Ticho po pěšině, Teri se učí

Na každýho jednou dojde, na někoho dřív, na někoho později. Nepíšu, nefotím, moc toho nenavýletuju... protože se musím učit. Ve čtvrtek mám zkoušku - a aby nebyla nuda, hned tu nejtěžší. V podstatě se učím bižuli... a ještě k tomu anglicky.

Takže to teď u mě vypadá takhle:

Předmět, ke kterému se ta krásná bichle vztahuje, se jmenuje Image Perception and Cognition. Něco jako Rozpoznávání a vnímání obrazu. A učí to katedra psychologie.

Tak jsem si řekla, že když člověk fotí a vyvádí podobné věci, neškodilo by mu trošku vědět, jak to vlastně funguje. S tím, že učit se biologii a neurologii anglicky asi nebude zrovna procházka růžovou zahradou, jsem počítala.

Jenže jsem netušila, že kurs bude především čtecí. Dvě velestručné přednášky, jedna bichle, to si přečtěte... a v půlce semestru zkouška. Což je na jednu stranu fajn. A mně to vlastně vůbec vadit nemusí. Nejde o to, kolik máte na přípravu času, ale kdy fakt začnete - a já bych dřív než nějakejch deset dní před zkouškou stejně nezačala.

Samostudijní kurz má pár úskalí. Za prvé je obvykle srozumitelnější, když vám někdo něco vysvětluje na přednášce, než když si o tom sami čtete. A za druhé... na tu přednášku obvykle chodíte, takže posloucháte, píšete si a tím se učíte. Na přednášce se toho moc víc dělat nedá.

Kdežto do toho domácího čtení se zatraceně musíte dokopat. A to mi vždycky dělalo problémy. Nejdřív se nemůžete odtrhnout od sledování M.A.S.H.e. Pak vás nějakej blbec navede na primitivní online hru, kde si hrajete na leteckýho dispečera. Pak si začnete psát s kamarády. Pak s rodinou. Pak se zasníte a začnete si malovat plán svýho vysněnýho bydla. Pak si řeknete, že si zvelebíte aspoň bydlo stávající, pověsíte rezervní povlečení na prodlouženou garnýž za postel (protože je lepší koukat do zářivejch oranžovobílejch kytek, než do prázdný zdi)... a čas utíká.

A chytrá bichle leží otevřená na první straně a ve výpiskách máte jeden řádek.

Takže dneska - šest dní před zkouškou - jsem naznala, že je nejvyšší čas začít, a udělala jsem rázný krok.

Přesídlila jsem se s učením na postel.

Na posteli totiž není počítač, který vás neustále svádí podívat se tuhle, tamhle nebo onam (a ještě tuhle zprávu, tenhle mail, sakra, to už jsou dvě?)

Od přesídlení na postel jsem přečetla (a pochopila!!!) už skoro dvě kapitoly z jedenácti. Což je pozitivní - znamená to, že se to poddá, jen se musí chtít.

A to já teďka chci. Takže ležím na posteli, piju čaj a kafe, ionizuju se solnou lampou a vypisuju si moudrý hlody o oku a k oku příslušející části mozku. A připadám si jako zmatený bilingvní dítě. Poznámky vypisuju střídavě česky, střídavě anglicky a považuju za úspěch, že to střídám po větách, ne po slovech. Ne že by se mi do anglických vět necpaly české výrazy a naopak, to se cpou; zatím je ale zvládám ukočírovat.

Začínám docházet k závěru, že co se biologie týče, moc si toho neodnesu (kromě vysvětlení pár optických klamů, což je ukrutně užitečná věc :o) Zato si docela provětrám anglinu.

A kvůli tomu tady vlastně jsem. Takže je všecko tak, jak má být.

Jen se zase musím odlepit od blogu a jít lehnout ke knížce.

PS: Mimochodem, abych nezapomněla na ten plán vysněného bydla... Už se nemůžu dočkat, až ho jednou začnu realizovat. Zatím mi plánek visí nad stolkem, abych věděla, proč se tady snažím a proč vůbec studuju (abych měla dobrou práci, hodně peněz a mohla si to jednou dovolit! :o)