Dvojnásobná vánoční nadílka: John Lennon - Happy Xmas & Karel Kryl - Děkuji

Přání hezkých Vánoc jsem už rozeslala do všech světa stran, zbývá popřát těm nejbližším a těm náhodným, s nimiž se naše cesty náhodou na chvíli spojí právě na tomhle blogu. Popřeju Vám tak, jak mám ve zvyku - písničkou. A protože k Vánocům patří dárky a štědrost, budou dnes ty písničky dvě. Jedna je klasická, typická a obehraná a já si bez ní Vánoce nedovedu představit. A druhá - druhá je nepopsatelně vděčná. Kdy jindy než o Vánocích bychom měli být vděčni a děkovat za to, co máme?

Vánoční povídka: Nám, nám narodil se aneb Vánoční traumata

Zase jsem se odhodlala vyrazit na povídkový seminář. Zadání bylo ryze aktuální - povídka s vánoční tematikou. O čem bude, to mě napadlo hned, jak jsem se dověděla zadání. K napsání jsem se opět odhodlala až dneska ráno před odchodem do školy. Vánoční nálada, která na mě, potvora, už nějakej ten den leze, se při psaní dorazila a když jsem si pak pustila mou nejoblíbenější vánoční písničku, přistihla jsem se, že mi jaksi vlhnou oči. Stárnu a sentimentálním. Ale aspoň že je na co vzpomínat. Ze vzpomínek - těch úplně nejvýraznějších - čerpá i tahle povídka, základ je úplně pravdivý. Jen ty detaily jsem semtam přizdobila, ale to snad ani u příběhů jinak nejde...

Letadla před objektivem čili airspotting

Mám za sebou další nájezd na ruzyňské letiště. Tentokrát jsem ale nejela oficiálně čumákovat a cvakat na letiště se školním povolením v kapse, nýbrž jsem to vzala z úplně druhé strany, od přilehlých vesniček za Prahou. A zcela neoficiálně na vlastní pěst. Fotit přistávající a startující letadla na hlavní dráze, skrz plot. Zjistila jsem si na internetu, že tahle činnost má dokonce vlastní název - airspotting (z angličtiny, doslova něco jako hledání, poznávání ve vzduchu, zkrátka něco jako lov letadel :o) Po dnešku, kdy jsem si po svých obešla polovinu areálu ruzyňského letiště a nafotila spoustu fotek, jsem došla k závěru, že se ze mě asi taky stane takový airspotter. Bylo to úžasné dopoledne. Jestli chcete, můžete se teď pokochat mými nejpovedenějšími úlovky a dojmy...

Výsledky mého pracovního úsilí konečně online!

Je to tak: po pěti službách v redakci Aktuálně.cz jsem se dneska po příchodu do práce dověděla, že mi byl konečně zveřejněn článek! Taková pocta... Mému žurnalistčímu egu to dělá velice dobře, to zase jo - motivována jsem dneska v práci dokonce ani neusínala a napsala jsem zprávu tak úžasnou, že byla zveřejněna taky a ještě jsem za ni byla pochválena. No co je Terinka? :o) 

The Beatles - In My Life

Dlouho jsem váhala, kterou písničku vám tentokrát předhodím. Adeptek bylo nejméně pět a tahle z boje nakonec vyšla vítězně nejen díky lehce sentimentální náladě, kterou evokuje celou svou podstatou, ale také díky faktu, že právě dneska - 8. prosince - to je už 27 let, co z tohohle světa odešel člověk, který je jejím autorem. Člověk, kterého jsem nejprve zbožně uctívala, pak platonicky milovala, pak nekriticky obdivovala, posléze začala i kritizovat, pak chápat a nakonec litovat. Během všech fází pak přetrvával respekt a vděk za všechno, co dokázal světu dát. A tak ho vidím i dnes, 27 let poté, co byl z tohoto světa odejít šesti výstřely ze zbraně Marka Chapmana. Johne Winstone Lennone, díky. Dnešní písnička je na Tvou počest. A také na počest všech ostatních, které mám ve svém životě nejradši... In my life I love you more.

