Louis Armstrong: What a Wonderful World

Mám v posledních dnech pocit, že pomalu přichází čas přeladit na optimističtější notu. A to jak tady na blogu, tak v životě. A k takovému přelomu by mělo hrát něco... hodně pozitivního. Třeba jako tenhle skvost od pana Armstronga.Tak jsem si říkala, že k němu napíšu něco opravdu povznášejícího. Fakt hodně. A zatímco jsem se chystala začít psát a obíhala jsem si svoje "zpravodajské kolečko", praštila mě do očí zpráva, že zemřel herec Vladimír Dlouhý. Jeden z mála herců, které jsem evidovala, za vhodných okolností jsem si dovedla vybavit jejich podobu a uznávala je jako lidi na správném místě. Ach jo. Co se to v poslední době sakra děje? Že by se Tamten nahoře rozhodl otevřít si vlastní divadlo? Nechci mu do ničeho kecat, to ne, ale jen mě tak napadá, že by mohl čerpat z toho, co už má k dispozici - a nám tady dole taky někoho nechat...

Ale protože jsem chtěla psát optimisticky, a negativním zprávám se člověk nemá poddávat, stejně jako nemá ustupovat teroristům, písničky a úvahy k ní se nevzdám. Budiž to bráno třeba i jako pocta odchozivšímu panu Dlouhému.  

What a Wonderful World		Jak je svět nádherný
Louis		Armstrong
I see trees of green Red roses too I see them bloom For me and you And I think to myself What a wonderful world I see skies of blue And clouds of white The bright blessed day The dark sacred night And I think to myself What a wonderful world The colors of the rainbow So pretty in the sky Are also on the faces Of people going by I see friends shaking hands Saying how do you do They're really saying I love you I hear babies cry I watch them grow They'll learn much more Than I'll never know And I think to myself What a wonderful world Yes I think to myself What a wonderful world Yeah		Vidím zelené stromy I rudé růže Vidím je kvést Pro mě a pro tebe A myslím si Jak je ten svět nádherný Vidím modrou oblohu A bílá oblaka Požehnané jasné dny A temné, svaté noci A myslím si Jak je ten svět nádherný Barvy duhy na obloze Jsou tak krásné Jsou i ve tvářích lidí Kteří procházejí kolem Vidím přátele, podávají si ruce A říkají, jak se vede Ve skutečnosti tím říkají Mám tě rád Slyším děti plakat A vidím, jak rostou Dozví se toho mnohem víc Než co kdy budu vědět já A myslím si Jak je ten svět nádherný Jo, myslím si Jak je ten svět nádherný Jo, jo

     Skoro odjakživa tvrdím, že nemám stoprocentně vyhraněný hudební vkus. Skoro v každém žánru se najde písnička, která mě totálně chytne. Mohla bych vám vyjmenovat pár (opravdu jen pár, ale aspoň něco) dechovek, které mě rozhodně neurazí, a vzpomínám si i na pár hiphopových věcí, při jejich poslechu jsem si říkala, že to vlastně sakra není vůbec špatný. A tak dále.

     Jazz, aspoň ten klasický, ke kterému neodmyslitelně patří trumpety, nikdy nebyl můj cup of tea. Líbí se mi idea jazzu, líbí se mi svoboda... ale nějak nemám ráda trumpety. Nenaděláte nic. Takže do doby, než jsem objevila kouzlo jazzu kytarového, jsem tomuhle stylu nějak moc neholdovala. Ale i tady se našla věc, která mě dostávala a dostává do kolen. Jo, tahle nádhera.

     V prváku na gymplu (jak je to strašně dávno!) jsme měli mladou angličtinářku. Mladou a aktivní. Sice moc nestíhala, ale zato razila zásadu škola hrou - a nosila nám na hodiny písničky s jednoduchými texty. Poslouchali jsme a zpívali. "Zpívali". Jakožto nějací šestnáctiletí jsme tomu moc snahy a vážnosti nevěnovali  (dodnes mě budí ze sna Moryho a Sedliho děsivé parodie Neverending Story, pamatujete, vy hovada??? :o)  , ale jak jsme se na těch písničkách vlastně učili svoje skoro první věty, dodnes si je pamatuju. A samozřejmě - jednou z nich byl Armstrongův Nádherný svět.

     Když jsme se ji učili, udivilo mě, jak má ta stará odrhovačka hezkej text. V jednoduchosti je krása, jak se říká.

   Včéra se mi písnička připomněla nezdolnou silou. Kamarád a jeho slečna, teď už teda paní, si ji vybrali jako hudební podkres na své svatbě.

