Hello, I am Tereza and I am lost

Tak nějak by to vypadalo, kdybych měla jednou větou představit sebe a svoje dosavadní působení v Turku. Jsem Teri a jsem ztracená. Lost in Turku. Tohle město je sice bezva... ale co se orientačních bodů týče, zejména z mé strany, jich moc nepobralo. A já na tom s orientačníma schopnostma nikdy nebyla nijak excelentně.

Den první... to se snad chápe

Že jsem se přiztratila první den úvodního kurzu, to mě nepřekvapilo a víceméně jsem s tím počítala. Ony tu totiž nejsou zastávky autobusu pojmenované v mapě, takže si na internetu sice najdete trasu a číslo zastávky, ale nevíte, jak se jmenuje. Takže nemůžete říct řidiči, kde vám má zastavit. Takže se orientujete podle významných prvků. Já si vybrala mosty.

První ráno... první ráno mi ujel autobus před nosem. Tak jsem šla na další. Další nejel požadovaným směrem, další taky ne... takže jsem nakonec čekala půl hodiny na ten správnej další. Rozjela jsem se ve chvíli, kdy jsem už měla být ve škole. Super. A to jsem na netu četla, jak Finové nemají rádi pozdní příchody. Tak to se první den fakt předvedu.

Takže jsem do busu nastoupila už značně zneklidněná. Zneklidnění způsobilo, že jsem si spletla, ve které budově se koná zahájení. Tak dlouho jsem přemýšlela o tom, proč se budova Gripen jmenuje Gripen, až jsem zapomněla, že mám jet na zahájení do Arkenu a zamířila do Gripenu. Omyl jsem odhalila v autobuse a urychleně jsem poopravila plán. Vystoupit za mostem. Za mostem, přes který jsem už předtím šla pěšky a ke škole jsem trefila.

Takže jsem vystoupila za mostem. Jenže jsem si spletla most přes řeku s mostem přes dálnici.

Vystoupila jsem za mostem a neměla jsem tušení, kde jsem. Zachránila mě úžasná vlastnost severských zemí. Ať na ulici zastavíte kohokoli (cca pod 60 let), skoro každý vám aspoň elementárně rozumí anglicky. A když mu strčíte pod nos mapu se slovy "please, can you show me where I am", je úspěch zaručen stoprocentně.

Když mám mapu a vím, kde jsem, jsem zachráněna. Takže jsem se do Arkenu dořítila jen s čtvrthodinovým zpožděním a se znalostí nouzové trasy ze zastávky za dálničním mostem. Jenže ta se mi nelíbila.

 

Den druhý... budiž, z téhle strany to neznám

Následujícího dne jsem vyrazila jiným autobusem, který mě měl zavézt blíž ke škole. A vyrazila jsem s dostatečnou, asi půlhodinovou rezervou. Vystoupila jsem s davem studentstva na správné zastávce, orientovala jsem se podle známých míst... a pak jsem se podle mapy pokusila to nějak střihnout skrz kampus, abych si to nemusela obcházet tou děsně dlouhou, byť známou cestou.

Jenže mapa univerzitního kampusu v mapě města není tak podrobná, jak bych potřebovala. Nejsou tam popsané všecky univerzitní budovy... a některé ulice jsou popsané jen švédsky, jiné jen finsky. Když přijdete na ulici, která je v mapě popsaná švédsky a ve skutečnosti je popsaná jen finsky, může to být docela problém.

Přesto jsem pořád měla pocit, že jdu plusmínus správným směrem. Dokud jsem se nevrátila na místo, odkud jsem před čtvrthodinou vyšla.

