Zázrak na ledě

Nejenže se nebudu muset stydět ve Finsku, ale ani na své budoucí švédské škole!!! Zázraky se dějou a někdy se i opakujou. Hokejisti porazili v semifinále Švédy... ale jak. A když už se ten zázrak opakoval dvakrát... tak proč ne rovnou třikrát? Abych se kdyžtak nemusela stydět ani při případném výletě do Petrohradu... nedejbože do toho fascinujícího města jménem Rusko, co leží asi čtyřicet kilometrů od Turku.    

Po naprostém sebeodrovnání na frisbee jsem na aktivní sport aspoň pro tento víkend rezignovala a usedla jsem k hokeji. Že si jako dám oraz. No, to jsem si dala :o) Jako obvykle jsem si spletla čas začátku zápasu a televizi jsem zapnula v polovině třetiny, když už jsme prohrávali o gól. Takže se můj psychický fandící stav vyvíjel téměř totožně jako při zápase s Finskem. To znamená: 

• hm, gól. Prohrávají hned ze začátku a navíc hrajou nic moc, spíš nic než moc. No co, s takovouhle si postup nezaslouží, objektivita musí byt. Koukám, ale víceméně z povinnosti a ze slušnosti.

• ha, gól! A obživnutí. Začnou se snažit a soupeře přehrávaj. Začínám jim přát, aby vyhráli; snažej se, kluci... Pozornost stoupá.

• sakra, gól. Kruci, kluci, to je škoda... fakt už jsem vám to přála. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem vám to vlastně hodně přála. Kluci, zkuste to ještě, do konce je ještě čas... Pozornost stoupá víc a víc, přestávám nahrávat fotky na internet.

• tyvole, to je tlak! Kluci to zkoušej, ale nějak jim to štěstíčko nejde naproti. Tlak přerůstá v křeč a štěstíčko furt dřepí na švédský střídačce. A ten čas najednou tak šíleně letí. Sakra, jak já bych vám ten postup přála... Ale i když to skončí prohrou, stydět se za vás nebudu, výkon to byl parádní. Pozornost už nemá kam stoupat, nehty se začínají zarejvat do dlaní.

• tyvole, to je křeč... čím dál větší a větší. Jarda Jágr minul odkrytou bránu (asi už potřetí jsme všichni u televize řvali a trpěli kolektivní halucinací, že tam ten puk fakt spadl a že to ten gól JE...) a po nefér vyloučení mu utekly nervy, vrazil do protihráče a vynadal rozhodčímu. A že je Jarda Jágr v posledních letech kliďas. Nehty zarytý do dlaní. To už ani není pozornost, to je maximální fandící zažrání, jaký jsem zažívala ve zlatejch hokejovejch letech 1999-2001...

• ááááááááááááááááááááá!!! Zázraky se dějou! OSM vteřin před koncem vyrovnáno a národ miluje Rachůnka. A Klepiš by měl dělat brankovýho rozhodčího, nejspíš tím svým hypnotizujícím pohledem zpoza brány ten puk vtáhl do sítě. Neuvěřitelnej tlak přinesl vyrovnání v té poslední možné chvíli, kdy už se ani nedoufalo. Jako by kolem zavanul duch těch zlatejch let, kdy taky MUSELI dávat góly... a DÁVALI je, místo aby se jen naprázdno trápili. Nehty z dlaní skoro nejdou vytáhnout a po vyrovnávacím řevu přestávám mluvit. 

• náhlá smrt. Už vím, proč se jí tak říká, mám pocit, že infarkt není daleko. Naši pořád Švédy drtí, a aby to nebyla nuda, tak jedna haluzácká šance pro Švédy, kdy to už skoro skoro vypadalo, že nám ho dali. A popohánění časomíry, ať už je konec, vždyť ti kluci už se sotva plazej... Maximální tichý soustředění a nehty v dlaních čím dál hloubějc.

• nájezdy. Mamka se přišla podívat, "teď už to bude rychlý". Doteď jí ty nervy nestály za to. Hm, historie se opakuje, dáme si repete čtvrtfinále s Finama. Mírný zklidnění (nejhorší je to neustálý napětí v prodloužení, kdy může kdykoli odkudkoli přijít náhlá smrt a nevíte minuty ani vteřiny), sice se neví, kdo vyhraje, ale aspoň se na případnej úder/euforii dá připravit. U Finů jsem najednou byla ledově klidná, jako bych věděla, že už to naši mají vyhraný. Tentokrát teda ne.

• Švéd - NEDAL! Řev obrovskej.

• Kašpar dal! 1:! Góóól! Řev ještě obrovštější.

• Švéd vyrovnal. 1:0. Nehty v dlaních opět hluboko.

• Marek dal! 2:1. A jakej pitomej šourák propadenej, od tyčky odraženej. Je mi upřímně líto švédskýho brankáře. Ale teď se na soucit nehraje. Ale nějak mi už nejde řvát, jen vítězně zaťatá pěst mlčky vzhůru vystřelila... Švéd teď musí dát.

