Zub opraven, přežila jsem! :o)

A ani to nebolelo. A co je ještě neuvěřitelnější, nebolelo to ani peněženku. Na FSHS (Finnish Student Health Service) jsem oproti všem očekáváním nechala zanedbatelných 7,50 eur. Takže tipovací soutěž z minula nevyhrál nikdo. Vítězem celé záležitosti je můj zub, který už zase vypadá jako zub. Je sice seshora mnohem hladší než ty ostatní a zvenčí zase mnohem hrubší, ale to jsou nepodstatné maličkosti. Šestku vlevo nahoře mi nikdo stejně zkoumat nebude.  

Christian mě přesvědčil, abych se ráno neobjednávala telefonicky, nýbrž na FSHS dorazila osobně. Nakonec se to ukázalo jako dobrý nápad, protože si paní potřebovala vypsat kartu a zajímaly ji moje papíry. Takže jsme se tam v osm sešli.

(Vstávat v půl sedmé mě teda poněkud zabíjelo, ale  v téhle situaci jsem to přežila, hlavně jsem to už chtěla mít odbyto. A stejně jsem už měla poněkud nabourané spaní po snu, v němž jsem si četla česko-německý kapesní speleologický (!) slovník s frázemi jako "kde se v té jeskyni vzal ten tyrranosaurus?" "jaký tyrannosaurus?" "no támhleta příšera s modrou kůži", "jsou tam obrovské kaluže krve, asi sem spadl seshora propastí a zranil se" atakdále :o)

Byla jsem navedena, ať kdyžtak zalžu, že to bolí, že mě pak určitě vezmou rovnou dneska. Nakonec jsem ani zalhávat nemusela, neb to paní nezajímalo a dala mi na výběr, jestli chci na dnešek na desátou nebo na půl jedenácté. Obrovskej rozdíl. Zůstala jsem věrna heslu "ať už je to odbytý" a zvolila jsem desátou. Zbývající hodinu a půl jsem proflákala procházením po okolí, sháněním kafe (začínalo se mi chtít spát a opět na mě šel hlad; výživné koktejly, určené pro hubnoucí slečny, které se jinak patrně živí jedním plátkem masa a pěti zrnky rýže, na mě účinkují ne jako náhrada hlavního jídla, ale jako zpožďovač velkého hladu o cca hodinu) , fotografováním snídající veverky a přemáháním vzmáhajícího se pocitu strachu.

Pocit strachu se sice rozmáhal, ale plně se rozmoct nestihl - čekání uteklo rychle. Posedávala jsem v čekárně a pozorovala jsem dveře se jménem zubařky, ke které jsem byla objednaná, zda z nich vyleze člověk vzhledu přívětivého či nikoli. V deset vykoukla paní vzhledu přívětivého v bílém plášti a pravila Sirouva Teresa. No, tak teda jo.

Z paní vzhledu přívětivého v bílém plášti se posléze vyklubala sestřička, kdežto paní doktorka v modré mikině vypadala poněkud nedoktorsky. Vyptala se ještě jednou, cože to je, okoukla situaci, naznala, že to bude chtít vrtání a bez sebemenších námitek mi dala umrtvovačku. Mezitím se vyptávala, na jak dlouho tu jsem, odkud jsem (Byla jsem v Praze! Bylo tam krásně!) a podobně a stíhala zodpovědět i moje stupidní dotazy, jako jestli není poškozená i ta plomba nebo co s tím zubem vlastně bude dělat.

Udělala to, co jsem očekávala. Kus odvrtala, pak mi cosi nacpala mezi ostatní zuby (tipuju, že něco jako formičku na kompozit :) a posteskla si, jak tam mám málo místa. Hm. Když jsem cítila, jak to tam rve, byla jsem ráda, že jsem si tu umrtvovačku nechala dát. No a pak mi vyrobila nový kus zubu. Vytvrdit, dotvarovat vrtačkou, vyzkoušet, jestli tam něco při skousnutí nepřekáží, vyleštit - a bylo to. Dvacet minut, nestíhala jsem žasnout.

