Nejprve krátký teoretický úvod a osobní zkušenost. Víte, jaký je rozdíl mezi kuchařkou a kuchařem? Ženské údajně vaří proto, aby nakrmily rodinu (která má své určité oblíbené chutě, které vyžaduje pořád dokola) a vynaložily na to co nejmenší čas a úsilí. Takže vaří obvyklé, ozkoušené a oblíbené recepty. Pořád dokola.
A to jsem nikdy neměla ráda. Nikdy mě nebavilo dělat věci podle mustru - a tomu se jaksi při vaření podle zaběhlého receptu (a navíc pod rodinným dozorem) nikdy nevyhnete. Nakrájet cibulku, pak maso, NE, takhle to nekrájej, to je moc velký, tohle zase moc nadrobno, tohle tam přijde až pozdějc... UÁÁÁÁ! Ne. Výchova k "rodinnému vaření" ve mně způsobila obrovskou averzi ke kulinářskému umění. Prchla jsem na intr a posléze na koleje a přesedlala jsem na instantní krmě. Pár let mi docela i jely.
Po dvou letech na kolejích přišel luxus vlastní kuchyňky. Což se hodilo - instantní krmě a bagety mi už pomalu začínaly lézt krkem... takže jsem z vlastního rozhodnutí a dobrovolně začala vařit. A ono to šlo, když nikdo neříkal, co s tím dělat a jak. Když se něco zkazí, tak co? Přesolený? Nevadí, opláchne se to vodou a ještě bude omáčka. Bez chuti? Bujónem se to nezkazí. Připálený? To já vždycky ráda.
Všecko bylo nakonec k jídlu. A já jsem zjistila, že tenhle druh vaření mě baví. Ten, při kterém jsem nikdy neotevřela kuchařku - maximálně tak pro přibližnou inspiraci nebo pro zjištění, jak se elementárně zachází s dosud neznámou potravinou.
Já totiž musím vaření brát jako dobrodružství. Objevování. Improvizaci. Zkoumáte zásoby a přemýšlíte, co by se ještě tak dalo zkombinovat... co se tam ještě hodí a co už ne... a napjatě čekáte, co z toho vyleze.
Takhle nějak prý vařej chlapi. Proto jsou taky všichni špičkoví šéfkuchaři pánové - nebojí se totiž zkoušet naprosté šílenosti, nejedou podle příruček a dělají to po svém. Chlap objeví geniální recept, kombinující ty nejpodivnější chutě, sepíše to do kuchařky... a podřízené dámy to potom vaří podle návodu, dobře, ale pořád stejně - o což jde.
Až donedávna jsem si při vaření vystačila s poměrně omezeným spektrem surovin. Má to výhodu ("své" suroviny máte většinou vždycky po ruce) i nevýhodu (je-li spektrum omezené, vychází vám většinou stále něco podobného, i když je různě kombinujete). A uznejte sami, že s kuřetem, sójou, tuňákem, žampionama, rýží, těstovinama, kečupem, hořčicí, sýrem, brokolicí, oreganem, bujónem, bramborama, kuskusem a máminejma bylinkama se žádné extrémní zázraky dělat nedají. Ale žít se z toho dá. A když vaříte jako já, stejně se vám nikdy žádné jídlo nepovede dvakrát stejně. Protože tam všeho fláknete od oka a podle chuti - a oko i chuť je míra proměnlivá. I tohle je výhoda i nevýhoda v jednom - můžete vařit pořád to podobné a nepřejíte se toho... ale když se náhodou něco extrémně povede, můžete si být téměř jistí, že si to znova takhle dobře nedáte, i když se o to budete hodně snažit.
Tady ve Finsku se situace zkomplikovala. Některé zásadní potraviny mi jsou najednou nedostupné: strádám bez máminejch bylinek, nepovedlo se mi sehnat sóju, hořčice je tu jiná než u nás. A takové obyčejné kuře vyjde poměrně draho. Zato takové už naložené, to je levnější - Finové jsou pohodlní a maso kupujou už rovnou v marinádě.
Takže jsem byla nucena začít opět improvizovat. Vzhledem k jazykové bariéře to je improvizace na druhou. Přijdete do obchodu, podíváte se na ceny, pak se podíváte přes fólii, jestli to fakt je kuře... a jaká je marináda, to se nechá osudu. Prostě to nějak dopadne.
Už jsem si takhle koupila hořčičnou - a byla naprosto špičková. Tak měkkoučký maso se mi nikdy nepovedlo.
Včera jsem si přinesla kuře na kousky v čemsi žlutém. Bližší prozkoumání švédského nápisu odhalilo, že to je HONIG. Medová marináda! Co jsem to udělala! Já, která zásadně tvrdím, že kombinace masa se sladkým je kažení obého... No co.
Maso i v medové marinádě putovalo na pánev s tím, že pokud bude hodně hnusná, umeje se a nahradí kečupem. Nakonec byla poživatelná. Do omáčky putoval i zbytek šunky, která už měla svoje nejsvěžejší chvilky za sebou - a takovým věcem neuškodi, když projdou znova pořádnou tepelnou úpravou. Jen jsem usoudila, že by to chtělo ještě něco...
V ledničce mi už týden strašila paprika. Žlutá a už poněkud vrásčitá. Žlutá barva marinády mi ji připomněla a já jsem usoudila, že když to k sobě ladí barevně, třeba se to snese i chuťově. Pak ještě trošku smetany, aby toho jako přibylo a se ty těstoviny měly do čeho zamatlat...
Výsledek mě šokoval - bylo to super. Až na ten vzhled - barvou i strukturou to připomínalo míchaná vajíčka, což na těstovinách vypadalo poněkud podivně. Ale co. Odjakživa se řídím heslem, že co se ti nelíbí, na to se koukat nemusíš. A některá jídla je lepší jíst potmě (nebo se zavřenýma očima).
PS: Jde na mě hlad a začínám přemítat, co do té druhé půlky masa na medu naflákám dneska. Projíždím zásoby - mrkev, pudink, kečup, smetana... sejra... česnek... oregano...? žeby? :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat