Osmnáct dní do odjezdu, snad se toho dožiju celá

To to letí, co? Před čtrnácti dny jsem odjížděla na English Camp (nebojte se, fotky i vzpomínky budou, oboje se zatím zpracovává ;o) ...a za skoro stejnou dobu budu odjíždět do dálek mnohem větších. Letos to léto nějak hrozně utíká. Takže se fakt pomalu začínám chystat...

Po návratu z campu jsem se stihla otočit na pár dní v Praze a dozařizovat všecky potřebné formality, potřebné před odjezdem. Takže už mám platební karty k oběma účtům i podepsanou smlouvu o převedení stipendia. Do čtrnácti dnů by mi měly finance přijít na účet. No, a pak... se bude moct vyrazit.

Během pobíhání po Praze mě mimochodem osvítilo a udělala jsem to, co jsem měla udělat už dávno. Přečetla jsem si informační knížečku z Turku, kde stojí, co by člověk měl udělat před odjezdem a na co se má připřavit. Kdybych to byla bývala udělala...

• ...tak jsem nemusela otravovat chudáky ze správy finských kolejí s debilními dotazy, jestli je možné na koleje nastoupit v neděli (v knížečce je jasně řečeno, že o víkendech je ubytovací kancelář zavřená).
• ...nemusela bych se hrozit toho, jak tam už v říjnu budu umrzat - finská roční období časově odpovídají těm našim, jenom jsou poněkud chladnější. "Počasí je podle Finů naprosto perfektní. Zimy tu nejsou příliš extrémní - ve dne bývá -20° , sluníčko svítí a vzduch je čistý a svěží". Hm, vypadá to moc pěkně. Jen si říkám, co je pro tamní obyvatele extrémní mráz, když ne dvacet... :o)
• ...nemusela jsem se nechat vyděsit zkazkami, jak je ve Finsku příšerně draho. Asi takhle: levno tam není, ale není to zase až taková katastrofa. Základní potraviny se pohybujou asi jako v Irsku (za 20-25 eur pořídíte normální nákup na pár dní) a na oběd se dá zajít do menzy, kde celé jídlo vyjde na 2,60 eur. Budiž. 

Jinak...  jsem se dokopala do ostré přípravné fáze. Začala jsem nakupovat potřebné věci - jako jsou termotrička nebo pevné boty, které by v ideálním případě mohly sloužit i jako zimní. A začala jsem sepisovat seznam věcí, které by se mohly hodit, ale člověka při balení nenapadnou zrovna automaticky (třeba české koření nebo adaptér na irskej mobil).

Jinak... se začínám ohromně těšit a zároveň se mi začíná nechtít pryč. Začalo to při loučení na English Campu, kde jsem si uvědomila, jak moc jsem si na ty lidi za ten týden zvykla a že se mi po nich bude toho půl roku stejskat. A že když se mi bude stejskat po nich, tak co teprv po těch ostatních... A stejně si říkám, že co se mi má co stýskat, když budeme pořád v kontaktu na netu. Internet je zvláštní věc - ruší vzdálenosti. On ten kec, co nám ho pořád říkali ve škole, není až takovej kec.

Jinak... se taky začínám moc těšit na cestu - konkrétně do letadla, jak jinak. Letos by letištní fobie mohla být mírnější vzhledem k obrovskému zavazadlovému limitu (ale stejně si říkám, jestli bude tak obrovský, když se pozoruju, co všecko bych si s sebou ráda vzala... od kytary až po kolečkový brusle :o) . Ale zase poletím z naprosto neznámý Budapešti s naprosto neznámou aerolinkou. Takže jim nemůžu dát nejmenší záminku k problémům. Dneska jsem začala naprosto vážně přemýšlet, co si vezmu jako příruční zavazadlo. Musí být co nejblíž rozměrům 55x40x20 cm, ale nikoli víc, musí se do něj hodně vlézt a musí se snadno otevírat, protože budu při kontrole vybalovat pytlíky, počítač, foťák a podobně. A zároveň musí být praktické, aby se užilo i při pobytu, ne jen jako příruční zavazadlo. Hodil by se nějakej menší zavírací kufřík - na výlety místo krosny... ale kupovat se mi ho nechce. Ale však já něco vymyslím.

