p. f. 2013

Dálkový výslech aneb I ve whisky je pravda

Před pár dny mi v komentářích přistála výzva od milé Kash, že prý se mám přidat do bloggerského řetězového výslechu. Obvykle řetězáky příliš nepodporuju, ale tentokrát jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Z několika důvodů. 

Protože blog potřebuje zoufale oživit a já se potřebuju znovu rozepsat. 

Protože se ráda dozvídám o lidech něco novýho.

Protože jsem grafoman a už dlouho jsem na sebe nic nepráskla. 

A protože Kashika, jejíhož předání štafety si vážím. 

A tak sypu do sklenice pár kostek ledu, nalívám kapku ballantiny a dolívám vodou ze studánky... a jedem. Teda ne jedem, jakože bych jím dolívala sklenici, ale jakože jedem na ty odpovědi a další otázky. 

David Gilmour - Love on the Air

Mám za sebou pěknej den. Takovej úplně obyčejnej pěknej. Se všema těma pěknejma věcma, na který už dlouho nebyl čas nebo okolnosti: s modrou bíle pokreslenou oblohou a jasným podzimním sluníčkem, který ze všeho vytahovalo barvy; s foťákem, kterej ty barvy /do velké míry neúspěšně/ lovil; s letadlama nad hlavou, který se mi zákeřně schovávaly za kopcem a s ledovou vodou ze studánky. A s písničkou v hlavě. Šla jsem pro vodu, fotila oblohy, cesty a listy a po děsně dlouhý době jsem si zpívala. A vlastně jsem nevěděla proč. 

Ale možná jsem cosi přijímala... lásku ve větru. Nebo jsem ji vysílala. Nevím. 

Dobrý člověk ještě žije

...ne, nemyslím tím sebe, i když očividně ještě žiju též; jakkoli tomu tenhle blog v posledních týdnech nenasvědčoval. Žiju - většinou hodně rušně, občas trošku klidněji... a občas si střihnu i nějakou podobně adrenalinovou situaci jako dneska. I když díky tomu dobrému člověku z titulku skončila dobře.

Je to za náma

Opět jsem dlouho nepsala. Tak dlouho, že jsem skoro až zapomněla, jak můj nový blog vypadá /ne, pořád ještě jsem se s ním naplno nesžila/. Tentokrát jsem pro to měla vážný důvod - rekonstruovali jsme byt. Povedlo se, přežili všichni: my rekonstruující i rekonstruovaný. A povedlo se to báječně...

 

COTAMTIIDIOTIKSAKRUVYVÁDĚJ

...zněla moje dnešní první ranní myšlenka. Nikdy bych neřekla, že za správných okolností dokážu vyletět z postele s ještě zalepenýma očima. Do normální vstávací doby mi zbývala hodina a mě probudil řev leteckejch motorů. Ale jako fakt ŘEV. 

Jak jsem se stala adoptivní kočičí mámou

Jedním z mých vysněných dětských povolání byla kromě archeoložky, doktorky a agentky FBI také pečovatelka v kočičím útulku - kočky jsem milovala snad odjakživa. S péčí o ně to už tak žhavé nebylo, ale dětské sny jsou přece od toho dětské, aby byly nesmyslné. Vyrostla jsem a sny mě z různých důvodů opustily - s tím o kočičím útulku skoncovala alergie. Skoncovala i s mým předsevzetím, že až budu jednou mít vlastní bydlení, bude tam se mnou nějaká ta chlupatice bydlet. Osud tomu ale chtěl tak, že jsem se přestěhovala do nedaleké blízkosti jednoho kočičího útulku... 

V zákulisí letiště: Letové ověřování

Pod docela obyčejným názvem se skrývá velezajímavá činnost, díky níž mohou letadla snadno a hlavně bezpečně létat a přistávat. Navádí je pozemní navigace - a ta musí ukazovat přesně. A aby přesně ukazovala, o to se stará specializovaný tým lidí a letadel, za kterými jsem se vypravila s foťákem... a výsledkem je druhý díl letištního seriálu. 