Melodrama: Den, který nebyl stvořen pro lásku

Slíbila jsem vám před týdnem melodrama. Kupodivu jsem je i napsala - kupodivu především proto, že melodrama jest sladkobolný a sentimentální příběh, který od klasické červené knihovny odlišuje jen ten tragický konec. A konec nekonec, zaláskované romány nebyly nikdy moje parketa. Tragický konec to nevytrhne a sentimentální a tragické příběhy neskýtají alternativu vtipného pojetí povídky - což mě ohromně štve. Dokážu psát vážně, ale musím mít při psaní pocit, že bych si z námětu mohla udělat vrtuli, kdybych chtěla. No a tady to jaksi nejde.

Pojala jsem tedy zadání více než doslova a v sentimentu a otřepanosti jsem se nehorázně vyžila. Když už, tak už. Berte to jako recesi a pokus o osobní konrontaci s žánrem. A když už se budete tlemit, netlemte se prosím do počítače. Pokud si ho poslintáte, žádnou škodu vám hradit nebudu.

Při čtení a hodnocení na semináři mi bylo vytknuto, že jsem si klidně mohla odpustit závěrečnou faktografickou část - že vnímavý čtenář pochopí, jak to dopadne, už při závěrečném a konečně šťastném shledání. Že ten konec je zbytečný a nabourává to dosavadní pohádkový ráz povídky. Je to pravda. Já jsem si ale to závěrečné chladné konstatování nemohla odpustit... =o) Musela jsem tu sladkobolnost aspoň trošku pokazit závěrečným chladným odstupem, strohým konstatnováním a naprosto nesentimentální konkrétností. Prostě to zamilované plácání trošku uzemnit. Koneckonců, jsem přece svině novinářská... Nebo někde přece jen maskuju romanťickou důši? No, posuďte sami.

Krimipovídka: Genius loci

Další úkol na seminář tiskových tvůrčích dílen: napsat kriminální příběh. Pozor, není to to samé co detektivka - to mě z celého zadání zaujalo nejvíc... Jako obvykle mě múza neposedla a originálně převratný nápad nepřišel. Chytila jsem se tedy drápkem skutečnosti a zbytek se nějak doplácá, klasika. Nejlepší nápady, zlepšováky a inspirace přicházejí těsně před usnutím. Ráno jsem si přivstala, sedla k počítači - a během necelých dvou hodinek byl příběh na světě...

Bez zraků a za mraky začínají (přilétají?) zázraky...

Tenhle veršík jsem potkala na jedné z brněnských zdí jednoho ospalého letního rána cestou do redakce na praxi... Vytrhl mě z letargie a ospalosti natolik, že jsem vylovila peněženku s perem a minibločkem a větičku jsem si zapsala. Nedávno jsem ji tam objevila. A dneska jsem k ní získala také obrazovou dokumentaci... :o) No jo, opět jsem se vypravila na letiště.

Marta Kubišová - Hej Jude

Písně, které pro mě něco znamenají, se dělí na několik nálad. Jsou písně do pohody i normálních dnů, které pohladí po duši - sem patří první dvě, se kterými jste se tu už setkali. Jsou také písně do melancholie a schýzy, které rozjedou kolotoč melancholického vzpomínání, nebo prohloubí takový ten sladkobolný a jaksi příjemný smutek a tesknění... S těmito dvěma kategoriemi si obvykle vystačím, jsouce buď pohodář nebo poněkud okázalý masochista, libující si ve vlastních depresích.  Někdy ale přijdou chvíle, kdy je člověku tak divně a nedobře, že jsou oboje nepoužitelné: pohodové nesnesitelně zlehčují a jejich naděje se zdá být jen šméčkem na lidi, ty schýzovací zase ubíjejí a místo sladkobolného smutku navozují totální bezvýchodnou depresi. V takových chvílích je zoufale potřeba ta poslední skupina. Písně, které dokáží dát naději. Není jich moc - ale díky Bohu není ani moc situací, kdy bych je doopravdy potřebovala... ale jsou. Dnešní písnička je jejich královnou.

Den přeslavný jest k nám přišel

neděste se, neplaším brzy... To se velké věci dějou - dnešek prostě není jen tak nějakej den!