     Svatba to byla hezká. V zámeckým parku. A já tam tak stála, chvílema se snažila narvat objektiv do lamel altánku, abych sakra aspoň něco vyfotila a nemusela přitom nepřístojně běhat kolem a chvílema koukala, poslouchala a přemýšlela.

     V jednu chvíli jsem tak čučela do oblohy, kde se honily mraky... a nesmrtelný Louis k tomu zrovna zpíval to o modrém nebi a bílých oblacích. A já jsem si uvědomila, že mi jaksi navlhly oči a že s tím Louisem právě v tu chvíli bezvýhradně souhlasím. Svět byl v tu chvíli opravdu nádhernej. 

     Celá ta situace, to, že se brali zrovna ti, kteří se brali, to působilo jaksi neuvěřitelně pozitivně. Některý situace dokážou vyvolat dojem, že život je přece jen fajn, a i když někdy třeba zrovna zatraceně fajn není, pořád zbývá naděje, že zase jednou fajn bude. A je to klišé, ale ta naděje fakt asi umírá poslední. Umírá až tehdy, když umírají samotní lidé.

     Nádhernej byl nakonec celej den. Krásný počasí, šťastní lidi, kterým to nelze nepřát z celýho srdce (i když je člověk morbidní a bezcharakterní potvor), fotografický parazitismus, svištění letadel nahoře a pak moc fajn nečekaný odpoledne v leteckým muzeu i s doprovodem a zasvěceným komentářem. And I thought to myself, what a wonderful world.

     A ten včerejší optimismus pořád tak nějak nechce přejít. Nebo to není optimismus, ale naděje? Jakej je rozdíl mezi optimismem a nadějí?

     Naděje prostupuje celou tuhle písničku, i když tam o ní nepadne ani jedna zmínka. Ale když jsem překládala věty o tom, že naše děti budou vědět víc, než co budeme kdy vědět my... uvědomila jsem si, že právě v tom ta naděje je. (Připomínkou věčného rejpala samozřejmě zůstává, čeho se to vědění našich dětí bude týkat... i vědění, jak zničit celý svět, je vědění...) Nemusí to být pravda. Naděje se mnohdy pravdou nestane... ale stačí, že je, nebo že byla.

     Dneska jsem si jela na druhý konec Prahy vyzvednout knížku, která mě nedávno neuvěřitelně fascinovala. Tak jsem si ji našla v internetové aukci a světe div se, on ji nikdo jinej nechtěl. Takže je moje. Měla jsem z toho moc fajn pocit, šla jsem od tramvaje na koleje... a napadlo mě to znova, že ten svět je vlastně nádhernej.

     A napadlo mě ještě něco. V situacích, kdy vám svět přijde nádhernej, si tak jaksi nepřipouštíte, že vždycky tak nádhernej není... a v situacích, kdy vám je mizerně, vám jaksi nejde věřit, že všechno až tak mizerný není a že zase jednou snad tak mizerně nebude. Černá a bílá.

     Svět ale není černobílej. Svět je barevnej, nebo je aspoň ve stupních šedi. Je to smíšený. Ve všem dobrým je něco zlýho a ve všem zlým je aspoň něco dobrýho, jin a jang. Jenže naše oči a náš pohled na svět jsou nastavené na digitální vnímání, jednička nebo nula, ano nebo ne, černá nebo bílá, dobro nebo zlo, všechno nebo nic. A podle toho, co kolem nás zrovna převažuje, pak možná vnímáme všechno ostatní...  

     Dvě protikladný situace, světlo a tma. Když koukáte do světla, nemyslíte na tmu a neuvědomujete si, že na tomtéž světě zrovna v téhle chvíli někde ta tma je. A když je kolem vás nejhlubší noc a den je daleko, nedojde vám, že někde jinde ten den právě září... a že se svět otočí a den přijde i sem. Den a noc, dobré a špatné, optimismus a smutek... tohle všecko se střídá s neochvějnou logikou a nezastavíte to.

     Když je všude kolem noc a tma, je nejlepší zavřít oči. A zaspat to. Nebo aspoň dělat, že mám tmu z vlastního rozhodnutí, že to já sama jsem si ty oči zavřela a proto nevidím, ne že mi v rozhledu brání noc... Ale jakmile se začne rozednívat, je dobře ty oči zase otevřít. Protože jinak se připravíte i o ten den a o to, co s sebou přináší. Včetně pohledu na ten svět, kterej někdy vypadá i nádherně.

     Aby bylo jasno, ona i noc má něco do sebe. Mně sice v noci třeba blbne paměť, ale zato mi to v noci nejlíp myslí a tvoří.

     Teď ale myslím, že budu vstávat.

     Napadá mě, že by se tahle Louisova nádhera hodila jako vyzváněcí melodie na mobil - jako budík.