzních řízení... Ve volné chvíli proto jest opět nutno pozastavit se a pomyslet na něco hezkého... A jakože dneska to jde.

Dneska ráno cestou k Andělu...

Chvilka volna při ranní službě a možnost naplnit asi dvě hodiny staré předsevzetí. Úlitba Bohu, aby mě nenechal usnout v práci? Nebo pokus zabít čas jakkoli, abych se vyhnula témuž? Snad oboje. Koneckonců, důvod se vždycky najde. Možná je tady důvodem jen radost z nečekaného projasnění rána...

Pink Floyd - Wot's... uh the Deal

Už jsme dlouho nic neposlouchali, nezdá se vám? :o) Co vám předhodím, až na to přijde čas, to mi vrtalo hlavou už delší dobu. Písnička závisí na prožívaném období a já mám teď období vcelku klidové a těžce pohodové, možná až moc. V poslední době mám pocit, že jsem najednou jaksi zestárla, chcete-li dospěla... Důvodů by se asi našlo povícero, hlavním je ale asi fakt, že chodím do práce. Baví mě, ale přijdu z ní a jsou večery, kdy si připadám si unaveně... a staře. Tenhle pocit stáří ale kupodivu není nepříjemný. Tahle dospělost je jiná než ta, které jsem se kdysi tak bála... Je tam dost místa na legrácky a pitominky se spolubydlící, na setkávání s kamarády a na (p)opíjení s nimi. Je v ní určitý klid, vyrovnanost a optimismus - stejně jako v dnešní písničce.

Koneckonců to byla ostuda, že JÁ jsem vám ještě nepustila nic od kapely, kterou řadím mezi svou hudební Svatou trojici. Takže dneska to napravuju - budou vám hrát a zpívat Pink Floyd. Nebojte se deprese, kterou se většina floydovské tvorby vyznačuje... tahle písnička je svým způsobem naprosto nefloydovská. Ale o to úžasnější se mi zdá. Ať se vám líbí. 

Nohy hore, oči šejdrem... ale zase ve svý kůži

Po odpoledním návratu z práce jsem myslela, že usnu a už se neprobudím. Ale stačilo půl hodinky spánečku a zase jsem čilá... a zase nepůjdu spát dřív než o půlnoci, jak se znám. Ach jo, co já jsem to za člověka? Ale co, aspoň vám můžu napsat, co je novýho. Hlavně to, že se učím koukat na svět skrz jiné brýle. Jo, dneska jsem se vykopala si je vyzvednout. Líbí se mi moc. A vám? :o)

Mám smlouvu! Jsem zaměstnanec NetCentra, s.r.o.!

Tak už ji konečně mám v ruce! Po mnoha obrovských pracovních úspěších (například spolehlivé a permanentní plenění zásob nápojů =o) se mi konečně dostalo té pocty, že mi byla vystavena pracovní smlouva. Sice jen externistická a na dobu neurčitou, ale co? Je to úžasný pohled a pocit. Koukněte se na tu úžasnost taky...  

Osoba Tachecí, poslední hřebíček do rakve. Radiožurnál je mrtev, ať žije RadioUrnál!

Co přiměje od přírody líného člověka, jako jsem já, aby se obtěžoval a dělal práci dvakrát (podruhé tady a teď, poprvé na Degénech), a ještě k tomu dobrovolně? No, to mě musí něco nehorázně vytočit, zhnusit, pohoršit a otrávit. Přesně tohle se povedlo jedné "paní" při jejím veřejném vystoupení v České televizi. Kdyby se ta "paní" nejmenovala Barbora Tachecí a nebyla novou ředitelkou mé donedávna oblíbené rozhlasové stanice, bylo by mi to fuk. Asi bych i zkousla změny, kterými ta stanice donedávna došla. Ale když se k tomu přidá chování dotyčné Osoby, nebudu zkusovat nic. Pá pá, Radiožurnál. Radiožurnál je mrtev, ať žije RadioUrnál s arogantní ženštinou v čele!   

