Jde se do finále

Zbývají poslední dva dny a noc. Víc než týden jsem nepsala. Bylo toho moc, je toho moc a bude toho moc. Rodina, balení, loučení, smutek. Čekáte inteligentní zápisek? Tak to jste tu dneska blbě. Bude to rychlý, zmatený, možná přiblblý. Ale... who cares. Koho to zajímá.

Jo, fotky si můžete najjít zde: http://terryle.rajce.idnes.cz

Rozloučili jsme se ve chvíli, kdy rodina možná měla přiletět do Helsinek z  Frankfurtu uprostřed noci. Vyjela jsem jim vstříc v devět, rodina nepřiletěla a já to zjistila o půlnoci na letišti. Tak nic, zpět do Turku, vyspat se čtyři hodiny na hostelu, kterej měli zarezervovanej oni a ráno na zkoušku ze švédštiny. Před ní se předávkovat kofeinem, pak ji jakštakš napsat a ke konci hodiny dostat záchvaty smíchu, který už ale nevaděj...

Pátek.Vyspat se, donavigovat konečně přiletivší rodinu z Helsinek do Turku, večer je vyzvednout, ubytovat, provést je městem. A zajít do hospody, což byl problém, protože bratru nebylo osmnáct. Chtěla jsem je vzít do Koulu, tedy do hospody udělané ze školy, ale ouha, u dveří vyhazovač a nekompromisně pořadoval bratrovo ajdý, tedy občanku. Ani přesvědčování, že si dá jenom nealko, nepomohlo. Tak tedy vedle do hospody jménem Hospoda, kde v tu chvíli vyhazovač zrovna sbíral sklenice a neměl čas kontrolovat příchozí. Bratr si dal pokorně cider a celou dobu jsme po vyhazovači obezřetně pokukovali. Naštěstí ho i nadále víc zajímaly sklenice než bratrův věk.

Sobota. Ráno pořádná procházka po městě, přístav, hrad, kafe, návštěva u mě na koleji.

Neděle, výlet na nedalekej ostrov (kde moře zamrzá a kde chodí jen hůlkaři, ač zdálky vypadali jako lyžaři) a odpoledne ekumenická mše, odsloužená Miou. Až po kafi s Johanem a Mirou mi došlo, že jsem se s místní farářkou vlastě nerozloučila, ač ji poslední neděli neuvidím, anžto její dcerka bude po operaci oušek a Mia bude mít dost práce s ní, natož aby se věnovala nám. Ale co, uvidíme se na facebooku.

Pondělí, velkej výlet do Lahti. Zklamání, anžto ve světoznámým lyžařským středisku nemají půjčovnu lyží, aby si Středoevropan mohl půjčit běžky, objet mrzkejch pět kilometrů a být hrdej, že lyžoval v Lahti. Ani fň. Možná kdyby se nabídlo deset eur nějakému místnímu lyžaři, co si přijel zarelaxovat, ať si místo toho relaxu jde na kafe, pak by ten zážitek a hrdost byly. Ale chytře jsme se vybodli na symboliku a dali přednost dlabanci. Oběd (za 8,60 se vším všudy včetně polívky a kafe!) a lyžařský muzeum včetně interaktivní sekce, kde bratr dal na simulátoru skoků první místo dne a já na biatlonsimulátoru vystřílela třetí místo dne. A pak jsme málem umrzli na nádraží.

Úterý, odjezd do Helsinek. Rozloučit se s hostelem a s nádherným majitelovic kocourem jménem Pörrö, kterej sice vypadá, že vás svou několikakilovou tlapkou hravě zabije, ale dokud vám nepochčí bundu, pořád vás má rád. Helsinki, na letišti uložit bágly, město, katedrála, přístav, konečně sobí maso (uzený na plátky, 40 g za 5 eur - vyloženě zážitková záležitost, koupená z hecu, ale nakonec vůbec ne špatná) a trajekt na Suomenlinnu. Omylem vlezeno do vojenského prostoru finských námořníků, tak rychle pryč, okouknut majákokostel a zpátky. Největší zážitek - tátova fascinace tím, jak naše malá lodička hravě prolplouvala krama tloušťky 15-20 cm. To se za cenu lítačky zadarmo vyplatí! A pak do Skalního kostela, kterej prostě musím ukázat. Ztraceni v helsinské MHD, zima, únava, nakonec jsme se ale našli a na koncert jakési ZUŠ (jinak byl kostel toho dne zavřen) přijeli pozdějc, takže jsme ani neplatili oněch avizovaných 10 eur vstupného. Bylo to hezký a kostel udělal dojem. Moc, moc potěšilo.

