Čtvrthoďku chůze od kolejí nám přes prázdniny postavili obrovský Kaufland. Od té doby jsme jinam nakupovat nešly. Pokaždé, když se s hromadou nákupu táhneme ke kase, dumáme, jestli nám vyjdou peníze. A pokaždé nám asi dvě stovky zbydou. Mají tam úžasnou bowli (vinnej ochucenej šumák, litr na člověka na večer je optimální pro dobrou náladu a dodržování pitného režimu) za 26! A když chytnete akci (což není takový problém, hodně často se střídají), můžete mít velkou čokoládu za dvacku. Mlíko za sedm pade. Okurku salátovku za pět. Brokolici za deset. Velkou colu za dvacku. Velkej pudink v kelímku za tři. Svazek ředkviček za d v ě! No... chápete to? My ne. Do zdejšího Kaufu jsme se prostě zamilovaly. Ani Paaju to tam neštve tak moc, jak ji obvykle nakupování štve - může si tam drandit s vozíkem jako malá Paaja.
Načaly jsme 3. týden školy. Celkem už 9. semestr, 5. ročník... což znamená, že jsem tady v Praze už strávila skoro pětinu svého dosavadního života, delší dobu než ve Žďáře na intru... a uteklo to jako pár dní. Bože, jestli se ten život bude dál takhle zrychlovat, tak za pár let asi navrhnu slavit narozeniny, Vánoce, Velikonoce a podobné události jednou za dva roky. Jinak nebudu mít na dárky.
- hráblo i těm vyučujícím, kterým doposavad nehrabalo tak moc a náhle mění otázky ke zkouškám, které byly několik let stejné (a tudíž vypracované a sdílené mezi generacemi studentů, což údajně vedlo k tradování a šíření tak odporných bludů a omylů, že se naši dobří vyučující slitovali a abychom již v oněch bludech nežili, rozhodli se nám milosrdně změnit celé otázky...), případně razantně mění podmínky k uzavření předmětů a činí to poněkud neohrabaně, nechci-li říci neférově...
- tušíme, jak to provedeme s dostudováním obou škol a možná se nám povede vyhnout se placení školného
- za správných okolností dokážu pobírat přednášky v angličtině
- ulovila jsem konzultanta mé budoucí diplomky na FSV! Ačkoli vytížen jako skoro nikdo další na fakultě, neodmítl mě a k navrženému tématu jen poznamenal, že mě ty letecké katastrofy nějak chytly...
- nový učitel irštiny je sice tváří hošánek, ale vypadá sympaticky, zdá se v pohodě a skrývá v sobě neuvěřitelné motivační schopnosti, dokáže vybudit obvykle spící lidi k aktivitě a pokud se usadí na lavici blízko vás, fungují jeho klátící se nohy jako velice výkonný větrák
- s radostí jsem oficiálně propadla v irštině o rok - třeba se mi povede naučit se pořádně to, co jsem v posledním roce už moc nepobírala... Dokonce i Paaja mě přestala přesvědčovat, že zvládnu kurz s lidma, co mají základní zkoušku z irštiny a učili se ji v Irsku - poté, co jsem se jí zeptala, jak se vlastně řekne PROČ. I really don't feel intermediate.
No... a to by snad ke shrnutí stačilo. Nemáme toho málo a nikdo se nemůže divit, že jsme se dneska ráno na osmou prostě nevykopaly. Nějak jsme se nedostaly k přečtení textu, a sedět tam a blbě koukat? To už je lepší tam nebejt. A když jsme zatáhly první hodinu, zatáhly jsme i tu druhou. Tam se stejně nic pořádnýho neděje. A třetí taky. Stejně tam jeden z vyučující dvojice nebude a toho, co zůstal, stejně nikdo nechápe...
Zkrátka, dnešní dopoledne jsme strávily doma. Bože, tak krásný dopoledne jsem už dlouho nezažila... Sladce jsme snily, jaké by to bylo studovat jen JEDEN obor - na co všecko by měl člověk čas... vyspat se! mít pořádnou práci! občas si vyrazit na procházku po okolí na keše! a občas by se snad i dalo s chutí sednout ke studijním povinnostem, ne proto, že máte nůž na krku, ale proto, že na to prostě máte náladu...
