Listopad, nejhnusnější měsíc (kdy se ani spát nedá)

Poslední týden za moc nestojí. Většinou je zataženo, pošmourno (naštěstí bez mlh), mrholivo, prostě listopadovo. Pročež se zdržuju převážně doma (u velenudný a nepoživatelný knížky nebo u radostné švédštiny), nebo ve škole. Pravdu měl kamarád, který mi radil, ať objezdím, co se dá, ideálně do konce října. Pak už na to není ani počasí, ani ta správná nálada.

I moji finští známí svorně tvrdí, že listopad je vůbec nejhnusnější měsíc tady. Je to proto, že ještě není sníh, který by aspoň trošku projasnil ten nedostatek světla. A toho právě ho ubývá. Jakožto stoprocentně noční stvoření jsem si byla jistá, že mi to nebude dělat problémy. Jenže to jsem nevěděla, oč jde. Jsem v šoku - můj biorytmus, sám o sobě dost ulítlý, poslední týden začíná nekontrolovaně šílet.

Začalo to minulý týden, shodou okolností v den, kdy napadl první pořádný sníh. Celý den byla vánice, posedávala jsem doma, střídavě se učila a střídavě něco vytvářela. Ono v takovém tom nanicpočasí kolem nuly se fakt ven ukrutně nechce.

Odedávna jsem noční tvor a ideální doba spánku pro mě je cca od dvou v noci do jedenácti dopoledne. Kompromisem s životní realitou obvykle bývá spánek od cca jedné do nějakých osmi, o víkendu s vydatným dospáním. Budiž. Jenže na Erasmu člověk morálně vlčí ve všech směrech a já vlčela ve věci spánku. Když se mi jednou povedlo jít spát v pět ráno (obhajobou mi budiž, že jsem dočítala poslední díl neuvěřitelné knižní série a tlachala s kamarádem), naznala jsem, že to tak dál nejde a že to musím začít šoupat zpátky. Takže jsem to s kusem snahy naštelovala zpět na budíček v jednu, což bylo únosný.

Minulej týden napad sníh. A tehdy první noc jsem nemohla usnout. V tu jednu jsem se zakopala do postele s vidinou vstávání v osm, leč melatonin nějak nebyl na skladě a já se válela v posteli snad do tří. Jednu chvíli jsem vážně přemýšlela, že se oblíknu a vyrazím na noční procházku po zasněženým městě. Nakonec mě dostatečně uondalo asi desetiminutové stání u rozvaleného okna, zírání do vánice a panák slivovice.

Ráno na švédštině bylo zle. A kamarádka z Německa se zmínila, že taky nemohla usnout. Hm, asi ta změna počasí, usoudily jsme.

Předevčírem jsem vydržela tlachat se Sedlim do půl páté ráno a absolutně mi to nečinilo násilí. Zalezla jsem spát s tím, že se zase nemůžu úplně převrátit.

Včera jsem zalezla dřív - něco po druhé. Půl třetí, tři, čtvrt na čtyři - a furt ne a ne usnout, což je u mě nevídáno neslýcháno. Pak už jsem ani nekoukala na mobil a zuřivě přemýšlela, jak se uspat (což mě ještě víc probudilo) a želela, že jsem si nevzala víc té slivovice, protože po tý se spí dobře.

V zoufalství jsem se vzmohla na poslední zoufalej tah - v půl čtvrté ráno jsem si masochisticky nařídila budíka na půl devátou, ač jsem vstávat nemusela. V naději, že mě krátký spánek extrémně znaví a večer vytuhnu jaksepatří, nebo spíš kdysepatří (hádejte, jak to dopadlo - je po deváté a já plna sil a optimismu píšu tenhle blog).

Po krátké úvaze jsem si přidala ještě druhý budík na půl desátou. Půl devátou jsem samozřejmě neustála, o hodinu později to ale vcelku šlo. Odpoledne (rozuměj po druhé, kdy sluníčko nabralo protivně uspávající odstín) jsem začala zívat.