4 Non Blondes - What's Up

Další písnička mi vlezla do hlavy - opět ne náhodou (Kamaráde, asi Tě překřtím na Vrchního zdroje inspirací... :o) - a ne a ne se jí zbavit. Tedy, ne že bych se jí zbavovat chtěla. Mám ji neuvěřitelně ráda. A klip k ní taky. Pokud si vzpomínáte, řekla jsem kdysi, že klipy ráda nemám. Takže tohle je druhá čestná výjmka, shodou okolností objevená také v Dublinu... ale jinak s Irskem nesouvisí. Tahle písnička se mnou je už mnohem déle - a myslím, že ještě hodně dlouho bude. Úžasná písnička na první pohled zajímavé skupiny, od níž nic jiného neznám. Možná to jednou napravím. Už jen díky fantastické Zpěvačce s velkou hubou... :o) 

Slavíme narozeniny

...můj blog a svoboda v naší zemi. První a osmnácté.

U2 - Beautiful Day

Přibyla nová rubrika. To se tu děje poměrně běžně a nerozebírám to, tahle si však jakés takés uvedení zaslouží. Nápad vkládat na blog texty písní, překlady a klipy není můj, setkala jsem se s ním na blogu jednoho člověka, který pro mě začíná něco znamenat. Jeho blog včera skončil, v lepším případě byl přerušen, a mě napadlo převzít tuto rubriku, kterou jsem u něj měla nejraději... kde něco končí, něco jiného začíná. Doufám, že se mi povede nést to adoptované světýlko hrdě dál.

Vždycky se v písních snažím hledat víc než jen hezkou melodii a to, co je na první pohled jasné. Stačí pár slov, ve kterých najdu paralelu k tomu, co jsem kdy prožila, někdy zase stačí, aby písnička zněla ve spojitosti s nějakým člověkem či v silné chvíli - a vryje se mi pod kůži, do srdce, nastěhuje se mi do hlavy. Takovéhle silné písně přicházejí, zní a zase ustupují... ale ne navždycky, někde zůstávají, neodmyslitelně spojené s dojmy, pocity a vzpomínkami, a čas od času vykouknou. A právě takovéhle písničky vám budu čas od času nabízet - abyste se nad nimi zkusili zamyslet se mnou. Hledat v písních je totiž nádherné. A jak řekl ve filmu Rok ďábla můj milý Jarek Nohavica: "Písně ti mohou dát naději, ale nedají ti odpověď. Písně ti nemohou dát rozhřešení."
Pravda, pravda, nic než pravda, Jarku. Jen bych dodala, že ta naděje někdy stačí. S nadějí může člověk jít dál a dojít i k těm odpovědím a rozhřešení... Pojďte se mnou, chcete-li.

Cestou necestou noční Prahou

Znáte to. Takový ten hnusný, ospalý, vlezle amorální den, kdy nejste schopni vůbec nic dělat, i když byste třeba rádi. My na koleji měly takový den včera. Nakonec to ovšem dopadlo obdivuhodně dobře, příjemně a kouzelně...

Podzimní tragédie

Nespočívá jenom v totální demoralizaci mé osoby (která se projevuje například neschopností sem cokoli napsat, i když by s troškou snahy bylo o čem...). Stejně znělo taky zadání úkolu do předmětu Kreativita v jazyce. Ony se nám poslední dobou ty tvůrčí psací úkoly docela kupí, a tak jsem si řekla, že bych je mohla zužitkovat i jinak, než jenom odevzdáním pedagogovi na hodině... proč z věci nevytřískat, co to dá? A tak tu máte novou rubriku a v ní se čas od času, plus mínus týden od týdne, budete moci setkat s mým školním výtvorem, zadaným coby domácí úkol. Tentokrát tedy znělo zadání takto: napsat cokoli s tragickým vyzněním, nadpis Podzim. Včera večer jsem nenapsala ani řádku, i dala jsem si budíka na ráno o dvacet minut dřív a doufala jsem, že se inspirace dostaví. Dostavila se s otráveným ranním probuzením a ťukáním nenáviděného podzimního deště do okna. A jak to dopadlo?

Fotoalbum - výlety po ČR

A je vymalováno!