• Švéd... n e d a l. 2:1!!!  Jsme ve finále! Bílý dresy se formujou do několika chumlů kolem Vokouna a Jardy. A radujou se, jako kdyby vyhráli rovnou i ten zejtřejší zápas. Poslední krátký vítězný zařvání a bezvládnej pád na pohovku. A nepochopitelnej záchvat smíchu.

• óda na radost. Bílý dresy, od kterejch jsem ani já nečekala větší úspěch než postup do čtvrtfinále, budou hrát o zlato. A jak nádherně falešně zpívaj... Miluju hokejisty, řvoucí hymnu uširvoucí.

To jsem si s pasivním odpočinkem dala. V krku mě škrábe a blbě se mi mluví. A na dlaních mám menší podlitiny. Že já si ty nehty neostříhala...

---

O pár hodin později, během druhého semifinále, u babičky v Blažkově. Německo - Rusko. Zčásti zištně, zčásti zcela škodolibě a stereotypně ukrutně fandím Němcům proti Rusům, kteří opět připomínají výborně seřízenej stroj, namazanej... ale jaksi odosobněnej. Nemám je prostě ráda. To už mnohem radši ty haluzácký Němce, kteří sice hrajou totální antihokej, ale aspoň by udělali radost domácímu publiku.

• "Kolik je hokej? Když jsem odjížděla, Němci vedli..." (teta, právě se z odpolední služby navrátivší). COŽE? Televize zapnuta, ale sousedi už nevedou. Ale hrajou neskutečně dobře a zápas je vyrovnanej. 

• o hodinu a něco později, už doma. Blíží se konec a pořád 1:1. Oni... by... to...  snad... ti... kluci... německý... mohli... zvládnout... , nesměle klíčí kacířská myšlenka kdesi v koutečku duše.

• Dacjuku, ty dacane! Pro dnešek asi těch zázraků bylo dost. Němci, chudáci, asi dvě minuty před koncem koupili blbej gól na 2:1 a je hotovo. Zejtra večer se ukáže.

• ale... moooc pěkně nám Němci ty Rusáky před finále utahali. Tomu se říká sousedská výpomoc! Danke schön!!! 

A to je pro dnešek konec téhle dramatické seriálové hokejové pohádky. Závěr, milé děti, nás čeká zítra. Ale ať už to dopadne jakkoli, čeští hrdinové z téhle pohádky rozhodně nevyjdou jako šaškové nebo ubrečené princezny. Buďto dokážou zázrak a ubijou tu strojovou saň z Východu... nebo se od ní holt nechají rozcupovat na kousky. A dostanou stříbrnou rakvičku. Bude to smutný, ale každej soudnej divák před těma statečnejma klukama smekne.

Myslíte, že ten zázrak nepřijde? To jsem si já myslela i dneska, když se tak rychle blížil konec normální hrací doby. Zázrak a štěstí nepřijdou, pač si je hoši už vybrali s Finskem. A ejhle, ony přišly. Tak si říkám, že když už jsme u těch pohádek, tak tam se stávají různé věci... Tak do třetice všeho dobrého?

Přísně jsem mámě zakázala prát můj dres (v porovnání se Zdeniným vypadal zašle :) a na zítřejší večer jsem zamluvila stůl v hospodě. Když už pohádka, tak v pořádným kině.

Euforie nic nemění na tom, že se nadále plazím po domě jako mrtvol. A kromě dolních končetin z frisbee a horních z focení mě teď bolí i dlaně z hokeje. To jsem tomu dala.

Ale ty nehty si na zítra neostříhám - co kdyby zrovna v nich bylo to štěstí? Co když to pověstný štěstíčko nesídlí ani v dresu s číslem 68, ani ve škrábací modrý figurce ze stolního hokeje (co už dávno nemá hokejku a tudíž vypadá spíš jako golem než jako hokejista), ani v modrým šutru, ani v rituální modrobílý gumičce, ba dokonce ani v copu, kterej si před každým zápasem bezpodmínečně musím uplést... ale v těch několika milimetrech nehtů navíc? Kdyby naši zítra prohráli, neodpustila bych si, že jsem jim to přivodila takovouhle maličkostí.    

Jo a taky jsem zjistila, že hokejová euforie ničí pracovní morálku. Ještě ve druhý třetině jsem byla přesvědčená, že dokoukám a půjdu psát. Zlaatýý voči. Ani čárka. Zejtra - se - prostě - na - to - třetí - místo - koukat - nebudu - a - budu - psát! Stejně to určitě nebude vůbec hezkej hokej. Nebo... nemohla bych to aspoň sledovat onlajn? :o) 

Jo... a na úplný závěr si dovolím videjko, pěkně tematicky hokejové. Už jsem ho dneska viděla asi pětkrát a stále a znova ve mně vyvolává záchvaty smíchu. Z těch kluků něco bude!!! :o)