...a v obrazech, samozřejmě:
Jak jsem už zmiňovala, cesta domů a zpátky mě konečně nahodila do cestovní nálady. Kvůli nachlazení, které mě zbouralo minulý týden (následek dvou cest letadlem, kde je obludně suchej vzduch, co mi zdeptá sliznice a ty pak chytnou, co uvidí + naprskaná rodina doma) jsem v týdnu zůstávala doma a jen závistivě pozorovala Lucku na návštěvě, která objížděla ostrůvky v okolí.
Pevně jsem doufala, že se z toho vykřešu a že o víkendu zvládneme dvoudenní výlet na finskošvédské Ålandské ostrovy, autonomní finskou oblast a údajně za návštěvu stojící.
Většinu středy a celý čtvrtek jsem byla zavřená doma, cpala se vitamínama, práškama, lila do sebe coldrexy, ohřátou slivovici s medem (díky, kojot!), do nosu propolis a sůl, ďobala odkašlávací prášky a užívala všecky ty super věci, co by vás všechny dohromady měly uzdravit asi za pět minut, ale tak to nefunguje.
V pátek večer mi napsal kamarád, jestli nepůjdu do hospody. Rozhodla jsem se, že už není co ztratit a že léčba šokem buď pomůže, nebo zabije. Pro začátek jsem si dala sprint při dobíhání autobusu, potom pár ciderů, domů o půlnoci, spát v jednu se slivovicí jako bonus.
Ráno mi bylo skoro úplně dobře.
Ålandy jsme už ve čtvrtek pro jistotu zrušily, ale naznaly jsme, že pokud to jen trošku půjde, podniknem dva velké denní výlety.
A udělaly jsme dobře.
Sobota. Hämeenlinna.
Město asi 170 km severovýchodně od Turku. Ráno dvě hodinky autobusem směr Lahti, po příjezdu do H-linny se nevyděsit sněhové přeháňky, omrknout kostel a pak rychle k cíli výletu - hrad s několika muzeama. Mě jakožto starého zvrhlíka zaujalo muzeum vězeňské. Lucka naznala, že by to na ni bylo moc depresivní a raději zvolila muzeum historické. Franzi uvěřila přesvědčování paní v pokladně historického muzea, že "vězeňské muzeum není vůbec depresivní, naopak tam je krásně, všecko je žlutý a kvůli výšce a vysokým oknům to vypadá jako v kostele" a vydala se za mříže se mnou. Muzeum příjemně překvapilo - čekala jsem historickou expozici s kamennými kobkami, prohnilou slámou a krysama, místo toho nás čekalo zajímavé nahlédnutí do téměř současného vězení - zavřeli to tam někdy v roce 1993. Moc zajímavý.
Lucka byla se svou historií taktéž spokojena, takže když jsme se o pár hodin později sešly znovu v pokladně, nelitoval nikdo. Ještě jsme se zdržely na kus řeči s hovornými zaměstnankyněmi - dověděly jsme se spoustu věcí - od problémů s imigrací v posledních letech, až po to, že když nám ve Finsku přijde něco divné a nepochopitelné, je to na 99% proto, že to přikazuje zákon. Třeba na žebříky, které jsou na každém domě. Sice by po nich v případě požáru asi nikdo neutekl, ale být tam prostě musej.
Dál jsme nabraly směr národní park. Ten se rozkládá kolem jezera, na jehož březích Hämeenlinna leží. Takže krásná procházka udržovanou přírodou, krásné vyhlídky na město a na hrad, později i na světla stmívajícího se města. A ještě později ukrutná zima, fungující jako nejspolehlivější akcelerátor. Dofrčely jsme zpátky do centra, zapadly do pizzerie na čokoládu a kafe a v sedm busem zase domů. Na rozdíl od cesty tam v autobuse nejenže nejela klimatizace, nýbrž se topilo. Nádherný teplo, nádherná únava, nádhernej dvouhodinovej spánek.
Neděle. Rauma.
Městečko cca 120 km severozápadně od Turku. Tentokrát jen hodina a čtvrt v autobuse. Jako obvykle se prvním cílem stal opět kostel. Přichomýtly jsme se ke křtinám malinkého Fina nebo Finky, a protože Lucka vlastně ještě nikdy křtiny neviděla, rozhodly jsme se tiše zůstat. Finské miminko křtila ohromně sympatická farářka (Finsko je z naprosté většiny evangelické - luteránské) s neuvěřitelně dlouhým copem... Vyzařoval z ní jakýsi klid, dobro a nevímco ještě - a mě to zase trošku utvrdilo v rozhodnutí podat si přihlášku na evangelickou teologii.
Po skončení křestního obřadu jsme zapadly do kavárny. Teda povím vám, tak úžasnej dort jsem snad ještě nejedla... (Ještě, že tu jsou podobné podniky vcelku drahé - být tam levněji, vrátila bych se domů jako koule :o) A pak rychle do historické čtvrti, zapsané dokonce v UNESCU. Klasická finská architektura: pěkné, nízké, dřevěné, barevné, upravené domečky, ve spoustě z nich obchůdky s ručně dělaným, půvabným a drahým zbožím. Povětšinou zavřeno - co byste chtěli - v neděli, a navíc v listopadu?? Sezona skončila před dvěma měsíci.