Sklapla jsem uši a s nosem v mapě jsem se pokorně vydala tou děsně dlouhou, ale známou cestou. Byla jsem tak domatená, že jsem se sice doškobrtala do kýžené ulice, ale školní budovu jsem najít nemohla. Slitoval se nade mnou postarší pán, který nejenže uměl anglicky, ale také poznal moje zoufalství. "Můžu vám pomoct?" "Asi ano, hledám..." "Školu, budovu ASA?" "Jo! Přesně tu!" "No ta je hnedle tady, asi padesát metrů, to najdete..." Těch padesát metrů správným směrem jsem předtím už ušla, až na to, že jsem ASA barák nepoznala. Znala jsem ho totiž jen z druhé strany.

Opět jsem přišla se zpožděním, tentokrát asi jen pětiminutovým.

Večer jsem šla na film do Arkenu (který je prakticky vedle ASA baráku). Našla jsem ho bez nejmenšího problému a v rekordním čase. A cestou zpátky jsem navíc odhalila báječnou zkratku od mostu přes řeku až k Arkenu.

 

Den třetí... Ne! Ne!!! NE!!!! 

Třetího rána jsem zamířila opět do Arkenu. Vyrazila jsem s velkou rezervou a s velkou motivací, neb jsme se přesně v devět měli fotit na skupinovou fotku všech zahraničních studentů. Podle zkracující se doby zpoždění (15 minut, 5 minut) jsem logicky měla přijt v 8:55, tedy tak akorát.

Večer předtím jsem na netu detailně prozkoumala trasy autobusových linek, abych jako věděla, kde vystoupit, abych mohla naběhnout na most přes řeku, odkud vede ta báječná zkratka až k Arkenu.

Ulice, kde jsem měla vystoupit, se jmenovala Virus...maantie nebo nějak podobně. Jedu, jedu, sleduju okolí, ejhle, Virus...mantie. Vystoupit na jejím konci.

Virus...mantie se začala tvářit, že bude končit, a já urychleně ťapla tlačítko Zastavit na znamení. Bus zastavil, já vystoupila a vydala se tím správným směrem, abych vylezla u mostu přes řeku.

Netušila jsem, že Virus...mantie je dlouhá jako kráva a že jsem právě vystoupila přibližně v její polovině.

Nebudu to popisovat. Nerada vzpomínám na to půlhodinový motání se mezi nadjezdama, podjezdama, mostama, dálnicema a nádražíma, kdy jsem se zase záhadně vracela tam, odkud jsem předtím vyrazila... a kdy jsem na začátku cesty neprozřetelně zhrdla mostem přes dálnici (odkud jsem už cestu do Arkenu znala!!!) s tím, že tamtudy nepůjdu, protože to je daleko. Že určitě najdu rychlejší cestu.

Když v dálce na katedrále odbila devátá a já byla na cyklostezce v divočině u železniční trati, poprvé za celou finskou anabázi mi bylo regulérně do breku.

Pak jsem nějakou záhadou opsala další okruh, který mě vyhodil opět u dálničního mostu. Podruhé jsem už nabídnutou šancí nezhrdla  a zamířila jsem do Arkenu tou sice delší, ale zato známou cestou.

Doletěla jsem do školy v devět deset a při pohledu na kolegy zahraničáky ve velké vchodové aule jsem pojala tajnou naději, že se třeba fotograf opozdil. Já na té fotce fakt chtěla být. Chtěla jsem si dokázat, že se tam prostě už dokážu dostat včas.

Neopozdil se.

Franzi mě uklidnila, ať si z toho nic nedělám, že mě dolepíme v Photoshopu. My novinářky si vždycky dokážem poradit.

Už vím naprosto přesně, jak to bude vypadat. Jakmile bude hotová, podělím se s vámi o ten estetický zážitek.

 

Třikrát a dost?

Zmeškaným focením moje ztrácecí anabáze skončily. Následující týden jsem se dostala všude a včas. Dokonce i na studentskou kliniku, kde jsem nikdy nebyla a kam byla cesta poměrně komplikovaná... a kam jsem dorazila ne včas, nýbrž o několik minut dřív! Pro změnu přišel pozdě Christian a já z toho měla ukrutnou radost. Konečně se nečekalo na mě!!!