No, konec snění. Realita je jiná, daly jsme se na vojnu a musíme bojovat. Ale když už jsme se na to dneska tak pěkně vybodly, pustily jsme se do užitečných věcí, které bylo už dlouho potřeba udělat a do kterých se nám tak zatím nějak nechtělo... Dneska se nám do nich ale sakra chtělo... a s jakou chutí jsme je najednou dělaly! Takové ty maličkosti všedního dne:
- konečně vybalit kufr se zbytkem věcí, který až dosud zabíral asi čtvrtinu volné podlahy a tři týdny blokoval přístup k tiskárně a značně komplikoval přístup k mé skříňce a k mému psacímu stolu
- spravit si deštník
- vyzvednout si od ševce spravené boty (jo, ty najky z Irska, co se roztrhly po JEDNOM dni nošení)
- objevit DVA univerzální kabely k počítači, disku a nabíječkám, přičemž jsem doposud měla dva jiné, horko těžko jsem je dělila mezi čtyři zařízení a pořád jsem si nejistě myslela, že jsem těch káblů loni fakt mívala víc
- zklikvidovat bordelhromadu s plakáty a igelitkami vedle mé postele
- vyrobit krabici na igelitky z bordelhromady vedle mé postele
- uklidit ve skříňce se zrcadlem
Poslední tři kroky kvitovala Paaja s náramným uspokojením, že už nebude muset z postele koukat na ten bordel.
- přesunout všechny flašky od bowle na jedno místo - do police ve skříňce se zrcadlem
Po provedení předchozího kroku se Paaja zahleděla na skříňku se zrcadlem a pravila, že si není jistá, jestli bylo lepší koukat na ten bordel, nebo do těch flašek od chlastu.
Mně osobně flašky nevadí. Víc mě štve to nepochopitelné dění za okny. Jasně, chápu, že je polovina října a nemůžu čekat žádný promenády v plavkách, ale TOHLE? Navíc když jsme před týdnem byli na výletě lodí po Vltavě - a až do nějakých osmi večer jsme tam seděly v tričku s krátkým rukávem? Dneska jsem šla domů ze školy s deštníkem a s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem si měla vzít i rukavice. Regulérně mi mrzla ruka. Počasí se zbláznilo během extrémně krátké doby a já se na to nestihla připravit. Co víc, okolnosti se proti mně spikly a nechaly mě nepřipravenou... Loni mě na podzim hromadně opouštěly kalhoty, letos se proti mně spikly kožené věci všeho druhu.
Rozpadly se mi pevné a teplé výletní boty. Skutečnost, že se rozpadají asi na čtyřech různých místech, mě přesvědčila, že jim prostě vypršela životnost a rozhodly se mě opustit. Budu muset vyrazit do obchodu. Nebo se pokusit přilepit podrážky těm druhým teplým chodícím botám, co ale zůstaly doma... Zůstala jsem v pětistupňové kose s letníma botičkama, na kterých je cítit každej závan vzduchu. Aspoň že už mám spravené ty irské - vypadají poněkud pevněji a snad i budou i teplejší... a už jen ten pocit, že máte náhradní boty, když vám jedny promoknou, je k nezaplacení.
Nějakej idiot mi ve škole urval rukáv podzimního koženého saka. Věc těžko pochopitelná, ale reálná. Saku v podpaží praskl šev a na kůži se udělala asi centimetrová trhlinka. Už půl roku jsem se chystala dát si to spravit. Už jsem si na internetu sháněla nejbližší opravnu kožených oděvů... a pak jdu bezelstně do školy, pověsím sako na věšák... a když jsem odcházela (tehdy ještě do tepla babího léta) se sakem přes ruku, koukám najednou, že se ten rukáv nějak divně pleská... Do poloviny urvaný. Jestli někdo omylem chytil rukáv a zabral... nevím. Některý věci rozumem nepochopíte. Okamžitě jsem vyrazila - sehnat opravnu kožených oděvů byla najednou otázka půl hodiny, a bez internetu. Diagnóza: vyměnit horní část rukávů - jak urvaného, tak toho druhého, abych nevypadala jako debil. Patnáct set a 14 dní. Dneska je to týden. Zatím uspokojivě přežívám v šusťákovce, riflbundě, svetru a dvou tričkách. Jestli bude v pátek doma sníh, asi někde cestou z nádraží padnu za oběť zimě.
Tak jsem si aspoň koupila čepici. Ta pruhovaná zelená z Irska mi je poněkud pomenší a nedostane až na uši, tak jsem si pořídila pořádnou. Řvavě zelenou, ohrnovací s dlouhým lemem. Myslím, že když ho pořádně stáhnu, budu ji mít až na bradu. Za osmdesát peněz - neberte to!
A teď mi zpětně došlo, že v tom super levným obchůdku se vším měli i rukavice. Ach jo, tak to dopadá, když člověk myslí ušima a celou jeho mozkovou kapacitu v dané chvíli zabírá představa, jak si narazí na hlavu tu nádherně zelenou teplou věc... No co. V nejhorším případě budeme na rukou nosit chlupatý ponožky, jak už naznala Paaja.