Podlehly jsme tedy Franziinu našeptávání a že se podíváme do přístavu. Cha. Šipka se nám jaksi ztratila, dotázaný domorodý obyvatel buď neuměl, nebo dělal, že neumí anglicky a ukázal nám jakýsi směr, patrně, aby se nás zbavil.
Došly jsme k nákladnímu nádraží. Byla tam zima, větrno a chcíp pes. Takže zase zpátky domů, sednout do fastfoodu v nákupním centru... a po pěti minutách odtamtud zdrhnout po zjištění, že za dalších deset minut jede autobus do Turku a že to bude nejideálnější řešení.
Pondělí.
Lucka odletěla domů se slibem, že bude pozdravovat onoho ukecaného maďarského blonďatého kapitána ve svetru (linku Budapešť - Turku zcela jistě lítá pořád dokola jedna posádka =o) a já, jsa uzdravena, jsem se opět vrátila do školního ruchu.
A večer jsem se dozvěděla nejlepší zprávu za poslední snad měsíc. Ta obrazovovnímací zkouška, ta hnusná anglická biologoneurologie, je zdárně hotova! Passed. Sice s minimálním počtem bodů, ale passed. Jo!
Je neuvěřitelné, jak vám jeden školní úspěch dodá motivaci v dalších studijních záležitostech. V úterý jsem, odhodlána (k odhodlání přispěl i fakt, že vlastně načtené knížky zužitkuju u státnic na FSV!), otevřela první sémiotickou knížku a domluvila si termín zkoušky. 13. prosince ve 13 hodin. Ještě že nejsem pověrčivá. Stihnu do té doby přečíst pět bichlí o teoriích symbolů v angličtině?
Středa. Švédština, na níž jsem s údivem zjistila, že jsem na minulé hodině asi utrpěla výpadek paměti - na předpřítomný čas, který jsme měli v úkolu a já na to doma civěla jako tele na nový vrata, jsem si absolutně nevzpomínala. Ostatní spolustudenti tvrdí, že jsme to probrali. Já si na to pořád nevzpomínám. Naštěstí to není těžký.
Odpoledne nový kurs - Knihovna 2.0.
Něco jako knihovny v době Internetu. Pokročilý kurs. Na úvodní hodině na nás vyučující (již známý pohodář Kim Holmberg, při jehož představení mi konečně (po dvou měsících švédštiny!!!) došlo, že se jeho jméno vyslovuje holmberj) vytáhli otázku "jaké kapitoly by měla mít kniha o knihovně 2.0, kterou byste chtěli číst?" Každý z nás cca deseti studentů něco vymyslel, dali jsme to pěkně dohromady...
...a pak nám bylo s medovým úsměvem řečeno, že když si to chceme přečíst, tak to nejdřív musíme napsat.
Vyfásla jsem první kapitolu - stručná historie, vysvětlení pojmu a k čemu to je dobrý. Obecný to je dost, tak to snad nějak na těch deset stran okecám. Uzávěrka je naštěstí až někdy v únoru, kdy už budu dávno doma. Prý bude stačit, když do odjezdu napíšu něco a zbytek pošlu po internetu z domova.
Na druhé hodině jsme začali probírat teorii - pěkně od té mé první kapitoly. Vzmohli jsme se na kompromis ve věci definice Knihovny 2.0. Dopadlo to jako vždycky a všude. Každý něco vymyslel, řekl, zapsalo se... a pak to dát dohromady.
Všichni sklapli, každý koukal do tabule, tvářil se, že hrozně přemýšlí a nikdo nechtěl být ten první, co něco řekne. Ani Kimovo vyhrožování, že nikoho nepustí pryč, dokud to nevymyslíme, nezabíralo.
Připadala jsem si jako doma. A těšilo mě, že i ve Finsku jsou studenti lemry líné, učitelovým snahám o vyvolání aktivity statečně vzdorující.
Kim poskakoval kurzorem po seznamu jednotlivých definic a ve mně se nebezpečně zdvíhalo nutkání, které hrozilo skončit nehorázným výtlemem. Každé další poskočení mě posouvalo záchvatu smíchu blíž a blíž. Koutky mi začínaly nebezpečně cukat...
...a pak se naštěstí někdo chytil, naznal, že teda něco zkusí a navrhl základní větu. A pak jsme se přidali i my další... a o půl hodiny později jsme byli propuštěni s tím, že to je definice pěkná a že see you next week.
Lid studentský je všude stejný.
Dnešek. Studenej den se studenou sémiotikou, teplým kafem, čajem a leteckýma katastrofkama na odreagování.
A vytápění pokoje svíčkou. Předevčírem jsem neodolala v Lidlu a zakoupila jsem dvě obrovský svíce, protože jen jednu jsem si prostě vybrat nedokázala - posuďte sami - jedna voní vanilkou, druhá váží asi dvě kila a má pět knotů :o) Jak prozřetelné, jak jsou obrovský, mají obrovskej plamen a skvěle hřejou.