Od té doby jsem se už neztratila. Naučila jsem se orientovat podle katedrály a zjistila jsem, že nemá cenu snažit se hledat kratší cestu od dálničního mostu k mostu přes řeku. Ona ta známá vlastně ve skutečnosti tak hrozně dlouhá nebyla, dlouhá vypadala hlavně na mapě. Přestala jsem si plést Arken a Gripen a naučila jsem se mezi nimi rychle přesouvat - nejprve v jednom, pak i v opačném směru. Naučila jsem se poznávat ASA barák z různých stran. Prostě jsem se konečně naučila, kudy do školy.

A začala jsem doufat, že tenhle článek pozbude na aktuálnosti a nebudu ho muset psát.

Nenechala jsem se rozhodit tím, že jsem cestou z kalby nejspíš přejela zastávku a vystoupila jsem na druhé straně kolejního areálu, což mě tak zmátlo, že jsem k najítí svého P bytu potřebovala doprovod. Ony ty noční linky určitě jezdí trošku jinak, než ty denní.

 

...nebo přechod na vyšší úroveň? 

Dneska jsem opět vyrazila do města, neb mi konečně přišel PIN k finskému účtu. Okamžitě jsem vyrazila zahladit resty, které měly být zahlazeny už minimálně před týdnem. Oběhala jsem dvě bankovní pobočky, tři bankomaty, Gripen, zjistila jsem, jak se dává příkaz k úhradě (ve speciálním bankomatu, sofistikované skrytém v předsíni bankovní pobočky) a zaplatila jsem potřebné účty... a s pocitem spokojenosti a zadostiučinění jsem vyrazila domů.

Řekla bych, že jsem cestě domů věnovala naprosto stejnou pozornost, jako kdykoli jindy. Viirus...mantie, Lídl, za chvilku budu u haly, vystoupit a domů.

Za chvilku jsem se koukla z okna a uzřela jsem nepovědomé továrny a lesy. Než jsem stihla ťapnout čudlík na znamení, autobus zastavil na konečné. Tak už vím, jak vypadá čtvrť Oriketo. (Ne, že bych se bez téhle vědomosti neobešla...) Naštěstí mi řidič ochotně sdělil, že za dvacet minut jede zpátky a že tím líp pro něj, aspoň mu ta přestávka rychleji uteče.

Stihli jsme probrat kdeco. Od problémů s přijetím eura, přes úskalí češtiny, finštiny a švédštiny (pan řídič byl původem ze Stockholmu, takže mé zděšení z finštiny a sympatie pro normálně vypadající švédštinu naprosto chápal :o) až po to, jaktože neumím rusky. Fajnově jsme si popovídali.

Cestou zpátky jsem už nepřejela. Naštěstí.

Z anabáze plyne poučení. I když máte pocit, že jste tu už jako doma a že to tu dobře znáte, nesmíte přestat dávat pozor na cestu.

Ona totiž schopnost ztrácet se je odstupňovaná. První stupeň, kterej zvládá každej idiot, to je ztrácení se pěšmo. Domnívám se, že jsem postoupila na vyšší úroveň - ztrácet se pomocí dopravních prostředků, to už nedovede jen tak někdo. Zejména pomocí prostředků hromadné dopravy (ztratit se v autě dokáže taky každej idiot).

Takže příště bych mohla dopadnout hůř. Tenhle autobus sice končil v Oriketu, ale jsou i takové, co jedou až za Turku.

Radši nemyslet, co by se mohlo stát, až pojedu třeba do Helsinek. Abych se taky ze zamyšlení neprobrala třeba v Rusku.

A když se to vezme do extrému... tak vlastně i do toho Ruska chci jet. Radši ani nemyslet, kde bych se mohla probrat ze zamyšlení v případě, že bych přejela Petrohrad.