Mám ale pocit, že bych tentokrát měla udělat i druhou neoficiální a neprofesionální polovinu, do níž zahrnu taky svoje slastné slintání nad modrou oblohou a letohrádkem Hvězda pod náma při kalibračním letu, letmý pocit dotčenosti, když jsem před "hopsáním" na kontrolním klesání dostala zvracecí pytlík, úžas z toho, že i letadla se odemykají obyčejným klíčkem a poučování kalibračních pilotů, že vaření je důležitější než lítání a ať se sebou něco udělám. Nu, tahle reportáž stála ve všech směrech za to.

Jak se kalibruje letiště, aby letadla trefila na zem

Kamenné kompozice 2: Letní vábení

Měla jsem v úmyslu obšťastňovat vás kamennými mozaikami každou neděli. Jenže když to nejde, tak to prostě nejde. Sice jsem se odhodlala a pustila se do skládání... ale nebylo to ono. Pořádná tvůrčí nálada se prostě nedá urychlit. Zato dneska se přihlásila s o to větší vervou, nečekána a vlastně ani nezvána. Ale když už přišla, musí se využít. Nebo zase odletí někam do dálek a už se nevrátí... 

"Na pouti za zkušenostmi snažím se najít svou vlastní cestu

Někdy si vážně přeju, abych mohl prostě odletět 

Když si myslím, že se posouvám kupředu, věci se najednou zastaví

Mám z toho strach - zdá se mi, že to tak bude navždy
A tak si hledám svůj vlastní prostor
A snažím se zjistit, kdo vlastně jsem..."

Dovolenkový kočkolap

Můj kočičí absťák došel vysvobození - po návratu domů jsem zjistila, že k sousedovic nepříliš přátelské kočce přibylo kotě. Prvotní nadšení z mláděte, skotačícího v máminejch kytkách, však vystřídal úžas. Tohle stvoření je exot. Kotě KoKotě, Kočka PaKočka, Pakuška, Koťula. Nechá se  to sice chytit, ba dokonce i hladit, ale tváří se přitom tak zničeně, že by jen průměrně milosrdnýho člověka popadly výčitky svědomí a radši to zase pustil. Seznamte se s první kočkou, která regulérně, utrápeně a otráveně vzdychá. A tváří se, jako by ji člověk nemuchlal, ale trhal jí hlavu. I když, možná za to nemůže a je to tím ksichtíkem. Vypadat jako poloviční Hitler /ano, takhle nějak podle mě vypadá Kitler.../ asi není žádná slast.

V zákulisí letiště: Oprava dráhy

Usoudili jsme v redakci, že na léto, dobu dovolených, kdy do letadel sedají i ti, kteří se na ně jinak dívají s respektem a možná i s obavami, existují i vhodnější témata než letecké katastrofy (ty si necháme zase na podzim). A tak jsem se dala do nového seriálu, který ukazuje tu přívětivější tvář leteckého světa - kde věci fungují tak, jak mají. Tak ho koukejte sledovat - až poletíte na dovolenou, budete moct před známými dělat chytré, jak všemu rozumíte :o)

První díl je ryze aktuální. Pražáci, všimli jste si, že v poslední době lítají letadla nízko nad Prahou - a už nezvykle dlouho? To proto, že se přistává na vedlejší dráhu; ta hlavní se opravuje. Po dlouhých padesáti letech v provozu. Vyrazila jsem tam na zvědavou fotoreportáž. 

Kilometr dráhy rozkopaný. 

Takovou opravu ruzyňské letiště nepamatuje

Kamennné kompozice 1: Noční jiskření

"Když jiskra z ohně vyletí

už nemůže se nikdy zpátky vrátit

Bála ses světla víc než tmy

Snad chtělas cestu zpátky ztratit..."

...aneb Odkaz noční bouře a kreativního záchvatu. Pohrávám si s myšlenkou, že bych z kamenných mozaik udělala pravidelnější tradici. Co byste na to řekli?