Pak noc na letišti Vantaa, oslava bratrových narozenin v letištním baru, pokus o odlov keše (marný), odbavení online, zprvu potíž s odbavením bratra, ty ale rychle vyřešeny a i on posléze odbaven, dobrou noc u úschoven ve spodním patře. Jsem šťastnej tvor, že usnu a spím, kde lehnu.

Středa. Dobrý ráno, dělejte, spěchám do Tallinu, mazejte, pápá, šťastnej let, mějte se, uvidíme se za týden! Letiště - přístav - právě mi to ujelo - chci lístek za dvě hodiny do Estonska, večer zpět, díky, jenom osmatřicet eur? Super. Do odjezdu zbývají dvě hodiny, dobrou noc na hodinu.

Tallin, nádherný město plný postarších a oproti Finsku jaksi posmutnělejch lidí, kteří neumí zacházet se sněhem. Sníh je na ulicích, na silnících, rampouchy jsou na střechách a hrozí, že vás zabijou. Auta hrabou, řidiči podsejpaj, chdoci zapadaj a lámou si nohy. Existenční otázka: je lepší se nechat přejet autem nebo zabít rampouchem? A alkoholickej ráj pro "nás" Skandinávce - vylezete z trajektu, hospoda, hospoda, bar, hospoda, pak vylezete z terminálu, velkoobchod s chlastem, velkoobchod s chlastem, normální obchod s chlastem, hospoda, hospoda, hospoda. Minimálně Tallin vypadá, že žije ze severskejch žíznivejch tůristů, které napřed ožere, pak z nich vytáhne majlant za suvenýry, které jsou úplně všude. Zkrátka Tallin udělal super první dojem, škoda, že jsem měla jen pět hodin. Moc ráda bych se vrátila, ale kdy to bude... Pravděpodobně zároveň s návratem na Suomenlinnu a návštěvou muzea letetcví v Helsinkách. Sounds like a plan. To zní jako plán.

Večer zpět do Helsinek, v noci do Turku (všechny busy stihnuté na minutu včetně toho expresního do Turku, konečně jednou štěstí v těchhle věcech :o), konečně doma, dobrou noc.

Čtvrtek. Dospat poslední zatracenej, ale krásnej týden, kdy se pozdě usínalo a brzo vstávalo. Budíček ve dvě, právě když zapadalo slunce. Definitivní a krutý uvědomění při protírání očí při pohledu na mizející světelnou kouli - tahle země mi bude neuvěřitelně chybět. Studera svenska. Učit se švédštinu na páteční závěrečnou zkoušku. Sepsat podrobnej plán na poslední dny. Životně důležitej. Sbalit startovací balíček se závěsama, hrncem, peřinou a podobně.

