Rychlodojmy z Helsinek

O víkendu jsem podnikla první velkou výpravu za hranice "domovského" Turku. Cílem jednodenního výletu do finské metropole nebylo turistické obdivování města a památek, nýbrž převzetí kola, které je tady ve Finsku téměř životní nutností. Nakonec jsem toho ale z Helsinek viděla dost. Dost na to, abych si začala myslet, že do Finska se nejezdí žasnout nad krásami měst, ale za něčím jiným. A že když to vezmete jako fakt, můžete i na těch nikterak přeskvostných městech vidět stopy zatraceně zajímavé historie... i současnosti. A začnete je kvůli tomu mít rádi.

Neodmyslitelná fotodokumentace včetně podrobných popisků zde:
FINSKO 9 - Helsinki (11. 9. 2010)

Jelikož jsem se rozhodla zajet do Helsinek jen na otočku a protože kamarád, od něhož jsem kolo kupovala a který loni strávil v hlavním městě jakožto erasmák osm měsíců, ve dvě odjížděl na letiště, bylo jasné, že je v mém zájmu dostat se tam co nejdřív. Takže jsem v sobotu překonala svůj vrozený odpor k vstávání a nařídila jsem si mobil na hodinu, která je vhodnější k usínání nežli k vstávání. Ve tři čtvrtě na pět jsem skutečně vylezla, nachystala jídlo, uvařila do flašky kafe, sbalila nepostradatelnou nepromokací bundu a vyrazila jsem. Jen jsem vylezla z bytu, pochopila jsem, že tentokrát se bohužel předpověď počasí nemýlila a že teplé babí léto je minulostí. Zima, zataženo, poprchalo.
Oproti očekávání jsem nádraží našla naprosto hladce. Stejně hladce proběhlo i vyřízení slevové studentské karty, koupení lístků pro sebe i pro kolo (zrada, do finských vlaků - aspoň do těch dálkových - si kupujete lístek na konkrétní hodinu. Což mi mírně zkomplikovalo plány, protože jsem doufala, že se prostě vrátím, až se mi bude chtít - a ono ne. Tak teda prosím tu kompromisní šestou večer, ani brzo, ani pozdě.), nalezení vlaku i svého místa v něm.
Cesta vlakem nachlup odpovídala mým zkušenostem s cestováním vlakem na sever/západ od našich hranic. Takže byla sice drahá (studentské jízdné v jenom směru 15 eur), ale zato pohodlná, příjemná a rychlá.  Cca dvousetkilometrovou vzdálenost mezi Turku a Helsinkami jsme zvládli za dvě hodiny. Podle informačních tabulek pod stropem v uličce vlak svištěl průměrně 130 kilometrů za hodinu, což se vzhledem k téměř nevnímatelnému, hladkému pohybu skoro nezdálo. To už se víc třepalo letadlo z Budapeště do Turku (ale to se přece jen pohybovalo o něco rychleji, takže na to mělo nárok :)
Kuupita, Salo, Kaaris, Espoo... a Helsinki. První dojem, který vždy obstarává nádraží/letiště/přístav, byl fajn. Nádraží pěkné, velké, teplé. Kamarád měl přijít v devět, i vykoukla jsem před budovu pro druhý dojem... a ten mě poněkud zarazil. Zima větší než v Turku, déšť, podivné baráky naproti nádraží a smrad. Radši jsem rychle zakoukla.
V devět Peťa dorazil a mohlo se vyrazit. Se skoromístním průvodcem se finské hlavní město začalo tvářit mnohem přátelštěji - v podstatě stačilo obejít roh nádraží. Helsinki jsou totiž ukrutně zajímavé město, i když na evropské poměry nezvykle mladé - pořádnou historii mají cca posledních 200 let. Do té doby bylo finským hlavním městem "moje" Turku, které měli pěkně po ruce Švédové, kteří v té době Finsku vládli. Začátkem 18. století si Finsko urvali pro změnu Rusové, kteří si hlavní město přestěhovali východněji, aby to měli blíž a Švédové zase dál. Budiž Helsinki.
Poměrně krátká, ale pestrá historie se na Helsinkách projevuje hned v několika ohledech. Za prvé - historické centrum je mrňavé. Pohodlně jsme ho obešli za nějaké čtyři hodiny a mně osobně přišlo menší než třeba centrum Brna. Helsinki přitom tak malé zase nejsou, mají asi milion obyvatel, ale obytné části jsou roztažené daleko za centrem a zahrnují prý i Vaantu a Espoo.
Za druhé - Helsinki jsou sprsk snad všech stylů, které sem do zdejších končin kdy zasáhly. Od nejstarších, tedy těch 200 let starých budov, ovlivněných ruským vlivem, až po supermoderní skleněnopodivné tvary.
Nádherně tuhle směsici vlivů ilustrují helsinské kostely. Za jeden den jsem objevila tři, každý z nich naprosto jiný. Asi "nejnormálnější" z nich je obrovská bílá katedrála na hlavním náměstí, symbol Helsinek. Zvenčí obrovská a velkolepá, zevnitř pro našince nezvykle jednoduchá, že působí až vybydleně. Holt evangelíci si nikdy na výzdobu svatostánků nepotrpěli. A na bílou jsou Finové vysazení. Asi aby to tu v těch polárních nocích projasňovala...
Pravým opakem je pravoslavný kostel, který se vypíná nad přístavem. To je budova zvenčí řvavě červená s věžičkama, zevnitř podivně tvarovaná a bohatě, přebohatě... prostě přeplácaně zdobená. Skoro až člověk začíná chápat, odkud se bere ten příšerný vkus současných ruských zbohatlíků... Oni Rusové prostě asi tu náklonnost k přeplácanosti mají v genech.
Třetí kostel jsem si zamilovala už z obrázku a zapřisáhla jsem se, že ten prostě musím vidět, i kdyby to mělo být jediné místo v Helsinkách, kam se toho dne dostanu. Podařilo se a stálo to za to. Kostel mě naprosto... fascinoval. Ono to vlastně bylo celkem jasný. Já, která trpím neopakovatelnou náklonností buď k svatostánkům moderním, anebo naopak polozbořeným, každopádně ale neobvyklým... jsem se nemohla nezamilovat do bunkro-kostela, vtesaného do obrovské skály.
Podívejte se prosím na fotky. Popisovat zvláštní souhru luteránsky jednoduchého, moderního, ale přitom na pohled příjemného vybavení a zdí z hrubě otesané žuly, kupoli z obrovského měděného kotouče a prstenec z dlouhatánských oken je v tomhle případě zbytečná a neefektivní práce, to se prostě nedá popsat. To se musí vidět.
Stála jsem tam, užasle se dívala kolem sebe a nad sebe... a říkala jsem si, že jestli ten fakt, že je někdo schopen něco tak nádhernýho a působivýho vymyslet a vytvořit, není důkazem existence vyšší moci, tak už nic.