Vítej, léto milostivé

Hop, hop, hop - sice poněkud nejistě, ale přece, jsem přeskákala do teologického druháku! A to znamená, že po extrémně rušným skoropůlroce se snad definitivně zablýsklo na klidnější časy. Léto, prázdniny, volno, vyplněné jen prací, zútulňováním bydliště a nespěchavým, postupným učením řečtiny. Vítej, léto milostivé /Izajášem prorokované, na které se mě shodou okolností dnes také stihli otázat zkoušející biblisté/. A k tomu zněj moderní óda na radost, Arrival od Abby, nádhera, která nepotřebuje slova.

Pokání nezodpovědného kešera

Možná jste v posledních dnech v médiích zaznamenali zprávu o tragédii, která zasáhla komunitu nadšenců, kteří se věnují geocachingu. Ve stručnosti - jeden z nás, velmi zkušený hledač, vyrazil na lov a už se nevrátil. Po pár dnech se rozjelo pátrání. Kromě klasické policejní linie však začali hledat i samotní hledači - kteří dobře znají skrytá pražská zákoutí, která mohou být nebezpečná. Tentokrát ale šlo o mnohem víc, než obvykle.

Připoutejte se, prosím; budeme přistávat (rozloučení se starým blogem na Bloguje.cz)

Je to přistání vynucené okolnostmi, nikoli plánované a už vůbec ne dobrovolné... ale přežijeme ho. 

A pak si, prosím, přestupte na náhradní letadlo.

Drc - a jsme na zemi. Vypínám motory a píšu svůj poslední záznam do palubního deníku. Poslední záznam na blog, který byl můj první a o kterém jsem si tolikrát myslela, že bude i poslední. Blog, kterej byl skoro sedm let mým hlavním internetovým /a občas nejen internetovým/ komunikačním kanálem. Skoro sedm let, asi 300 příspěvků... když to rozpočítáte, je to skoro jeden příspěvek na týden. Vzhledem k mé lenosti to není tak špatný výsledek.

Končí blog, kde jsem se s vámi dělila o zážitky z Irska a dalších cest, z Erasmu ve Finsku; z prvních pracovních zkušeností, ze školy, z kolejí i odjinud. Blog, kde jsem psala o spoustě věcí, a kde jsem o spoustě věcí napsat nestihla... a už to nestihnu. Blog, kde jsem psala vážně i nevážně; kde jsem zpívala i kreslila; psala se smíchem i se slzama v očích. Blog, kde jsem nový a zajímavý lidi nacházela i ztrácela.

Bude se mi svým způsobem stejskat, a to i přesto, že doufám, že si vy, stálí návštěvníci, zvyknete chodit na Blogspot, stejně jako jste si zvykli chodit sem.

Bude se mi stejskat. A tak jsem se rozhodla, že Teriskop, ačkoli už nebude sloužit svému hlavnímu účelu, nenechám poslat do šrotu. Nechám ho tak, jak je - ale jen navenek. Dovnitř se už nikdo nedostane - nebude už možné nic přidávat ani komentovat. Ale stále můžete chodit kolem a nakukovat okny. A obdivovat nablýskaný modrošedobílý zevnějšek. Vnitřek se časem kompletně přestěhuje do nového. A hned po příchodu vás do očí praští interaktivní cedulka s přetweetovanými novinkami z nového blogu i odjinud. Snad bude aspoň nějakou dobu fungovat.

Takže... jak jsem řekla.

Vystupte si, prosím, a chcete-li pokračovat dál v letu, který nemá jasný cíl, přestupujte na náhradní spoj.

Tak jako tak; díky, že jste letěli se mnou.

"Jestli je máš rád, dej jim svobodu. Pokud k tobě patří, vrátí se; pokud se nevrátí, nikdy k tobě nepatřili."

