Eva Olmerová - Čekej tiše

Občas v životě přijdou chvíle, kdy se podíváte na staré známé věci a vidíte je najednou úplně jinak. Jako by vám někdo sundal klapky z očí. Já nedávno konečně pochopila tuhle písničku - kterou znám roky, kterou hrávám každé léto doma u ohně. Jela jsem autobusem na výlet a přemítala "o smrti, se kterou smířit nejde se" a o smrti, se kterou se naopak smířit jde - a jak je to zvláštní. A napadlo mě pustit si tuhle věc. A jak jsem ji tak poslouchala, došla mi hrozná spousta věcí.

 

Čekej tiše

Eva Olmerová

Čekej tiše, až mraky měsíc rozpletou
Pak se dej na cestu známou, staletou
Najdi si zem, kam stopy lidí nevedou
Kam mohou jen ti, kteří štěstí dát dovedou

Tam mě hledej, až den ráno zrůžoví
Tam je cíl a nikdo víc ti nepoví
Svět chci ti dát, nenech mě stát tak bezradnou
Navíc hvězdy, které ti svítí, ty nespadnou

Usínej a zvony zlacené
zazvoní a ty to víš
Usínej a neříkej že ne
Neříkej, že netrefíš

Usni tiše, až mraky měsíc rozpletou
Pak se dej na cestu známou, staletou
Najdi si zem, kde stopy lidí nejsou znát
Kam mohou jen ti, kteří štěstí dovedou dát

Usínej a zvony zlacené zazvoní
a ty to víš
Usínej a neříkej že ne
Neříkej, že netrefíš

Usni tiše, až mraky měsíc rozpletou
Pak se dej na cesu známou, staletou
Najdi si zem, kde stopy lidí nejsou znát
Kam mohou jen ti, kteří štěstí dovedou dát

 

Tahle písnička se pro mě až donedávna rovnala domácí letní pozdněvečerní pohodě u ohně na dvoře. Když už je maso snězeno, dost vína vypito... a všem je tak jaksi dobře. A pak si ji najednou pustím, zaposlouchám se do ní... a jako by byla v jiné řeči, které jsem až dosud nerozuměla. Nebo spíš v šifře, ke které musíte mít klíč.

Klíčem se mi stala, jak už bylo řečeno, smrt.

Smrt někoho, kdo mi bude zatraceně chybět.

Někoho, koho jsem si na své paličaté poměry nevídaně vážila a neskonale ho respektovala, protože měl své zásady, nestyděl se za ně a hlavně podle nich dokázal žít. A proto bylo možné jeho zásady brát vážně.

Někoho, kdo dokázal tolerovat i jiné názory, přestože se od těch jeho lišily.

Někoho, kdo mi ukázal, že přesvědčené katolictví a tolerantnost se nemusí vylučovat.

Někoho, kdo dokázal mluvit o Bohu s obrovskou láskou a důvěrou, ale bez fanatismu - a tak rozumně, že to nevěřící neodrazovalo, ale spíš přimělo k diskusi a zamyšlení.

Někoho, kdo nepředstavitelným způsobem dokázal změnit několik lidských životů. A další ovlivnit.

Ovlivnil samozřejmě i mě - od toho, že mi ukázal hodnotu výše uvedených vlastností v praxi, až po zdánlivé naprosté maličkosti, které ovšem nikdy nezapomenu. Plamenné, ale férové diskuse u nás v kuchyni na všemožná témata - od víry přes sex až po politiku. A tlachy o novinařině a médiích.

Soutěž při každém loučení, kdo komu víc stiskne ruku.

A jeden výrok, který o mně údajně kdysi řekl.

Když o vás člověk, kterého si neskonale vážíte, řekne něco, co vás v pozitivním smyslu šokuje, tak trošku vás to přesvědčí, abyste tomu věřili. Protože ten člověk už něco zažil, trošku něco o životě věděl... a neměl ve zvyku tlachat naplano.

Přiměje vás to věřit sami v sebe a v to dobrý, co tam někde máte - a on to možná viděl.

To, co řekl, je teď tím nejdůležitějším, co mi po něm zůstalo.

Seděla jsem v autobuse a přemítala o tomhle všem a jak je sakra možné, že i když mi bude sakra chybět, nějak se s jeho odchodem dovedu smířit. Nechápala jsem to. Určitě sehrála roli dálka, dělící mě od rodiny, dálka, která mě nepustí na pohřeb... a dálka, která nás dělila vlastně i v ČR. Je snazší přijmout odchod někoho, koho jste vídali jednou za půl roku, než někoho, koho jste potkávali co týden nebo čtrnáct dní.

Před šesti lety jsem zažila jinou nečekanou smrt. Ani tehdy nešlo o úplně nejužší rodinu, ani toho člověka jsem nevídala denně. A přitom tehdy byla situace naprosto odlišná - celá široká rodina včetně mě zůstala celé dny jako ochromená. Jako by někdo přesně mířeným zásahem vyřadil z provozu klíčovou součást složitýho stroje.

V čem je to teď sakra tak odlišný? přemítala jsem.

Je možný, aby se člověk snáz vyrovnával s odchodem někoho, o kom je stoprocentně přesvědčen, že žil dobře, žil bohatě, žil tak, že po něm toho tady zůstane hrozně moc... a o kom je přesvědčen, že bude žít i po smrti, pokud tam nějakej život po smrti je a pokud existuje nějaká spravedlnost?

