Jeďte na Erasmus, dokud jste mladí

...toť moje dobrá rada příštím generacím studentstva. A myslím to smrtelně vážně. Vypadněte už během bakaláře, nejpozději v prvním roce magistra či inženýra... pak už jste za zenitem. Já ve třeťáku magistra, tedy celkově v šestém roce studia, jsem tu v pětadvaceti bezkonkurenčně nejstarší. Připadám si staře. Teda ne, nepřipadám. JSEM tu stará. Teda, ne že bych tu vyčnívala hned od pohledu, to zase ne - když někomu řeknu, kolik mi je, každý se začne divit, že mi tipoval nějakých těch obligátních jedna, dvaadvacet. No, aspoň něco je potěšující :o) Jenomže ono nejde o to, na kolik vypadáte, ale na kolik máte energie k plýtvání.

A ne, není to jenom formalita a nezkoušejte tu krásnou frázi, že člověk je tak starý, na kolik se cítí (mimochodem, je nějaký vzorec na to, jak se cítit v pětadvaceti, abych případně mohla posoudit, jestli se vlastně cítím mladší nebo starší?). S přibývajícím věkem vám stárne tělo a vy pohodlníte. Mimochodem, ne, není to jen můj osobní pocit - před odjezdem jsme tohle řešili se Sedlim a spol. Shodli jsme se, že už to není, co to bývávalo. A nebude.

Asi ne nadarmo vědecké výzkumy tvrdí, že u ženských je pro těhotenství a porod ideální věk do 25 - tělo má nejvíc sil a nejlíp se přizpůsobí změnám. A u chlapů zase do pětadvacítky kumuluje kondice a síla obecně - pak už to jde pomalu dolů. Sice pomalu, ale jistě.

Takže v pětadvaceti už člověk není stavěný na kalbu každý večer. Nedokáže jít chlastat s tím, že propije poslední eura a ráno potopa. Není zvyklý kamarádit se s každým, koho kolem sebe uvidí. A nechce se mu trsat na muziku, která je vlastně úplně šílená a na které nevyrůstal.

Samozřejmě jsem to zkusila. Erasmus je přece od toho, aby si člověk užíval, aby se seznamoval, aby se radoval z bezstarostného studentského života v příjemném mezinárodním prostředí. Zkusila jsem to. Smála jsem se, povídala jsem si o nesmyslech s každým, kdo byl v dosahu, popíjela jsem s ostatníma, dokonce i na parket mě dostali, i do hudebního klubu jsem vlezla. Tak se to přece dělá.

Jenže pak jsem začala střízlivět a uvědomila jsem si, že ta muzika v klubu je fakt příšerná. Že tu whisky, co mám v tašce, tady fakt vytahovat nebudu a kupovat si cider za pět eur už vůbec ne. Že holky, se kterýma jsem se venku ještě bavila, odletěly s energií čerstvých dvacítek někam na parket a já jsem osaměla v koutě s foťákem. A že ráno musím na informační schůzku do školy a pokud se rychle nerozhodnu, ujede mi poslední denní autobus a kdovíkdy  a kdovíjak se pak dostanu na byt. A že kluk, bydlící na stejných kolejích jako já, s nímž jsme se před chvílí teoreticky domlouvali, že bychom mohli jít v noci pěšky domů spolu, zmizel někde v nenávratnu.

Zbytky zodpovědnosti (dobře, především otrávenost z klubu a únava) zafungovaly a já se nepozorovaně zdekovala a jela domů.

Od té doby jsem se už na velkou oficiálně pořádanou erasmáckou párty nevypravila. Jednou jsem zkusila vyrazit na cosi menšího, kde se slibovalo hraní her, kulečník, karty a takovéhle nenáročné blbosti, ale když jsem na místo konání dorazila, nebyla tam ani hravá společnost, ani hry. Asi v těch devět ještě všichni někde předchlastávali a hodlali dorazit o něco později. Takže jsem to po hodině vzdala a odebrala se zpátky domů.

Naznala jsem, že si nebudu dělat násilí.

Že je lepší koupit si jeden cider na večer (vyjde o polovinu levněji než v hospodě, máte nesrovnatelný výběr příchutí a je lepší) a vypít ho v teple domova.

Než se pořád dokola bavit o tom, jak se jmenuješ a odkud jseš, s lidma, který pak už pořádně neuvidíš, je lepší potlachat se starýma přátelema z domova nebo napsat pár mailů těm, kteří se na ně těší.

Než poslouchat příšernou tuc-tuc-rádobymuziku v klubech, kde je zajímavý tak možná osvětlení, je lepší si pustit pár dílů Dextera a snažit se přitom nečíst titulky, nýbrž poslouchat původní znění a zjišťovat, že docela přijatelně rozumíte (ona se ta angličtina fakt vyvíjí, i když se to nezdá!).

A než podnikat organizovaný výlety s dalšíma padesáti až sto lidma s nejistým cílem, je lepší si vypsat keše, najít dopravu a vyrazit na vlastní pěst. Nikoho nezdržujete, nikdo se nediví, proč chcete právě tam nebo onam, nikdo se nediví, co je to ta keška a proč ji chcete najít.

Tak jsem se podle toho zařídila. Jeden den, tři dny, týden...

...a začaly mě hlodat výčitky a pocit marnosti. Přišla deprese. Proto tady nejsem! Koupit si cider můžu i doma v Ikeji. Tlachat s kamarádama můžu taky doma. A koukat na Dextera v angličtině tuplem. Snad jen ty výlety po okolí jsou přínosem a jinde je podnikat nemůžu... ale stejně je to málo.