- Richard Bach

Budu se stěhovat... na druhou

Milí čtenáři, příznivci staří i noví, věrní v dobrém i ve zlém,
říká se, že je lepší vyhořet než se stěhovat. V dohledné době si pravdivost tohoto rčení otestuju i já. A to nejen ve skutečnosti, ale i virtuálně. Teriskop se stěhuje.

The Byrds - Turn Turn Turn

Neopakovatelná písnička pro neopakovatelný chvíle. A přitom pro každou chvíli v životě - ať potřebujete cokoli. Neznám moc písní, který by vám pohladily duši, když je vám do pláče, když nenávidíte, když se radujete i když je vám prostě normálně. Tahle k nim patří. Protože... to everything there is a season, všecho má svůj čas.

The Byrds - Turn Turn Turn

Neopakovatelná písnička pro neopakovatelný chvíle. A přitom pro každou chvíli v životě – ať potřebujete cokoli. Neznám moc písní, který by vám pohladily duši, když je vám do pláče, když nenávidíte, když se radujete i když je vám prostě normálně. Tahle k nim patří. Protože... to everything there is a season, všecho má svůj čas.

Zas je tu, jaro je tu...

...a já šílím, protože bych někam šla a nemůžu, a tak sedím doma s nohou ve škrobáku a koukám na hokej, na kterej se vlastně moc koukat nedá. Zatím bylo až na pár světlejch chvil přínosnější to jen poslouchat. Bejt pesimista, dávno bych už odlakovala po trablích v naší severský skupině vlajky z nehtů a usoudila bych, že letos nemá smysl s tím ztrácet čas. Jenže já jsem v některejch věcech nenapravitelnej optimista. Týká se to právě a zejména sportu.

Letecké katastrofy po našem: Bratislava 1919

Tentokrát mě technetí katastrofkový seriál zavedl hodně hluboko do minulosti. Tentokrát došlo na úplně první leteckou havárii u nás. Bylo 4. května 1919 a do Československa se vracel z exilu ministr války, politik, diplomat, voják, pilot a vědec Milan Rastislav Štefánik. Nedoletěl. Těsně před přistáním na provizorní plochu u Bratislavy se jeho letadlo zřítilo a havarovalo - nikdo ze čtyř lidí na palubě nepřežil. Co přesně se stalo, to se už asi nikdy nedozvíme. Slovenští nacionalisté dodnes rádi vytahují teorie o atentátu podníceném Benešem nebo Masarykem. Spekuluje se i o mylném sestřelu. Nicméně podle odborníků a podle dostupných dokumentů se zdá, že Štefánika zabila klasická shoda blbých okolností. Počasí, technika... a lidská chyba.

První letecká nehoda v ČSR
připravila před 93 lety Slováky o naději

Kdo umí, ten umí

A já, řekněme si to narovinu, umím fakt hodně. Zrasovat si obyčejnou chůzí nohu tak, že nad tím užasne doktorka i sestřička na chirurgii, to je docela solidní výkon.

Probouzení ze zimního spánku

...a zavanul Vítr změn. Ano, po dlouhé době mě zase popadla chuť stavět z kamenů... Vypadá to jako blbost, ale není to blbost. Je to příznak jarního probouzení.

Letecké katastrofy po našem: Norimberk 1960

Další díl katastrofického seriálu se věnuje snad nejzáhadnější letecké nehodě, která se v našem letectví udála. Nestává se běžně, aby letadlo, klidně letící v normální letové hladině, najednou prostě spadlo k zemi – roztrhané na kusy. Ale přesto se to stalo – letadlu ČSA, které 28. března 1960 mířilo z Prahy do afrického Mali. Asi půl hodiny po startu se blížilo k německému Norimberku, když se něco stalo. To něco způsobilo, že letadlo přešlo do klesání, odtrhl se mu kus ocasu, motory a křídla. Co ale bylo to NĚCO, to nikdo neví. Němci tvrdili, že to byla porucha nebo chyba pilotů. My jsme tvrdili, že Němci nemají pravdu. Rusové tvrdili, že to byla americká nebo německá protiletadlová střela. Dnes se odborníci přiklánějí k názoru, že to byla konstrukční vada – kterou Rusové prostě nechtěli přiznat. V archivu jsou prý ruské posudky, o nichž neměli čtyřicet let tušení ani samotní čeští vyšetřovatelé. Asi bych se měla naučit rusky. Třeba se pak konečně dozvím, co se tam tenkrát doopravdy stalo.