... jsme si mohly hrdě říct s Paajou dneska po osmé hodině večerní. Na to, že jsme ještě ráno nevěděly, jestli se vůbec odhodláme, a že jsme se do práce (včetně vyklízení pokoje) pustily po čtvrté odpoledne, to myslím není špatný výkon...

Připravujeme: Irsky s úsměvem 2

Vážení diváci,
velice si vážíme Vašeho zájmu a celý štáb pilně pracuje na pokračování Vašich oblíbených kurzů irštiny. Na další díl se můžete těšit koncem tohoto či začátkem příštího týdne. Naučíte se počítat do deseti a uvidíte své oblíbené hrdiny Aoife a Cathala, kterak se blíže sblížili nejen navzájem, ale také s démonem alkoholem... Zatím si můžete dopřát pohled do zákulisí natáčení:

fotodokumentaci pořídila Naše (Vaše) Hvězda, dokumentarista a fotograf (mimo jiné) * Terinka *
PS: a (jen trošku) Hvězda * Paaja * (mimo jiné fotograf a dokumentarista, dožadující se uvedení kvůli autorství jediné fotky :)))

Sláinte čili Na zdraví

aneb Proud necenzurovaných myšlenek... Co nového? Hodně věcí. Naše * DEGÉN TV * zahájla oficiální vysílání... přidejte se k zachráncům irského jazyka na stránkách www.degen.bloguje.cz ... Dále jsme oslavily můj svátek v Krásných ztrátách a posléze i na koleji. Zahájila jsem proces spřátelování se se zubním obyvatelstvem mé levé dolní čelisti... no a tak různě.

Bezzubý Bůh aneb Proč nejsem želva...

...toť jeden z mých nejčastějších stesků a reakcí na krutý lidský úděl. Stěžuju si různě a v různých situacích, ovšem o želví existenci sním především ve chvílích, kdy se o pozornost přihlásí mnou nejnenáviděnější lidský problém. Netoužím uniknout práci, úřadům nebo zákonu, dokonce ani škole, k šílenství a zoufalství mě dovádí mnohem prozaičtější věc. ZUBY.

Co týden školy dal

Mám za sebou první týden nového semestru, takže je čas shrnout, co nového mi přinesl - kromě založení naší hvězdné Degén TV... Skálopevné rozhodnutí zapojit se do pracovního procesu, sedm hodin výuky týdně (vkusně roztahaných do tří dnů) a naději, že bych z kurzu irštiny nemusela vyletět kvůli neporozumění učitelčině angličtině...

Začínáme...

už BRZY! Redakce Degén TV finišuje s přípravami - a Vy se můžete jen těšit... anebo bát

Dva Degéni se představují

Blíží se začátek akademického roku, už mého třetího. Jestli vše půjde, tak jak by mělo, budu se už napřesrok honosit titulem. A tak jsem usoudila, že je nejvyšší čas se ještě pořádně vyblbnout, dokud nebudu dělat ostudu stavu bakalářskému. A nejsem na to sama: Jen se zabydlíme na koleji, zahájíme se spolužačkou Páájou velký projekt, který otřese českou mediální scénou: Degén TV neboli Dva Degéni na webu!

Dublinský deník dvacet dva: DOMA

Dobrodošly! Dopisuju definitivní dokončení dublinského deníku. Definitivní dávka dojmů, dokreslující dobrý dolet dne devětadvacátého...

DD 21: Bílým šátkem mává, kdo se loučí... a kdo má letištní fobii

...každého dne se něco končí, něco překrásného končí... Určitě tu básničku znáte taky. Ani dneska jsem se jí neubránila. Chodily jsme po městě a ve mně rostl smutek. Ale než přerostl neúnosnou mez, zasáhla vyšší moc a smutek nahradil jiný pocit. Strach. Šílený strach z odbavení a z letiště. Asi trpím letištní fobií.

DD 20: Moudrost černé Nasratkočky

Že na mě padá smutek z odjezdu, to už víte. A je to čím dál horší. Protože nejsem až tak velký masochista, rozhodla jsem se, že si udělám poslední velkou radost a trošku ten smutek přebiju. Vybrala jsem dneska o pár eur z bankomatu víc a vyrazila jsem turistického centra v bývalém kostele na Suffolk Street. Koupit si velkou lásku mých posledních dnů - Nasratkočku. Nevěřte těm, kdo tvrdí, že si lásku nekoupíte. S tou mou se teď můžete seznámit.