Pěkně jsem poděkovala a ještě zcela nechápaje zázračně hladké a bezbolestné vyřešení situace jsem se odebrala k placení. Bylo to dvacet minut a míň, nebo dvacet minut a víc? Sedm pade nebo patnáct eur? A bude se injekce platit zvlášť nebo už je v ceně? Nakonec to bylo dvacet minut a míň včetně injekce. Sedm pade. Zázrak. Asi dvě stovky našich. Doma bych za dvě stovky neměla ani bílou plombu, natožpak kus zubu, který se musí modelovat. 

Věc byla odbyta, ale to nejdůležitější jsem ještě nevěděla. Co to udělá, až to přijde k sobě? Nebude to bolet? Během dvou nekousacích hodin se vytratil i účinek umrtvovačky a já s uspokojením zjistila, že jediné, co bolí, je dáseň za sedmičkou, evidentně otlačená od té formičky na kompozit čicotobylo. Zub se tváří naprosto spokojeně a já taky. 

Při obědě mi zrekonstruovaná šestka sdělila, že by ještě prosila kouska ohledů, co se teplýho a studenýho týče. Popravdě řečeno jí to nemám za zlé. Otravovala jsem ji studeným a teplým snad měsíc a ta kovová plomba, která se při teplotních změnách rozpíná, tam zůstala. Takže po tom ubohým, měsíc drážděným nervu fakt asi nemůžu chtít, aby se zklidnil během dvou hodin.

Jinak jsem spokojená. Naprosto. Dneškem jsem se zbavila své největší zahraniční (finské, jinde můžou být zubaři nešikovní a sadističtí) fobie - i kdyby se něco zbláznilo, dá se to vyřešit rychle, poměrně levně... a hlavně bezbolestně. A ani si u toho nebudu připadat jako idiot po jazykové stránce. 

Zív.

Ranní nedospalost se začíná vracet, asi se odeberu do postele a budu pokračovat v přínosné činnosti, které jsem se věnovala celý víkend (mezi opatrným popíjením jednou stranou, aby se zub nezlobil) - sjíždění Městečka Twin Peaks. Geniální, geniální, geniální seriál. Dramaticko-fantasy-vztahovo-detektivka, řekla bych. První díl mi přišel ukrutně uspávací, pomalej, divně nadabovanej, s divnejma postavama. Po zhlédnutí 3/4 všech dílů jsem usoudila, že je se vlastně nic nezměnilo. Vyprávění je fakt pomalý a uspávající, děj se odvíjí zvolna, postavy jsou divný, přehnaný (a všecky ženské postavy ukrutně stereotypní), dabing ještě divnější a dialogy prapodivné. Motivace, která žene postavy do akce, je mírně řečeno povrchní a logická vysvětlení nekulhají, ona vůbec nemají nohy. Jenže o tom to asi právě je. V každém jiném seriálu by mě ukrutně rozčilovalo, kdybych se nedozvěděla odpovědi na otázky, které mě zajímají. Jenže tady to kupodivu nevadí, atmosféra a celkové působení tu absenci odpovědí přebíjí. Je to fascinující, je to snový a nelze to dostat z hlavy. 

A ze všeho nejvíc nemůžu dostat z hlavy tu klíčovou snovou básničku, která se zdá být odpovědí na otázky. Odpověď, která je vlastně sama taky otázkou. Dá se nad ní nekonečně dlouho přemejšlet... a to já ráda.  

Through the darkness of future past
The magician longs to see
One chants / chance out between two worldsFire, walk with me

Temnotu budoucí minulosti
Zasvěcený touží prohlédnout
Jediný zpěv line se mezi dvěma světy
Ohni, se mnou pojď... 

Tak já jdu.

A myslím, že už vím, co budu odpovídat na tu nesmyslnou a neustále opakovanou otázku - "proč u sebe nosíš pořád zapalovač, když nekouříš?"  :o)

Fire, walk with me.