Letadlo ČSA se zřítilo u Norimberka.
Podle Rusů bylo sestřeleno

Letecké katastrofy po našem: Ruzyně 1973

Další z technetího katastrofického seriálu je věnován nejututlanějšímu leteckému průseru na našem území. Fungl nové sovětské letadlo se pár vteřin před dosednutím na dráhu zbláznilo, přestalo poslouchat piloty a zamířilo si to dolů rovnou za nosem. Spadlo půl kilometru před ranvejí a protože mělo ještě slušnou zásobu paliva a velkou smůlu, stala se z něj ohnivá koule. Velká smůla a nepříliš povedenej zásah hasičů znamenaly smrt pro 66 lidí, rovné 2/3 ze stovky na palubě.
O nehodě se napsaly dva krátké článečky a pak nastalo ticho, nic se nestalo. Vsadím se, že tohle ticho muselo nastat ve chvíli, kdy z výslechu pilotů a z ohledání trosek vyplynulo, že za havárií byla chyba konstruktérů a pilotů. Letadlo mělo tak složité ovládání přistávacích udělátek, že bylo otázkou času, kdy tuhle chybu někdo udělá. 

Seriál: Nezkušení piloti
a složité ruské letadlo zabili na Ruzyni 66 lidí

Tahle nehoda mě podivně fascinuje jako světlo můru. Už jen to kdysi úmyslně vytvářené šero kolem ní mě nutí kroužit kolem a snažit se pochopit, proč všechny ty tajnosti. Proč se ani do závěrečné zprávy, která nebyla určena ke zveřejnění, nemohla napsat příčina nehody a místo toho se mlžilo, že kvůli poškození letadla nebylo možné zjistit a bla bla bla. Proč z vyšetřovacího spisu zmizel přepis záznamů z černé skříňky, přepis radiokomunikace a veškeré fotky. Proč, proč, proč.
Ale ze všeho nejvíc mi vrtá hlavou, jak skončili ti nešťastní piloti. Ano, udělali chybu, ale tu mohl udělat kdokoli. Těsně po havárii riskovali svoje životy tím, že se vrátili do hořících trosek a snažili se odtamtud dostat co nejvíc lidí. Za to si zasloužili obrovský respekt. Ale mám nepříjemný pocit, že tehdejší sovětská společnost zrovna na tohle moc nehrála...

Vzácná návštěva

Tenhle týden je vzácnonávštěvní na druhou. Po dlouhé, veledlouhé době domů zavítala moje maličkost... a zatímco jsem si užívala zasloužených čtyřdenních prázdnin, zavítala domů i Míca, která poslední rok patrně trpí ztrátou paměti. Když se vaše prastará kočka rozhodne, že se zase jednou ukáže v blízkosti někdejšího domova, rozhodne se, že vás pozná a po delším přemlouvání se i nechá chytit, nedá se dělat nic jiného, než se chopit foťáku a dokumentovat každou cennou chvíli. Může to být už naposledy.

PS: Opravdu to tenkrát bylo rozloučení. Na jaře 2012 se život téhle paličaté staré dámy uzavřel. Tak sbohem, Mici.