DD 19: Sečteno a podtrženo: pár čísel skoro na závěr

Odlet se blíží mílovými kroky. A s každým blížícím se koncem se zastavujeme a vzpomínáme, shrnujeme a hodnotíme... Ani já na tom nejsem jinak. S touhle zemí se mi loučí těžko (navíc tu poslední týden asi začalo léto a od minulé neděle nezapršelo! Kdyby bylo hnusně, chtělo by se mi aspoň domů za rozumným počasím...) A tak se na chvíli zastavte se mnou, ať můžeme společně zhodnotit celý náš irský výlet, tu potrhlou akci, co začala naprosto praštěným recesivním nápadem, kterému nevěřil nikdo a nejmíň my samy...

DD 18: Boj s uchem a s časem

Tak už počítáme poslední dny, které tady v Irsku strávíme. A tak si to patřičně užíváme: konečně si připadám jako někdo, kdo přijel cizí zemi poznat a na vlastní kůži užít, a ne jen počítat každé euro a vydělávat si na dlabanec. Pomalu se smiřuju s myšlenkou, že za pár dní už budu doma. Ještě před několika dny jsem trpěla obrovskou rozpolceností, kdy jsem se sice těšila domů, ale přitom mi bylo teskno při představě, že tuhle krásnou a přátelskou zemi opustím... A tak mi od té rozpolcenosti bylo pomoženo vyšší mocí. Včera mě rozbolelo ucho. Okamžitě jsem se začala těšit domů jako nikdy za celé ty čtyři týdny...

DD 17: Irský snář

Říká se, že když když někde trávíte první noc, splní se vám sen, který se vám zdál. Potvrdit to nemůžu, bohužel si první irský sen nepamatuju... Jinak si jich ovšem pamatuju neobvykle mnoho. A neobvyklá je i jejich živost a potrhlost... Chcete-li tedy podniknout malou výpravu do říše mého podvědomí a fantazie, můžeme vyrazit :o)

DD 16: Nedokončená policejní óda

Zákon schválnosti funguje! Hned po příjezdu jsem si uvědomila neobyčejnou sličnost dublinských policajtů a rozhodla se je dokumentovat fotopřístrojem. Jenže ode dne, kdy jsem si vzala poprvé do "práce" foťák, zákon schválnosti zapracoval. Policajti se přede mnou asi začali schovávat.

DD 15: Výletní vzpomínky, dojmy a pojmy

Před nějakou dobou jsem vám slibovala report z velkého výletu k Bonovi a k moři. Čas utekl, my máme za sebou i druhý výlet na klášterní zříceniny v Glendalough - ale o těch možná někdy jindy, až se mi usadí dojmy... co bych vám teď mohla říct? Jak je tam krásně? O tom vás nejlíp přesvědčí fotky. Popisovat svoje osobní dojmy, jak jsem na tom nepopsatelném místě našla místa, která jsem si představovala při četbě knih a hraní dobrodružných a tajemných her? Líčit místa, kde se setkala má fantazie a skutečnost a kde jsem cítila dotek dávno minulých časů? Popisovat ruiny kostelů a starý hřbitov, k nimž snad nepatří jiné počasí než deštivé a zatažené, divokou přírodu národního parku v údolí Wicklowských hor, nebo snad dokonce ten Sráz, z něhož stromy jako by se vrhaly dolů vstříc sebevraždě? Přepisovat pět velice osobních stránek výlevů a dojmů, které ze mě vytryskly, když jsme v dešti čekaly na autobus zpět do Dublinu? Ne, to ze mě jen tak nedostanete, jsou věci, které nelze popsat slovy.

A tak zavzpomínám na jiný výlet a konečně vám popíšu, kterak jsme se vyblbly a jak Míša zvonila Bonovi na zvonek...

DD 14: Smutná hodina ve smutné zemi

Před pár hodinkami jsem v zasněné náladě popsala těšení se na padající hvězdy. Vypadalo to, že si užijeme pohodový večer a kus noci, malinko se přiopijem vínkem, ulovíme několik padavek a půjdem spát... Jenomže jiný kraj - jiný mrav, Irové nás převezli.