Začala nám tu zima, moje okno pořádně netěsní a lehce jím táhne. Váhám, jestli bude lepší vyžadovat opravu nebo přestěhovat psací stůl od okna.
Předevčírem přijel v předstihu Martin na bílým koni. Lehl, v noci se roztáhl (nádhernej pohled z okna na bílý okolí kolejí a sníh, jiskřící od pouličních světel) a včera pomalu, pomalinku mizel.
Do školy jsem poprvé vyrazila v zimních (stále pevně doufám, že se skutečně jako zimní osvědčí a nebudu si muset kupovat finské zimní) botách. Sice lehce mění barvu a z tmavohnědé začínají být spíš skvrnito-hnědo-rezavé, ale aspoň není nuda. Po praktické stránce jsou skvělý - po pořádném naimpregnování je neohrozí ani kaluže vody.
Abych si dokázala, že ta zima ještě není tak zlá, zakoupila jsem si teplé zimní punčocháče a vyrazila do školy v nich a v sukni. A v teplejch chlupatejch fuskách, co mi jsou až po kolena. Nějak mě přestalo bavit oblíkat se normálně. Pocit exota ve sportovní bundě, krátké sukýnce, chlupatých prouhatých fuskách a botách bagančatech mě hřál natolik, že jsem nejenže neumrzla, ale dokonce mi bylo příjemně a akorát. Nevídáno, neslýcháno. Mně to tu fakt nějak svědčí.
Dneska sníh slezl, ale zima už venku zůstala.
Ještě, že jsem si z domu navozila všecku tu zimní výbavu.
No, a to je asi všecko, milé děti.
Myslete na mě, ať neumrznu ani v příštích dnech (ani ve Stockholmu, kdybych se tam o víkendu náhodou vykopala).
A ať se mi konečně povede koupit letenku na cestu domů.
Já, protřelej wizz-cestovatel, jsem si zarezervovala letenku a zjistila, že na účtu nemám dost peněz na její zaplacení. Takže teď musím potupně čekat pět dní, než Wizz zjistí, že jsem nezaplatila a rezervaci zruší. Pak si ji můžu zarezervovat znova a zaplatit (mezitím mi už peníze došly).
Ať už to zrušej! Dřív, než ta letenka ještě podraží. Už teď není nejlevnější.
Nebo budu muset letět domů na Štědrej večer.
Teda, ne, že by mě to už nenapadlo (ale pocit odpovědnosti k teplu rodinného krbu mě od dalších úvah okamžitě odradil). Byla by to nádherná zkušenost, letadlo bude určitě poloprázdný... a sentimentální sváteční nálada by mohla i posádku zviklat, aby mě konečně někdo pustil nakouknout do kokpitu během letu. Takovej vánoční dárek pro cvoka s hlavou v oblacích.
Bylo by nádherný koukat se do prázdné oblohy a na malinkou zem a myslet na lidi tam dole, co prožívají jedny z obvykle nejhezčích chvil v roce. A mít zase tu svou letadlově čistou čistou hlavu a cítit ten obrovskej klid z budoucnosti, co určitě bude hezká a všecko bude jen a jen dobrý.
Bylo by nádherný popřát pilotům a letuškám hezký Vánoce a šťastnej novej rok. Hrozně ráda bych věděla, jaký to je, být v takovej večer s lidma, kteří nemůžou být doma s nejbližšíma. Jaká tam je nálada, jak se chovají, jestli to probíhá jinak, než v normální dny...
Ale taky bude krásný sedět doma v obýváku, pálit svíčky a prskavky (to by v letadle neprošlo, Vánoce nevánoce) a koukat se na nazdobenej stromek.
V letadle s sebou sice budu mít svou věrnou finskou kytku (ověřeno, do letadla smí :o) a tu bych si nazdobit mohla, ale nebylo by to ono.
Jsem sice poděs, ale ne tak moc velkej. Všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo... ale letadlo na provázku, kterej ho pořád váže k domovskýmu letišti.
A jsou situace, kdy mám pořád ještě pocit, že patřím dolů do tepla hangáru, ne do těch nádhernejch hvězdnatejch dálek.
Takže na mě myslete, ať ta zatracená rezervace brzo propadne... a ať mi 20. prosince večer můžete zamávat tam nahoru při návratu na domovskou základnu.
Teri, koukám, že navštěvuješ místa, která jsou nám, sportovním (v případě Finska hlavně hokejovým) fanouškům, dobře známá. Nejdál to budeš asi mít do Oulu... :-)
OdpovědětVymazatLuďa:
OdpovědětVymazataha, koukám, že jsem byla odhalena! Však k návštěvě Hämeenlinny mě původně navedl právě hokej. Ono nebýt hokejovýho povědomí, znala bych z finských měst tak maximálně Helsinky... :o) Přes Oulu bych tuším taky měla cestovat, tak pak podám hlášení. A v Rovaniemi už je i na hokej moc velká zima? :o)