Zívaje jsme se potkaly v kuchyňce s rakouskou spolubydlící. "Taky jseš tak ospalá?" "Jojo, asi je nějakej ospalej den" - moje univerzální výmluva. "Představ si, já poslední dny vůbec nemůžu usnout, třeba i dvě hodiny ležím v posteli a nic!"

Ajta krajta! Nejsem jediná!

Co se to sakra poslední dny děje?

Abyste si nemysleli, NE, nemáme tu polární noc. Světlo je tu možná přibližně stejně jako u vás v ČR. Rozednívá se cca v osm, tma je asi od pěti, ale od přibližně dvou (!!!) odpoledne začne slunce sprostě a únavně pomalu klesat k západu a mění barvu do toho ukrutně uspávajícího odstínu. V pět zapadne a tříhodinové pomalé smrákání vám patrně vsugeruje, že by se vám mělo chtít spát.

Kolem sedmé, osmé je krize. Mám pocit, že nejpozději v devět usnu. Jenže tak brzo se prostě jít spát nedá, máte úkoly, máte blog, máte fotky, máte kamarády a rodinu. A taky... máte nějakou čest nočního vytrvalce

Kolem osmé, deváté se únava vytratí a chytnu druhej dech. Deset, jedenáct, dvanáct, jsem na vrcholu sil, jedna, teď jít spát by bylo zavrženíhodné plýtvání energií. Dvě, pomalu se nutím přestat s činnostma a nabrat kurs postel. V půl třetí, když to dobře jde. A pak minimálně hodina válcování postele, muchlání Poběhlíčka a přemítání, jak se co nejšetrněji uspat.

I mně, majiteli hodně extrémních biorytmů, je jasný, že tohle nepůjde.

Mám v záloze pár plánů přírodní cestou - od uspávacího meduňkovýho čaje mezi desátou a jedenáctou, přes silný kafe a zelenej čaj mezi kritickou druhou až pátou, až po malýho frťana slivovice s medem na dobrou noc.

Ale bez mučení se přiznám, že mě reakce mého organismu značně pohoršila. Pochopila bych spoustu jinejch problémů - ale nespavost z severskýho stmívání, to fakt ne.

Zajímalo by mě, co to s člověkem dělá tam nahoře za polárním kruhem. Koneckonců, i to si prubnu v praxi - začátkem prosince jedeme na velký laponský výlet. Oj, to bude veselo. Ještě že tam budem jen týden.

I bez extrémní polární zkušenosti začínám mít jistý pochopení pro finské svéráznosti:

• Chápu, proč je tu hodně sebevražd. Trpět každoročně několik měsíců nespavostí, to musí bejt ukrutný.
• Chápu, proč jsou Finové v zimě neaktivní a zalezlí doma, případně s kamarády. Já zalízám taky.
• Chápu, proč se tu tak chlastá. Třeba je to finskej druh boje proti nespavosti.

No...

...a jinak toho není moc co říct.

Krátí se mi to, svinsky se to krátí.

Dneska se mi po týdenním zdržení povedlo definitivně koupit letenku. Mezitím stihla o dvacet eur zdražit, mrcha.

Takže je vymalováno, naposledy Turku zamávám 20. prosince. Odlet asi v devět večer. Uááá, to nás budou určitě odmražovat! Konečně zažiju na vlastní kůži odmrazování letadla před startem! Aspoň něco, na co se dá pořádně těšit.

Do tý doby to bude hukot, jak to tak pozoruju. Zbývá mi pět týdnů. Oproti čtyřem měsícům, které mám za sebou a které utekly jako nic, to bude jako chvilka. A tolik mi toho ještě zbývá, sakra!

Laponsko. Návštěva našich. Stockholm, kam prostě MUSÍM. Helsinky a Tallin, kam hodně chci. Chata s Mirou a Johanem. Jo a taky takový okrajovosti, jako je čtení a psaní kapitoly na Knihovny 2.0, čtení pěti nepochopitelných sémiotických bichlí (které by nedávaly smysl ani v češtině, natožpak v anglině) na Teorii symbolů, příprava prezentace na Sociální sítě... a samozřejmě průběžná švédština. Tu jedinou neberu jako komplikaci a mrhání cenným finským časem...  Je toho nějak moc.

Jsem zvědavá, jak to všecko dopadne.