DD 13: Nad tímhle světem už hvězdy nepadaj?

Miluju noční oblohu a miluju teplé letní noci v polovině srpna, kdy temným nebem proletují padající hvězdy. Snad každé léto si vyhradím minimálně jednu noc, kdy sama či s někým, s kým se dobře mlčí, sedím pod hvězdnou oblohou, popíjím něco dobrého, brnkám si na kytaru, koukám vzhůru, lovím hvězdné záblesky a pověrčivě si snažím si něco přát.

Dublinský deník 12: Letištní odyssea se šťastným koncem

Pro veliký úspěch jsme si dneska zopakovaly výlet na dublinské letiště. Tentokrát to však dopadlo o poznání lépe než posledně a domů jsme se sice znaveně, ale spokojeně vrátily s letenkami na cestu domů. Než jsme si ten hřejivý pohled mohly dopřát, musely jsme překonat pár problémů.

Dublinský deník 11: Jak jsme hrály na kanály Pánovi opodál

Po včerejším velkém výletu k Bonovi a k moři (o tom někdy příště, zatím si můžete udělat obrázek podle fotek: http://terryle.rajce.idnes.cz :) jsme se dneska opět vrátily do pracovního procesu. Míša si totiž konečně vzala ze zásob to, co jí patří - peníze, které od začátku utratila za společné výdaje - a poklad ve skleničkách se značně ztenčil ze stovky na nějakých 40 eur. Situace si tedy vyžádala rychlé řešení: vyrazily jsme znovu rejžovat. A bylo to přínosné: nejen finančně, ale hlavně lidsky. Poznaly jsme další zajímavou postavičku...

Dublinský deník 10: Myslím na zadní vrátka, hon na letenku zahájen

Asi třetinu pobytu máme úspěšně za sebou, a tak mě včera napadlo, že bych se mohla začít lehce zajímat o to, jak se dostaneme domů. Fikaně jsme si totiž nekoupily letenky zpáteční, ale jen jednosměrné. A nechávat koupi letenek zpět na poslední chvíli, to je nejlepší způsob, jak za ně vypláznout nekřesťanskou sumu. Případně je nesehnat vůbec.

Dublinský deník 9: Was a beautiful day...

Hlásím úspěch na plné čáře a na všech frontách. Pozor, bude to na dlouho: Poprvé jsme se dostaly přes vysněnou a už nedoufanou hranici 20 eur/jedna/den, trhly jsme absolutní rekord ve výši kořisti, máme první papírové bankovky, daly jsme si nejlepší větrník na světě, vyfotila jsem několik policajtů, ztratily jsme averzi k Temple Baru, absolvovaly jsme neuvěřitelně povznášející proměnu z pouliční socky-muzikanta na tůristu s nadhledem, pokecaly jsme s fajn Angličany (z nichž jeden vypadal jako Piky :) koupila jsem si irský hrníček, aktivovaly jsme irskou simku, dopsaly jsme zbývající pohlednice a ještě jsem stihla zkoumat netušené možnosti mojeho úžasného fotopřístroje...

Dublinský deník 8: Příběhy z Úplatkářské uličky

Cestou do "práce" mě jen tak napadlo, co vlastně v překladu znamená Grafton. Když už tam hrajeme, ať aspoň víme, jak se to jmenuje. Vytáhla jsem slovník a nestačila jsem se divit: graft = 1) roub, 2)transplantát, 3)úplatky, korupce. Nemusím snad podotýkat, že mě nejvíc dostal třetí význam. Okamžitě jsem naše pracoviště překřtila na Úplatkářskou uličku. (Zatím se nás ale nikdo uplatit nepokusil. Takový úplatek, abychom chvilku ztichly, by nebyl zrovna nepraktický... i když nepopírám, že by to poněkud urazilo moje umělecké sebevědomí. Tak zle nám to zase myslím nezní.)

Dublinský deník 7: Za všechno může Bono!!!

