Před půl sedmou se plahočím chladným ránem (díky Bohu za zimu, úžasně probírá) kolem kolejí na autobus směr Anděl, při pohledu na hodinky zazmatkuju, jestli mi už proboha neujel a poslední metry k zastávce dobíhám, auto z protisměru vidí, že mám naspěch a ochotně mi zastaví, i když se o to nijak nehlásím.
Na zastávce se ke mně přitočí stará paní a poznamená: "Vy jste mu tam málem skočila..." Odpovídám nicneříkajícím úsměvem, chtít po mně odpověď v takovouhle nekřesťanskou hodinu je naivita. "Ale nebojte se, oni tady jezdí slušně," pokračuje paní. Souhlasím a čekám, že se mi dostane kázání, jak jsou řidiči slušní, kdežto my nezodpovědní studenti nevycválaní a nevíme, jak se chovat, atakdále, atakdále.
Jenže paní je se tváří mile a chápavě pozoruje moje rozespalé mžourání, zívání a protahování, uvědomí si, odkud jsem přišla a ptá se, jestli jsem studentka? Souhlas.
A kam že tak brzo ráno, na zkoušku? Nene, do práce. (Na sedmou zkoušku?!? děsím se v duchu... takoví magoři neučí ani u nás na škole... co je moc, to je moc...)
A co studuju, medicínu? Napadá mě, že to by to dopadlo, ale místo toho jen pravím, že dělám novinařinu.
Paní nazná, že to je pěkné, a ať si vysokoškolská léta užívám, že to je ta nejhezčí doba a že to sice nebývá lehké (to vypadám vážně tak zničeně? :o) , ale že na to pak člověk vzpomíná celý život. Tohle jí upřímně věřím; myslím, že hlody a zážitky zejména z posledního ročníku nebudou mizet snadno...
Jede mi autobus. Paní se rozloučí a popřeje mi hezký den. Popřeju to samé, poděkuju jí a myslím to upřímně a vážně. Jak málo někdy stačí, aby měl člověk pocit, že jeho den začal na poměry hezky a příjemně... Stačí jedno milé setkání a pár vlídných slov.
Až teď v práci jsem si uvědomila, že paní nenastoupila se mnou do autobusu na Anděl, nejspíš čekala na ten další, který jezdí směr Motol. Nenapadá mě jiné místo, kam by staří lidé jezdili v půl sedmé ráno, než je nemocnice... Jestli jste, milá paní, jela zrovna tam, přeju Vám, ať návštěva dopadne dobře, ať jste tam jela z jakéhokoli důvodu. Pomohla jste mi dobře začít dnešní den, kdy jsem to doopravdy potřebovala. Jestli tedy moje dobrá nálada může aspoň trošku pomoct Vám, doufám, že se to stane.
Moc milý příspěvek
OdpovědětVymazatTo, že jsou studentský léta opravdu nejhezčí, je to nejhorší, co v poslední době slýchám, a úplně nejhorší na tom je, že větši pravdu nikdy nikdo nevyslovil. Holt jsme si vybrali takovou cestu, ze které už není návratu k ranní kocovině a zalehlým uším z (v mém případě) propařených metalových koncertů. Ano, každý okolo nám donekonečna omílá, doufejme že pravdivé, kecy o tom, na kolik si přijdeme, jak si nás budou vážit, jak šťastnou budeme mít rodinu a bla bla...ale to, co bylo před tím, se nám už nikdy nevrátí. Ale na druhou stranu - rock\'n\'rollový stylem se žít nedá. Zeptejte se Janis Joplin, Jimiho Hendrixe, Johna Bonhama, Tommyho Bolina a dalších...ti všichni se snažili oprostit od toho, k čemu tak závratnou rychlostí směřujeme, a ti všichni za to krutě zaplatili svým mladým životem. Takže, když si to všechno zase utřídím v hlavě - Bohu/bohům díky za to, že žijeme aspon tak, jak žijeme, a hlavně za to, že vůbec žijeme! A ať je tahle ztráta, ztráta zlatých studentských let, tou nejkrásnější, jaká nás kdy potká. Carpe diem. Staletími provařená, ale prověřená slova.
OdpovědětVymazatjak často je na tomhle blogu dovoleno použít výkřik \"Nádhera\"?
OdpovědětVymazatKdyž to člověk vezme z opačného konce: Celý den stojí za houby, nic Ti nevychází, kamarádi mlčí, nepřátelé útočí, šéf se špatně vyspal a uletěl Ti knoflík na kabátu, spadnul do louže. Sehneš se pro něj, na zadku se na kalhotech utvoří díra. Sedneš do autobusu a snažíš se omdlít. A pak do toho autobusu vejde malé děcko. Sedne si naproti Tobě a celou dobu se culí. A dívá se na Tebe. Mezi přeními zuby má mezeru. A ty zjistíš, že za pět minut se usmíváš taky.
Někdy opravdu stačí málo. Díky a teď tedy zařvu:
Nádhera!!! :-smích.
Mortuus: asi je to tak... všecko má svůj čas... je čas paření a opíjení se, a je čas tomu zamávat a posunout se někam dál... taky se mi to nezdálo, viz. úvaha u floydovské písničky.. ale je to tak, nenaděláme nic... a i když se času a životu vzpíráš, nezastavíš ho, akorát Tě vyválí a pomlátí... a táhne Tě s sebou dál a dál
OdpovědětVymazatjo a opomněls Syda Barretta, Jima Morrisona a vlastně i Johna Lennona... když se to vezme kolem a kolem
Aleko: přesně to jsem myslela... jaká blbost, a jak moc potěší... Takže pokud je důvod, klidně si řvi Nádhera!!! od rána do večera - důvod k radosti se může objevit kdykoli a jakkoli často
:o)
Krásný náboj pozitivní energie. Té paní určitě také zlepšilo náladu, že mohla prohodit několik milých slov s tou ... (dosaď úsměvný výraz), co málem skočila pod kola.
OdpovědětVymazatTeri: Kdybych měl vyjmenovat všechny, kterých se to týká, tak by ten seznam byl nekonečný...
OdpovědětVymazatA stydím se, fakt se stydím za to, že u takového krásného článku šířím deprese. Omlouvám se všem, kteří to po mě museli číst.