Po týdnu v angloirské divočině...

...ještě pořád žijeme, což je hlavní. Žijeme poněkud unaveně a hekticky, ale fajn. Za týden jsme toho stihly vidět a zažít tolik, co bychom jinak viděly a zažívaly asi rok. Nacestovaly jsme stovky kilometrů všemi dopravními prostředky kromě tramvaje (a to jsem doufala, že se popovezu aspoň jednu zastávku v blbé Praze), poznaly hodně lidí, viděly hodně míst. Totálně jsme překopaly plány, moc jsme si neodpočaly, ale na odpočinek bude čas doma... Letošní Irsko s anglickým začátkem a koncem je opravdu hodně divoký. A protože se říká, že jedna fotka je za tisíce slov, tak vám radši ukážu, co jsme zažily, než abych to psala... Ať se líbí.

Cestovní horečka stoupá...

Za tři dny touhle dobou budeme přistávat v Londýně. Je tedy nejvyšší čas zahájit pořádné přípravy. Balím, chodím od bratra do kuchyně, převažuju nabíječky k bateriím na kuchyňské váze a rodina ze mě šílí. VŽDYŤ MÁŠ JEŠTĚ CELEJ JEDEN VELKEJ BÁGL!!! Já vím. Jenomže... takhle se projevuje letištní fobie. Že mi přijdou na to, že můj kufr váží 20,123 namísto 20 kilo a dají mi příšernou pokutu. Nebo že moje příruční zavazadla mají víc, než povolených 12 - a nepustí mě do letadla!!! Ááá. Nezbývá mi nic jinýho, než si z toho dělat srandu. Vím, že u ČSA bylo odjakživa pohodový odbavení (Sedláčkovic 36 a asi 28 kilo místo předpisových 23 loni při cestě z Dublinu budiž toho důkazem). Já vím. Jenomže je krize a aerolinky začaly přísnějc hlídat váhu zavazadel... a... blablabla... prostě, fobie je fobie, strach bez rozumnejch argumentů. Ach jo. Už abysme tam byly.  

Za týden v Londýně, za měsíc doma

Třetí irská anabáze, tentokrát se zastávkou v Anglii, se kvapem blíží. Takže přípravy jsou v plném proudu: pořídit nové boty, termotričko, blbosti do keší, nakoupit zásoby instantního, lehkého a skladného jídla, dovybavit lékárničku... Na takovou cestu se ale nepřipravuje jen materiálně, ale i morálně - což u mě znamená obnovit své závazky k případným čtenářům a znovu se dokopat k jakémus takémus psaní blogu. Jak jinak, když ne zápiskama z cest... A něco mi říká, že letos bude o čem psát, ať naše irská anabáze (moje už v pořadí třetí, tomu se říká láska jak fik) bude probíhat jakkoli. Co na tom, že mamka všude hlásá, že jsme úplně blbý a nepřežijem první dvě noci... :) No, posuďte sami.