Není umění problémy vyřešít, z toho člověk nemá ten pravý požitek. Umění je najít oběť, kterou lze z těch problémů obvinit, která za všecko může. A já dneska toho viníka všeho našla!!! Ukažme si na něj...

Dublinský deník 6: Jak jsem málem dospěla

Už druhý den máme pracovní přestávku. Míša vylehávala a kurýrovala začínající nachlazení - a naštěstí úspěšně. Zítra razíme zpátky na ulici. A nevěřili byste, jak jsem za to ráda...

Dublinský deník 5: Fucking wheater, pravil rodilý Ir

...se kterým jsme se včera bavily. Právě jsem mu řekla, že se nám v Dublinu moc líbí. On se na nás zahleděl jako na šílence a zděšeně ukázal ven do odpoledního deště - TOHLE se vám líbí? Tohle zas*aný počasí se vám líbí? No, nelíbí. Ale co naděláme.

Dublinský deník 4: Na vavřínech usnouti a o větrnících sníti

Druhý den pouličního muzicírování - a už nám roste sebevědomí! Blížíme se k magické hranici 20 eur na jednu a na den - dneska jsme celkem napočítaly 35 eur za asi tři hodiny hraní...

Dublinský deník 3: Poprvé v akci - jde to, pokud neprší

Dneska jsme se konečně odhodlaly k tomu, kvůli čemu jsme sem přijely. Po deváté ráno jsme si spakovaly fidlátka, počkaly jsme si na bus (už vím, proč se říká, že jsou dublinské autobusy nespolehlivé: naše sedmatřicítka měla asi čtvrt hodiny zpoždění - a to je naše zastávka asi třetí ze začátku trasy!) a vyrazily jsme do centra okrádat bohaté Iry a Irky o eura!

Dublinský deník 2: Vražedný "dopolední" nákup

Jsme tu už druhý den a zatím zvládáme. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že to bylo bez problémů... Včera jsme si naivně myslely, že dopoledne zajdem nakoupit a odpo vyrazíme do práce na Grafton Street. Jo, srando... Zpátky na byt jsme se z nákupu dokulily před třetí. Víc mrtvé než živé.

Dublinský deník 1: Welcome to Ajrlend, vole!

Autentický přepis záznamů z Irského deníku... díl první - Cesta aneb Jak jsem se definitivně zbavila letištní fobie

Čapí letiště na střeše aneb Learning To Fly

Taky určitě znáte tu pověru, že pokud se na střeše domu usadí čáp, dočká se rodina přírůstku. Naši si ze mě kvůli tomu utahují už několik let. Poslední tři dny už se ale ptactvem na naší střeše nikdo nevzrušuje. Čápata z obecního hnízda si totiž udělala ze střechy našeho domu přistávací a startovací dráhu. Učí se lítat.

Postřehy ze zubařského křesla aneb Jak ten čas letí

...a nejvíc to na člověka dolehne, když se v té nejpotupnější a nejbezbrannější pozici (vpololeže na křesle v zubařské ordinaci) dozví, že poslední návštěvu tamtéž nevykonal před dvěma roky (jak bych ještě dneska ráno odpřisáhla), ale před třemi... To se pak už ani nedivím, že jsem za to byla po zásluze potrestána. Vrtací díra sice jen jedna, ale zato pořádná. Ach jo.

Zuby na odstřel a mozeček na měkko

...jestli tam teda vůbec nějakej ještě je. Tak si připadám druhý den letošní extraletní sezony. Dělá to se mnou strašný věci, divit se nestačím... Motám se po Brně, nemám chuť na zmrzlinu a dobrovolně se podvoluju nejkrutějšímu mučení, co člověk vymyslel pod záminkou zdravotní péče...

V redakci pod palbou... sbíječek

Tak se mi zdá, že mě v brněnské redakci MFD chtějí připravit opravdu na všecko. To, co prožíváme poslední dva dny, mi připadá jako regulérní příprava na práci v intenzivním válečném konfliktu. Nikdo mi sice zatím nejde po krku, ale krizová práce, to není jen strach o život, to jsou taky mizerné podmínky k práci a ztížená, ne-li nulová možnost soustředění. A té se nám od včerejška dostává požehnaně...