Nejspíš jo.

Připadala jsem si, jako by ten člověk svým způsobem byl se mnou a ze všech sil se mi snažil sdělit, ať se pro něj netrápím víc, než je nutné. Že... že mu je dobře, že už je na místě, ve které celý život věřil... a že jediné, co už mu může ublížit, je vidět ty, co nechal na světě, jak se trápí.

Vzpomněla jsem si na úryvek z jedné ukrutně zvláštní knížky (Dean Koonz - Přežít). Beletrie. Víceméně v ní byla dokázána existence věčného života. Jedna z postav zemře, její bratr pro ni pláče a hlavní hrdina se jej ptá, proč pláče, když ví, že se s ní jednou shledá. Bratr mrtvé postavy odpoví, že pláče kvůli těm rokům, které bude ještě muset strávit na zemi, než se znovu shledají.

Přesně tak nějak jsem se cítila.

A pak jsem si pustila tuhle písničku... a ten pocit se ve mně ještě prohloubil. Něco takovýho by mi v tu chvíli asi ten dotyčný řekl, kdyby mohl. A nejen mně.

Každej verš mi najednou sděloval něco úplně jiného, než dřív. A já nechápala, jak jsem to mohla neslyšet.

Čekej tiše. Sice to čekání bude trvat celej život... ale jednou mraky měsíc rozpletou a přijde tvůj čas.

(Až ten čas přijde, neměj strach. Hvězdy, které ti svítí, ty nespadnou. Neměj strach ze smrti, nesebere ti to, na čem ti doopravdy záleží... protože to, co máš opravdu rád, to bude i v tvé věčné zemi.)

Pak se dej na cestu dávnou, staletou. Vždyť kterou jinou cestu podnikají všichni lidé bez rozdílu - než tu cestu pryč z našeho světa?

Najdi si zem, kam stopy lidí nevedou. Znamená to, že každý z nás má své nebe, které si musí najít - třeba v tomhle životě? Věřím tomu. Pokud nebe je, je to absolutní štěstí... a to nemůže být univerzální. Pro někoho znamená nebe nekončící štěstí s nejmilejšími, pro někoho snad bude nebe nekončící let modrou oblohou.

Kam mohou jen ti, kteří štěstí dát dovedou. Nejdůležitější poselství celé písně...

... a snad i celého života. Klíčem ke spasení, k věčnému štěstí, k nebi, k nirváně, nazvěte to, jak chcete... tím klíčem není vzorný život podle společenských pravidel nebo podle náboženských přikázání, nejsou jím úctyhodné hrdinské skutky nebo mučednická smrt... ale schopnost rozdávat štěstí.

Schopnost pomáhat ostatním, schopnost vyvolat v nich radost nebo úsměv produktem své práce, svým chováním, nebo klidně i svým zjevem.

Cílem života je dávat štěstí.

A to je to jediné, co může dokázat každý člověk.

Kdyby byly klíčem k nebi hrdinské skutky nebo schopnost obětovat život ve jménu velkých zásad, nikdy by do nebe nedošli ti, kterým byla dána ustrašená povaha. Kdyby byla tím klíčem pevná a správná víra, nedošli by do nebe ti, kteří dar víry nedostali.

Víra je možná jenom prostředkem, jak brát životní sílu a přetvářet ji v dobro, které máme dávat dál. Někomu může k dobrému životu pomáhat víra v Boha, někomu krása přírody, někomu svist leteckých motorů,... a někomu ať promězamě pomáhají k nabrání nových sil třeba (podle mého názoru vypatlané) Troškovy filmy. V důsledku to je jedno. Důležitý je výsledek, ne cesta, kterou jste se k němu dobrali - pokud tedy vaše cesta nezpůsobuje někomu jinému bolest.

Najednou do sebe všecko nějak zapadlo a začalo mi to dávat smysl.

Všecko jednou skončí. Ale pokud po vašem životě zůstane něco dobrého, co bude žít i v dalších lidech... ať to je život, který dáte dítěti, nebo dobrá zásada, kterou někomu vštípíte a on se jí bude ve svém životě držet...

...tak váš život stál zato a snad to jednou bude oceněno.

Možná se v celé úvaze pletu a všecko je jinak; nevím. Nevím a jestli se to jednou dovím, bude už pozdě na to, abych vám o tom řekla.

Ale říkám si, že odhodlání žít dobrý život a šířit štěstí je to nejvíc, co mi něčí smrt mohla dát.

 

PS: Dneska byl pohřeb, kterého jsem se z pochopitelných důvodů nemohla zúčastnit. Jestli ve vás popsaný člověk vyvolal něco jako lidské sympatie, prosím, věnujte mu krátkou modlitbu nebo třeba jen přání věčného klidu - nezáleží na tom, jestli a v co věříte, ale co si přejete. Možná jsou různé víry jako cizí jazyky, které říkají různě totéž...

Zveřejnění téhle těžce osobní úvahy je mým způsobem, jak se rozloučit. Koneckonců, jak jinak se rozloučit s člověkem, který miloval hudbu a písně, než chytrou písničkou...

Zatím sbohem, strejdo.

Snad se tam v té zemi, kam mohou jen ti, kteří štěstí dát dovedou, jednou sejdem. Ty už tam jsi... a já se budu snažit, abych tam jednou taky došla.