O ekonomické nevýhodnosti angažmá mé osoby ze strany Aktuálně.cz

Dvě celodenní služby v redakci za mnou. Nepříjemným zjištěním je fakt, jak moc mě to zmohlo. Přesto se ale přemůžu a sepíšu pár dojmů, to abyste měli co číst, o čem přemýšlet a co komentovat ;o) Největším objevem posledních dvou dní je následující poznatek: Pro redakci Aktuálně, respektive celé Centrum.cz, musím nutně být neperspektivní a ekonomicky nevýhodná. Zisk z reklam, které někdo shlédne během čtení mých článků, nemůže ani přibližně nahradit ztráty, které svému zaměstnavateli způsobuju jen svědomitým dodržováním pitného režimu na pracovišti (o platu se radši ani nezmiňuju =o)  Posuďte sami: Včera - dvě velká kafe, jeden čaj zelený, jeden čaj černý, jedna Aquila 1,5 litru. Dneska: jedno velké kafe, dva čaje zelené, jeden čaj černý, jedna velká Aquila. Říkám si, kdy vedení redakce dojde, že měli angažovat nějakého menšího chlastometra...

Levá, pravá (povídka na volné téma)

Dnešní, poněkud psychologická povídka je inspirovaná skutečnou událostí. Kam až sahá skutečnost a co jsem si domyslela, to zkuste uhodnout sami, prostor máte pod dílkem... Ač jsem psaní tradičně nechala až na dnešní ráno, měla jsem téměř finální podobu povídky v hlavě už hodně dlouho. Tomu úžasnému a okamžitému nápadu s Měničem levopravým nešlo odolat =o) A podobně inspirativních nápadů se rodí v našem kolejním pokoji nespočet a spousta z nich se k vám nikdy nedostane, za což buďte rádi...  Proto tuhle povídku - poslední z tohohle semestru - nelze věnovat nikomu jinému než P., té nejúžasnější spolubydlušce, jakou jsem si kdy mohla přát. Is maith liom tú, vole :o)

Degén's Love aneb Jak jsme se zamilovaly

Na každýho jednou dojde! Ještě nedávno si diváci naší deGeniální televize stěžovali, že se vyhýbáme zaláskovaným tématům. Teď se můžete těšit, že se to možná změní: Degéni se zamilovali! A oba a nezávisle na sobě :)))

Kočka chcíplá na krku!

Mám novou kočku! A ač se nedám zblbnout jen tak někým, tahle mě dostala. Neomotala si mě sice přímo kolem prstu, zato mi visí už druhý den na krku a mám pocit, že se odtamtud jen tak neodstěhuje! Prostě láska na první pohled. Přiznávám se upřímně a bez mučení, že to právě kvůli ní jsem včera založila novou rubriku s výstižným jménem ScheisseKatze (nenechte se zmást datem, záměrně jsem úvodní banální příspěvek postařila, aby nestrašil na titulce). Kočka je to úžasná, nenáročná, pohled na ni lahodí oku i duši! Aspoň tedy té mé. Co na tom, že je už na první pohled poněkud chcíplá? =o)

Těžká filozofyje

Když se sejdou dva pseudofilozofové a kecalové, co zrovna nemají nic moc lepšího na práci, zkrátka BiGy a Astrou odkojené dvě třetiny Triumvirátu Astroslavistů, dopadá to obvykle buď plánem na nějakou příšernou akci nebo nějakou příšerně geniální teorií. A nevadí, že se sejdou jen virtuálně po ICQ. Dneska došlo k té druhé variantě. Co z toho? Aspoň se to dá využít na zaplácnutí místa na blogu... Čtěte dál a buďte svědky zrodu geniálního filozofického směru!

Nový rok nových poslání

Pomalu si zvykám psát novou číslici v datu. A protože je nový rok, rozhodla jsem se obnovit pomalu pracovní morálku, aspoň tady na blogu - chtě nechtě se musím přimět k činnosti, aspoň nějak, za pár dní mi nanovo začínají pracovní a studijní povinnosti... Řekla jsem si tedy, že se pokusim zrekapitulovat těch uplynulých třistapětašedesát. Jenže přišel večer, slez s Peach Friends... a stala se věc téměř neuvěřitelná. A mně došlo, že těch náhod s přelomem roku už je nějak moc.

A tak štěkám jako hrom - ať je koček milion!

Scheisse Katze (z němčiny, vyslov šajze kace) - zas*aná kočička. Kdo by neznal geniální hlášku z České sody? (Kdo nezná, bude se hluboce stydět a neznalost napraví...) Je to jedna z mých hlášek nejoblíbenějších, a tak není divu, že dala jméno i nové rubrice. O čem bude, ptáte se? O kočkách, překvapivě.