Usoudila jsem, že už jsem se sportovně flákala dost dlouho a že rekonvalescence po chorobě byla dostatečná, a tak jsem včéra vyrazila na zkoušku ohněm. Na frisbee s partou fajn lidí. Jelikož jsem se doma setkala s reakcí "načemžestobyla nechápavý pohled", vysvětlím, že frisbee je hra, kde si dva týmy hází lítací talíř a cílem přihrávek je dotransportovat jednoho hráče i talíř do takového skoro brankoviště soupeře. Jen to má tu vadu, že tam neexistuje post brankáře - takže jsem se neměla kde ulejvat.
A dneska to na mně je zatraceně poznat. A vůbec nejde o ten podkotník nebo co to je, co si to na té noze s takovou oblibou pravidelně zvrtám a včera jsem zůstala tradici věrna (obhajobou mé nešikovnosti budiž fakt, že mi výrazně pomohla buď díra nebo hrouda, na kterou jsem stoupla :) . Ba naopak, od ranního probuzení až do pozdních odpoledních hodin mě bolelo VŠECKO KROMĚ postižené pravé nohy dole. Teď pozdě večer mě už bolí úplně všecko včetně pravé nohy dole.
Vezměme to odspoda:
- klenba chodidla levého (příčina: nerovný povrch a tenké podrážky)
- večer kotník pravý (blízké setkání s dírou/hroudou)
- lýtka obě (pobíhání cca 2 hodiny)
- koleno levé (prudká zastavení a změny směru)
- stehna obě (příčina stejná jako u lýtek)
- zadní část těla (pobíhání + pád kombinovaný s divným pohybem; nevěděla jsem, že je možné natáhnout si hýžďový sval...)
- zápěstí pravé (házení a chytání talíře)
Už takhle je seznam válečných zranění dosti impozantní, ale ono to tím nekončí. Já si totiž včera řekla, že si udělám fajn aktivní celej den. A tak jsem před frisbee večerem vyrazila k letišti šmírovat letadýlka. Prostě jsem ten novej objektiv a filtr MUSELA vyzkoušet na účelu, k němuž byly pořízeny! Dopadlo to dobře pro všechny zúčastněné - já si přivezla pár krásných fotek a důležitých zjištění ohledně ovládání foťáku, objektiv i filtr se osvědčily a letadlí modelky se během mého dozoru chovaly slušně a neprovedly žádnou nepřístojnost.
Hůř už skončily moje ruce, což jsem zjistila až dneska ráno po probuzení. Nejprve jsem žila v domnění, že to je vina aktivního večera (případně náruživého krájení pizzy po sportovním výkonu :), ale pak mi došlo, že jakožto praváka by mě z házení talíře fakt neměla extrémně bolet levačka. A pak mi došlo, že ona vlastně taková zrcadlovka s poměrně dlouhým objektivem nějaký to kilo, kilo a půl mít bude. A mít ji skoro dvě hodiny v kuse zvednutou... a hlavně extrémně pevným držením vyvažovat roztřesení záběru při maximálním zoomu... to je solidní posilovací cvičení. Nezdá se to, ale fakt jo.
Takže na mě dneska opravdu byl veselej pohled. Do schodů se plazím, ze schodů se plazím, po rovině chodím jako kachna, nechtíc podvědomě našlapovat na tu namoženou klenbu levou. Krosnu mi zvednout nejde, dveře do auta mi otevřít nejdou, do auta mi vlízt nejde. Heroickým výkonem bylo, že jsem doma na uvítanou zvedla do náruče kočku. Ale fakt to stálo velkej kus sebezapření, ale já tu potvoru starou prskavou prostě nemohla zklamat.
Potvora stará prskavá se mi odměnila nádherným představeníčkem. Při inspekci nového kusu zahrádky mě kočka věrně provázela a přítomnost lidí přilákala sousedova koštěpsa. Taková ta mrška malá, menší než ta kočka. Fakt. Malej, novej a ještě k tomu drzej. Přišel těsně k Míce a zatvářil se drze. Míca se zatvářila výhružně. Košťáto se zatvářilo nebojácně a udělalo ještě krok ke kočce. Prsk - a už ji mělo, kočka mu vyťala takovou ťafku tlapkou, že vetřelec zakňučel a odcupital domů žalovat páníčkovi. Málem jsem se přetrhla smíchy.
A to jsem už neviděla údajnou dohru: o něco později přišel i soused, doprovázen košťátkem. Tentokrát se už drželo od kočky dál, pak ale podlehlo páníčkovu hecování a opět se začalo tvářit drze a statečně. Tentokrát se přiblížilo jen na metr. Kočka preventivně zaprskala už zdálky... a košťátko ztratilo zbytky odvahy a schovalo se za páníčka. Naše Míca se prostě nedá.
Ale vrchol dne mě teprve čekal.
Žádné komentáře:
Okomentovat