Jen teda doufám, že se toho odletu dožiju. Poslední týden se mi vážně daří a začínám se obávat, abych se odjezdu dočkala celá. Začalo to několikanásobným zvrtnutím nohy při odjezdu z English Campu (po dvou hodinách spánku se není co divit), pokračovalo několikanásobným útokem na prsty nebo zápěstí (zápěstí naražené, prst přisednutý kolmo, malíček naražený při chytání žárovky, padající z poličky při uklízení vysavače :)

... a vyvrcholilo včera, když jsem si při čištění okurek vrazila do prstu nůž. Vjel tam jako nic a vjel hluboko. Z rozšklíblé ranky koukaly přeřezané bílé cucky čehosi (asi masa) a krve lilo jako z prasete. Radši jsem ranku zase zaplácla a klidně jsem se otázala, jestli to nebude lepší nechat zašít. Dostalo se uklidnění, že ne. Uklidněna jsem odešla do koupelny, pustila na to vodu (v tu chvíli to začalo bolet) a začala jsem hledat náplast. A najednou mi došlo, že tam něco nějak divně šumí. A že se mi dělá blbě. JÁ jsem se začala skládat z blbýho říznutí do prstu!

Nesložila jsem se naštěstí úplně, po chvíli sezení na zemi a po strčení hlavy pod vodu jsem se mohla konečně vydat pro tu náplast. Vešla jsem do kuchyně a mamka se, koukaje stále do okurek, s nadsázkou zeptala, jestli z toho neomdlím. Pak se na mě podívala... a poslala mě si lehnout a donesla mi hadr. Takže jsem musela vypadat fakt hrozně. A to už se mi prosím dělalo líp! Udělala jsem si mašličku, dala panáka na vzpamatování a za chvilku jsem se k okurkám vrátila a pokračovala jsem v čištění - kartáčkem. Nůž mi byl zabaven.

Neadekvátní reakce vlastního těla mě nemile překvapila a svým způsobem i urazila. Nic podobnýho se mi ještě nestalo a nějak nechápu, co k tomu vedlo. Dobře, lekla jsem se, a to dost - ale v životě jsem se už lekla i víc. Otevřená rána nevypadala hezky - ale já ji zase zavřela, abych se na ni nemusela koukat! Jo, tekla krev, ale už jí ze mě teklo i víc a nikdy to nevadilo. A skoro to nebolelo. 

Já, která čtu líčení činů masových vrahů jako pohádky a ani to se mnou nehne, já, katastrofická novinářka... já, která jsem se v dětství smála bratrovi, že omdlívá při odběru krve... jsem se málem složila při říznutí do prstu. Jedinou smysluplnou odpovědí je možnost, že mě na pokraj mdlob přivedla představa cesty na chirurgii a doktorů, dlabajících se jehlou v tom hnusným bílým přeříznutým cucku.

Došla mi ale jedna věc, aspon trošku potěšující. Já ani moje okolí občas nechápeme, kde se ve mně bere ten zvrhlej zájem o nehody, vraždy a podobný šílenosti a otrlost při čtení poměrně nechutných detailů. Až jsem začala v nadsázce tvrdit, že jsem v  minulém životě byla buďto pilot, který zemřel při letecké havárii, nebo detektiv přes mordy nebo vrah. No, tak teď jsem zjistila, že moje zvrhlost je rozhodně a pouze teoretická. Možnost, že jsem v minulém životě byla zvrhlým vrahem, si můžu škrtnout. A to je fajn zjištění, ne? :o)