Návštěvou tohohle neuvěřitelnýho místa moje návštěva Helsinek symbolicky vyvrcholila. Ještě jsem rychle nakoukla do obchůdku se suvenýrama naproti vchodu do kostela - jediný turistický krámek, který jsem v Helsinkách viděla, je logicky umístěný u asi nejfrekventovanější turistické atrakce. Oni turisti Finsko prý objevili celkem nedávno a Finové si na to ještě jaksi nezvykli. Asi proto se taky nás zahraničních studentů skoro pořád někdo tak trošku zvědavě a udiveně ptá "proč jste se rozhodli jet právě do Finska?" Finové sice vědí, že je jejich země zatraceně super, ale taky chápou, že to cizinci moc nechápou. A když potkají někoho, kdo to chápe, patřičně je to potěší a trošku i překvapí. :o)
A pak už to rychle obrátit zpátky k nádraží, odemknout kolo, rychle najít jedninou symbolickou helsinskou keš, najít vlak zpátky do Turku, během dvou hodin ve vlaku neusnout... a byla jsem doma. Já i kolo.
Sice ukrutně utahaná, ale doma.
Jo, během cajdání s Peťou po Helsinkách jsem si uvědomila, že říkám "u nás v Turku".
Po třech tejdnech se mi Turku stalo domovem. A to znamená, že se tu zatím mám asi fakt dobře. Protože domov, i když provizorní... je místo, kde je člověku dobře a kde se cítí bezpečně.
PS: Kolo od soboty parkuje před blokem a zatím ho nikdo neukradl, ono totiž trpí spoustou drobnějších nedostatků. Ty v souhrnu způsobují, že je sice funkční, ale k jízdě nepříliš vhodné, pokud nechcete sebe či kolo odrovnat definitivně. Potřebuje srovnat zadní kolo. Seřídit obě brzdy. Zkontrolovat přední řazení. A konečně umlčet  všechny ty otřesné zvuky, které cestou z nádraží na koleje způsobovaly, že jsem na sebe poutala veškerou možnou pozornost. Kvík, kvííík, vrrm vrrm, hrrrrrrrrr hrrrrrrrrrrrrr hrrrrrrrrr. Neznáte někdo někoho šikovného v Turku, kdo by se mi na to mrknul? :)