Pátek. Zkouška ze švédštiny, při odchodu pocit do breku, když mi došlo, že naposledy vidím Charlottu, se kterou bylo tolik srandy a která nás toho tolik naučila. A pak kolečko po těch životně důležitejch věcech: banka, zrušit účet. Ale to nejde, vy chcete vybírat peníze ze zahraničí a před odjezdem musíte odevzdat kartu! Domluvte si, aby vám poslali peníze na českej účet a vraťte se v pondělí. Fajn, zaskočím do ubytovačky. Zahraniční oddělení, starej dobrej Gripen. Modrá studentská kartička, fajn. Máte potvrzení z knihovny, že máte všecko vráceno? Ne? Přijďte v pondělí. Fajn, pondělí bude dlouhý. Otočka na koleji, chramstnout startovací balík, vrátit ho. Sakra, já zapomněla číslo účtu, kam poslat zálohu! Sakra, jedinej papír, kterej tu s sebou nemám! No tak se zastav v pondělí a dones ho, neomlouvej se, jsou to tvoje peníze. Fajn, pondělí bude dlouhý, ale to se už vědělo. Do čtvrtice všeho dobrého - ubytovačka. Prosím, potřebovala bych změnit číslo účtu, kam mi máte vrátit zálohu za bydlení. Fajn, moment, jen zkontroluju, že jsme to ještě neposlali. Neposlali. Dobře, zadejte si nové číslo ve vašem účtu, přijde vám to asi v lednu, stačí to? Jasně, díky moc. A pěkné Vánoce! Domů, procházka místy, kudy už asi pěšky nepůjdu. Doma, únava, skoro usnout (17.00), obživnout (21.00), nemožno usnout (01:00), prostě klasika.

Sobota. Výlet a sauna s německejma kamarádama. A vrátit knížky. Okej, knihovny jsou oproti plánu zavřené, okej, vrátím je v pondělí, potvrzení dostanu taky v pondělí, pondělí bude dlouhý. Fastfoodovej oběd, závist německejm kamarádům, kteří se už můžou online odbavit. Ale oni letí z Tampere, já z Turku, takže si nemám co stěžovat. Fajn, jedeme na výlet. Slyšeli jste někdy o geocachingu? Jo! Půjdete se mnou hledat keš? Je na zřícenině, kam chceme jít.To zní super!

Jedem, dvě euro pade, jedem až za hranice Turku. Jedem, pak jdem, co to tu je? Všecko opuštěný, okna vytlučený, opuštěná vesnička. Průšvih je v tom, že Uli taky kouká na LOSTy. Jsme na ostrově! Nikdo na něm!  Neříkej mi, co mám dělat! Neboj se, dám to do pořádku. Díra v zemi, tady byl určitě poklop! To není černej, ale bílej kouř, vidíš ho? Uaaaa!

Pak jsme se našli na nádherné zřícenině na konci ostrova, nafotili pár fotek, našli keš a vyzvedli geocoin, vypili kafe a jeli domů. Nafotili hromadu fotek, tak akorát finsky brutálně promrzli a jeli na kamarádovic koleje, nachystali poživatiny na gril a šli do sauny. Cestou jsme hodili na gril rybu, banán, kukuřici, bagetu a buřta.

Během večera jsem pochopila, že Němci jsou buřtama posedlí. Opovržlivá diskuse nad ubohým podivným finským buřtem, kterej nakonec nikdo nesnědl. Co to je, to přece není pořádnej buřt! Němci jich mají asi milion druhů - grilovací buřt, masovej buřt, frankfurtskej buřt, vídeňskej buřt (pozor, to není buřt, ale párek!), co já vím ještě, některej německy, protože nemá anglickej název, jinej švédsky, protože máme rádi švédštinu. Šílenost a zmatení nejen jazyků, ale všeho. Co ti Němci s těma buřtama mají?

Němci na zdejší technické škole dělali anketu, co se vybaví lidem, když se řekne Německo. Vyhrálo prý pivo, ale bodoval prý právě i buřt. Kromě těchto vyloženě pozitivních věcí samozřejmě bodovala i druhá světová válka nebo Hitler. Mladý Němce to přehnaně nepohoršuje nebo neštve. Někteří se zasmějou a udělají si srandu (jako na výletě v Laponsku David, který na informaci o tom, jak příjemní jsou obyvatelé jedné místní vesničky, že je za války ani němečtí vojáci dokonce ani nevypálili, ač to běžně dělali ; reagoval "Ach, my Němci jsme byli tak hodní") nebo pokrčí rameny, řeknou, že co s tím nadělají a jde se dál.

Sauna (zkoušeli jste někdy nalít na žhavé kameny pivo nebo cider? :o), dva noví známí, kytara, kterou jsme celej den tahali, nakonec nepoužita. Ale ani to nevadilo. Zato medová slivovice vypita skoro kompletně, což je fajn, nebudu ji muset táhnout domů.

Neustálé láteření na němčinu a na Němce, kteří přirozeně sklouzávají k mateřštině a jak drmolí rychle, nerozumím jim ani fň. Moje oblíbená pomalá německá věta s perfektní školní výslovností "prosím, nemohli byste mluvit nějakou normální řečí, ne německy?" sklízí neustálý úspěch. Šup zpět na angličtinu nebo na švédštinu. Musíme mluvit švédsky, je to pěkná řeč, lehčí než němčina i angličtina, nemůžeme ji zapomenout!

Jo a věděli jste, že Německo se skládá ze dvou států, z Německa a z Bavorska? Všichni si z Bavoráků dělají ohromnou prču. Nemluví se tam německy, ale bavorsky. Nedá se tomu prý rozumět.

Při rychlogrilování se samozřejmě nestihl upéct můj losos, takže jsme ho nechali na roštu a vzpomněli si na něj až v půli sauny, asi po dvou hodinách. V rámci jednoho ochlazení jsem tedy vyběhla do mrazu to rescue the fish, zachránit rybu, na skoro vychladlejch uhlících ji obrátila a mazala zpět.

Celý zbytek sauny jsme se pak naléhavě tázali jeden druhého "And what about the fish? A co ryba?"

No... a pak konec, všecko spakovat (včetně polosyrového lososa z grilu), původně jsme ještě chtěli stáhnout fotky k Uli na počítač, ale nezbyl čas. Mažem, za chvilku nám jede poslední bus.

Starejte se mi o rybu a dobře ji krmte! Ne, do moře ji nepouštějte, sice jsou Vánoce, ale taková ryba prý stejně umře. Dobře ji krmte a třeba i bude mít mladý!

A pak objímání a loučení.

Tak jo, ahoj, díky za všecko, šťastnou cestu, měj se fajn, ráda jsem tě poznala.

Uvidíme se znova v Turku, na Oktoberfestu nebo v Praze.

A nesmrtelná lostí hláška v podání Uli, See you in another life, brother! Nashle v příštím životě, brácho! Co záleží na tom, že jsme holky.

Vi ses! Zase se uvidíme.

Moi moi! Ahoj!

A pak domů. S Marcem rychle na autobus domů, pokamarádit se s podobně poveselenejma mladinkejma Finama (které děsně pobavila moje jediná kompletní finská pseudověta "Kippis, kiitos, moi moi! Na zdraví, děkuju, nashledanou!), co se sice za Finy považujou, ale vypadaj jako Íránci či podobná sorta lidu, dát jim loka slivovice (čímž byl spáchán trestnej čin, protože jim rozhodně nebylo osmnáct), potlachat o evropskejch letištích a životě... a domů.

Teď je ráno. Předposlední noc v Turku je za mnou.

Dneska nahrubo sbalit, zajít naposled do kostela, předat kolo pro Lídu a vánoční dárky Johanovi a Miře (která mi včera napsala, kdy letím a že mě kdyžtak přijde vyprovodit na letiště, což mě nehorázně dojalo),  dotřídit plechovky a vrátit ty z Lidlu (kolik to asi bude? za flašky a plechovky ze s-marketu, kterých bylo míň, jsem dostala nádhernejch šest eur) , poslední symbolickej mikronákup, poslední filmovej večer s Franzi. A poslední noc.

A zítra...

to bude fičák. Vstát asi v osm, knihovna, zahraniční, online odbavení, banka, oběd, dobalit, uklidit pokoj, dovracet zbytek plechovek...

...a pak se už na to nemyslí. V půl sedmé taxík na letiště (dva třicetikilový nepojízdný kufry fakt kilometr na autobus nepotáhnu), v sedm se odbavit, dvě hodiny koukat do růžový stěny nejdivnějšího letištního terminálu minimálně v Evropě... ... a pak Leaving on a Jet Plane, odlet.

Čtyři měsíce, čtyři skvělý měsíce v tahu.

PS: Podle Björna prý ryba stále žije. Podle Uli dokonce plave, sice v jejím odpadkovém koši, ale má tam spoustu krmení.

Sakra, lidi, budete mi chybět.