Jsem tady, abych poznávala lidi. Abych s nima komunikovala. Protože ono je sice fajn, že začínám obstojně rozumět (nejen Dexterovi), ale zato mi jaksi na mrtvým bodě uvázla mluva. Dobře, nemusím se s něma seznamovat na megaakcích a bavit se o nesmyslech, ale... aspoň občas by to chtělo s někým potlachat a něco podniknout.

Jenže to znamená vykopat se z tepla pokoje... a z pohodlí nekonverzace. Ono povídat si s lidma, který moc neznáte, znamená myslet... a myslet bolí. Myslet a mluvit anglicky bolí dvojnásob.

Začátkem týdne jsme se víceméně z povinných důvodů zase po delší době sešly my, Christianovy holky. Při čekání na našeho pečovatele, kterému už jsme urostly a už jeho asistenci běžně nepotřebujeme, jsme s Franzi pozorovaly Mathilde (jejíž angličtina je z nás tří nejnejistější, ale bohatě to vynahrazuje svou ukecaností a drzostí), kterak v zoufalství kuřáka nemajícího zapalovač oslovila cizího kluka u auta. Za pár minut už nejenže měli oba zapáleno, ale také tlachali o stošest, jako by se znali roky.

"Kouření sbližuje lidi," poznamenala Franzi.
"Mathilde by se sblížila, i kdyby nekouřila," oponovala jsem.
"To je pravda. To já to vůbec neumím," posteskla si Franzi.
"Já taky ne," souhlasila jsem... a dál jsme pozorovaly naši ukecanou známou.

Po absolvování exkurze jsme s Franzi zamířily na hlavní náměstí Kauppatori, odkud odjíždějí všechny autobusy. Nějak jsme navázaly na naši odpadlickou konverzaci před exkurzí... a zjistily jsme, že jsme na tom úplně stejně.

Že se blbě seznamujeme a že nás nebaví tlachat o nesmyslech.

Ze nejsme na moc velký akce.

Že se nám nechce utrácet za předraženej chlast.

Že si radši doma pustíme seriál.

Že jsme prostě divný.

Obě nás to potěšilo a povzbudilo - protože jsme si obě myslely, že jsme naprostý asociální výjimky a pomalu nás už z toho popadala deprese. A najednou jsme zjistily, že v tom nejsme samy!

A tak jsme se dohodly, že když jsme obě divný a asociální, tak se někdy slezeme a budeme na ty seriály koukat spolu. Že si hnedle budeme připadat sociálně aktivnější. A že vlastně Franzi má ve čtvrtek narozeniny - tak bychom mohly něco podniknout hned teď!

Okamžitě se mi zvedla nálada. Nejenže nejsem jedinej divnej asociální erasmák, ale možná se s tím dokonce i bude něco dělat! Jenže lenost a pohodlnost začaly samozřejmě prostestovat. V dohodnutý čtvrtek jsem se přistihla, jak si zveličujíc svou únavu namlouvám, že bych měla jít domů a vyspat se (únava proto, že každou noc minimálně do jedné píšu blogy, koukám na Dextera nebo tlachám s kamarády online). Ale tentokrát zafungovala pevná vůle a prohlásila NE. Když se mohlo tlachat do noci každej den, tak se zvládne ještě jednou večer jít si někam sednout. Když nikam nepůjdu, začnu si zase připadat jako asociální exot a tentokrát si budu sakra jistá, že si za to můžu sama. A deprese bude o to větší.

A tak se šlo.

Ukrutně nezdravá narozeninová fastfoodová večeře, bezcílný bloumání kolem dokola Kauppatori, hospoda... během čehož jsme stihly probrat snad všecko - od úskalí práce v médiích přes podivnou sociální politiku v ČR i v Německu až po prudce inteligentní kočku Franziina kamaráda, která vleze do ptačí budky, do které se taktak vejde, ocas jí čouhá ven a pak tam nenápadně číhá na ptáky, kteří samozřejmě neletí a neletí... :o)

...a pak jsme naznaly, že jestli to neutneme, ujede nám poslední denní autobus a pak to bude neveselý. Uťaly jsme, ale s tím, že si to brzo zopakujeme.

Taky jsme stihly vymyslet asi pět filmů, který by rozhodně bylo fajn vidět (nakoupíme popcorn a colu a uděláme si kino!).

A Franzi si aktivně vypátrala, co je to ten geocaching a usoudila, že by to mohlo být fajn. A prý jestli bych ji nekdy nevzala s sebou.

A že prý až půjdu na hokej, že by šla taky. Že zrovna hokeji sice moc nerozumí, ale že obecně na sport kouká ráda.

A že nějak vymyslíme ten výlet do Stockholmu a do Tampere.

Juchů! Už nejsem asociální! Mám kamarádku!

Ono je možná přínosnější jednou, dvakrát do týdne pořádně potlachat o všem možném s jedním člověkem, než každý večer opakovaně řešit s cizíma lidma kdo jsem, odkud jsem a co dělám.

PS: Abych se vrátila k otázce věku, Franzi je třiadvacet (a naprosto nepokrytě začala jásat, když jsem jí řekla, kolik je mně - "konečně někdo starší!" :o). A tvrdí, že si připadá na mnohem víc. Čímž jen potvrzuje mou teorii, že lidské sociální schopnosti obecně s věkem klesají... Takže na základě mého dobrého konce nevyvozujte, že se to nějak zvládne, i když jste starší než průměr. Zvládne se to. Ale mladším to jde mnohem líp.