Brr. Sedím u okna a až je zavřený na kličku, jde z něj zima. Ač se mělo topit ráno i večer, radiátory jsou ledový. Asi zamrzlo venkovní čidlo, co má sledovat teplotu, podle které se topí. Ach jo. Jdu si udělat čaj a zapálit další svíčku. A za chvilku přijde Paaja za irštiny pro pokročilé a bude se shánět, kde je ohřátá večeře. Dneska jseš žena ty, řekla Paaja. Ženo, vař, poručila mi tedy, když jsme se v Butovicích rozjížděly každá jiným směrem metra.
Sama doma. Jdu si udělat kafe s likérem - a pak možná ohřát tu večeři. Jde na mě hlad. Mimochodem, poslední dny mám hlad naprosto šílenej. Myslím, že bude tvrdá zima.
Tak se zatím mějte, smějte a obyčejnejch radostí užívejte... a nezmrzněte!
Tak teď přišel Dave a já jsem mu chtěl ukázat co tam máš za dobrý odkazy a.... c jsem už měl napsáno jsem si smazal.
OdpovědětVymazatAle chtěl jsem Tě pochválit, jak´s mohutně zablogovala. Nevím jak dlouho´s
to psala ale já jsem to četl víc jak 1/4 hod. Myslí, že to je ta Tvá pravá parketa, kterej by ses měla držet. Holt seš psáč, tak piš. Máma jela s Lenkou do Sádku a lehce chumelí, na poště zapoměla platební kartu, tak doufejme, že domů trefí a nezapomene kde bydlíme.
Tak čau. Trtt
No to víš, přemohla jsem se a zatvořila jsem pořádně, když už mně to tak trvalo :o) Držet se psaní asi budu, jinde mě chtít stejně nebudou... pokud se teda na letišti nerozhodnou, že by potřebovali vlastního letištního fotografa :oD
OdpovědětVymazatDoma furt padá? Ach jo... doufám teda aspoň, že to vydrží a že to nepřejde do slejváků, než přijedu... sníh je příjemnej, i když v půlce října taky trošku na palici... ale dokud nepadá tady v Praze, tak to furt jde.
Co máma, dojela? :o)
to prošení je ode mě teru
OdpovědětVymazatbudeš dělat letecký katastrofy??? jůůů mám taky letadýlka dění kolem nich rád,neposlala by jsi mi pak na mail koncept??? slibuju že nebudu kibicovat...opravdu...fakt...ani nemám zkřížený prsty když to píšu ani na nohou ne prosím prosím
OdpovědětVymazatchachááá :oD jasně že pošlu, až něco rozumnýho stvořím... ale jen tak rychle to nebude, anžto tuhle diplomku hodlám začít psát nejdřív za rok... ale pokud nemáš co číst, tak mám na skladě bakalářku o letecký havárii našich hokejistů v roce 1948 ;o)
OdpovědětVymazatjoo, chápu úplně přesně. Podzim (nebo spíš tento sychravě hnusný přechod na zimu alá konec světa) ráda nemám, je to pro mne ponuré období plné melancholie, kdy je najednou pořád tma, zima, člověku se ráno nechce vstávat a někam vůbec chodit (v jarním semestru jsem vždy neporovnatelně motivovanější)...
OdpovědětVymazatCo se dvou oborů týče, chápu a rozumím. Trávím k tomu ještě dvacet hodin týdně v práci (což si bohužel existenciální okolnosti vyžadují), občas si říkám, co z toho mám, zda se na jednu školu nevykašlat, ale jak žurna, tak ekonomka mne baví, chodím tak ráda, občas mne mrzí, že nemám na studium tolik času, kolik by si zasloužilo, jindy mne taky štve, že nemám tolik času na různé akce s redakcí VŠ novin, kde působím, na výlety, atd. Ale s trochou organizačních dovedností to lze zvládnout i takto - mít občas čas na kamarády, kulturu, přítele i prosté nicnedělání :-)
A zima - taky mne zaskočila. Zimní věci (bundu, klobouk, rukavice... šály nosím celoročně a pořád) už naštěstí z Prahy vůbec neodvážím, ale boty - ještě v úterý jsem vyrazila v balerínách, protože jsem NIC jiného neměla a ještě o víkendu jsem si říkala, že na nákupy času dost... takže si to vyžádalo okamžitou návštěvu obchodu, naštěstí mi hned za dveřmi padly do očí parádní jednoduché, praktické a slušivě extravagantní škrpále, které mi byly a nestály moc, přímo na zastávce autobusu jsem se přezula a bylo :-)
teri pošli to si rád počtu ,-)
OdpovědětVymazat