Jo... a kdyby někoho zajímalo, jak dopadly státnice... mám to! :o)

Radost z uvažování a z chápání je nejkrásnějším darem přírody

...řekl nebo napsal kdysi Albert Einstein. A já se pod to podepisuju. V posledních dnech jsem si to ověřila na vlastní kůži - už pár dní na svoje poměry veleintenzivně sedím u učení a strkám si do hlavy fakta, souvislosti a teorie o nových médiích, informační vědě, informační politice a interaktivním designu. A samozřejmě u toho osvěžuju mnohé přesahy z mediálek a žurnalistiky a nemnohé z teologie. Dopuju se nadměrnejma dávkama lecitinu, gingka, kafem a nakopávacím čajem. A dostala jsem se do toho blaženého stadia, kdy se vám najednou věci začínají samy skládat do souvislostí. Dosáhla jsem blaženého stavu osvícení, vyrovnanosti, prostě studijní nirvány: Pokud odjakživa studujete především proto, že vás to baví, je nesmysl si kazit úplné finále nějakým křečováním a nervačením.

Letecké katastrofy po našem: Srbská Kamenice 1972

Před 40 lety spadlo na severu Čech jugoslávské letadlo. Spadlo proto, že mu nějakej hajzl dal do zavazadláku bombu. Pád z 10 kilometrů zničil životy 27 lidí, zázrakem přežila jen letuška Vesna Vulovičová. Na katastrofce k téhle nehodě jsem si dala záležet. Nejen proto, že to je 40 let a bylo potřeba kvalitou vyniknout před konkurencí, protože o tom bude psát každej, kdo někdy letadlo viděl. Ale hlavně proto, že kolem téhle události se traduje tolik polopravd a celonesmyslů, že jsem se rozhodla si na nich zgustnout. No, myslím, že se celkem zadařilo:

Teroristický útok nad ČSSR přežila jen letuška,
padala z 10 km

A protože jsem zvědavá a nejvíc zajímavostí se dovíte přímo na místě, rozhodla jsem se, že si do Srbské Kamenice ve výroční den zajedu. Tajně jsem doufala, že se tam opět ukáže letuška Vesna, která se sem často vrací /s nadsázkou o sobě říká, že je víc Češka než Srbka, protože má většinu české krve/ a že si s ní budu moct popovídat. Vesna tentokrát sice nepřijela, ale i tak byla cesta na sever svým způsobem zajímavá... Původně jsem sem hodlala vložit fotky, ale protože mi nešlo nastavit i zobrazení popisků, odkážu vás na normální fotoalbum. Ony ty popisky jsou tentokrát docela potřeba...

REPORT: Srbská Kamenice - 40 let od nehody letadla YU-AHT

Richard Bach - Nic se nestane náhodou

Zamilovala jsem se na první pohled. Do knížky. No posuďte: včera večer s údivem jsem zjistila, že knížka, z jejíž anglický verze už měsíc nacházím na netu nádherný citáty, vyšla i česky. Dneska jsem ji sehnala v knihovně - těsně předtím ji někdo vrátil. O dvacet minut později už jsem si ji odnášela z knihkupectví, i když paní předtím říkala, že ji asi nemaj, ale počkejte, já se mrknu... A víte, jak se ta knížka jmenuje? Nic se nestane náhodou. Jako by chtěla dostát svému názvu už jen tím, jak ke mně přišla.

Dokonáno podruhé

Letecké katastrofy po našem: Ruzyně 1977

Když jsem před měsícem začala plánovat, jaká "katastrofka" bude ta další, měla jsem jasno celkem rychle. Srážka dvou letadel ČSA na Ruzyni, která otevřela rok 1977 - pro československé letectví šťastně zlomový - a kterou nepřežilo jenom jedno z letadel. 66 lidí a druhé letadlo vyvázlo bez úhony nebo s drobnějšími šrámy. Může být lepší námět na dny, kdy ještě doznívá sváteční nálada a začíná fungl nový rok?

Seriál: Rok 1977 začal „šťastnou“ leteckou srážkou.
Od té doby létají ČSA bez nehody

Od doby, kdy mi Technet konečně zařídil autorský profil, mi "moji" čtenáři můžou posílat maily. Přímo mně, žádná diskuse. A posílají. Dneska jsem ale nestačila zírat. Takový řetězec náhod mě už dlouho nepotkal.