Honí se mi hlavou... po čtvrté zkoušce

Začaly jsme s Míšou nedávno zkoušet do Irska. A dneska jsme se slezly už počtvrté. Vypadá to asi takhle: k večeru se sejdem, něco málo popijem, pokecáme, dodáváme si odvahu a hlavně listujeme zpěvníkama, starýma flétnovýma notama a hrajeme a zpíváme, až se hory zelenaj a okolí vyšiluje...

První týden v redakci MF Dnes. Ještě žiju, s blokem, tužkou,diktafonem... a Redbullem

Mám za sebou první týden povinné školní praxe. Už žádné srandanoviny pro paní docentku a spolustudenty, případně ještě tak naše rodinné příslušníky... Pomalu se rozkoukávám a pronikám do tajů redakčního života. A že "u nás" v Mladé frontě v Brně živo je. Však mě to taky pořádně zmáhá. To je asi hlavní dojem z celé praxe. A co jinak? Pojďte si to se mnou projít den po dni, jestli vás to zajímá...

Když se kamarádi žení...

Byla jsem včera na svatbě. Svatba to byla moc povedená, pěkná, novomanželům to slušelo, pan farář hezky mluvil... a my tam stáli, koukali a pořád jsme tomu nemohli uvěřit. Tam před oltářem stál jeden z mladších příslušníků naší party z gymplu, můj dobrý kamarád. Dvacet let. První z nás, kdo do toho práskl. Asi už jsme opravdu dospěli...  

Čekáme na Grafton Street, Miku

Šly jsme včéra večer s Páájou do kolejní hospody zapít úspěšný konec akademického roku alofokem - a co se nestalo. Od vedlejšího stolu počali anglicky konverzovat sdílní mladí pánové. A tak co by ne? Slovo dalo slovo - a co jsme se nedověděly: jeden ze sdílných mladých pánů je z Irska. Tomu se říká osudové setkání!

Terryle.nebloguje.cz

Lehké neaktuality blogu si jistě všimli stálí i náhodní návštěvníci. Oběma se hluboce omlouvám, leč časy jsou zlé a blogovaci aktivitě nepřejí... Zde tedy je moje obhajoba aneb důvody, PROČ Terryle.nebloguje ...

Anička, dušička, kdě si bola...

...tahle lidová písnička mě napadla, když jsem hledala titulek k dnešní úvaze. A není to úvaha jen blogová. Ta záležitost mi vrtá hlavou téměř celý den, a nemám z ní zrovna dobrý pocit. Měla bych se zabývat dějinami médií, tezí bakalářky nebo něčím podobným - a místo toho mi v hlavě hlodají okolnosti kauzy, která poslední dobou hýbe společností. Prapodivné osudy jedné prapodivné rodinky z Kuřimi.

Kostky jsou vrženy

Alea iacta est, kostky jsou vrženy, pravil kdysi moudrý pan Caesar. I já toto úsloví poslední dobou používala často. V souvislosti s naší plánovanou letní cestou do Irska. Když jsme si s Míšou svatosvatě slíbily, že opravdu POJEDEM, pak když jsem objednala letenky přes internet, potom když jsme odpověděly na nabídku ubytování... a nakonec dneska, když jsem seděla v autobuse 179, směr letiště Ruzyně. Venku se stahovaly mraky, hnala se bouřka a mě napadlo, jestli se to nestahují mraky také nad naší cestou, jestli to není předzvěst celé akce... Byla jsem neklidná, jako bych měla odlétat hned a sama, a ne jenom koupit letenky. Až v tom buse mi došlo, že všechno to předtím bylo jen chrastění kostkami v dlani a odhodlávání se k hodu... kdy se pořád ještě dá říct Ne, nehraju, všechno zpět.

E-learning hadr :)

Aneb jak to vypadá, když se dvě s dobou jdoucí studentky žurnalistiky učí na zkoušku z audiovizuálních médií... Úryvek z naší celovečerní debaty na ICQ:

Jak jsem lovila Moravce a ulovila bydlení v Dublinu

Jajda, to byl zase dneska den. Začal sentimentálně, pokračoval upřímně rozvztekleně... no a skončil totálně haluzácky. Hesla dne: sentiment ze Zuzčina odchodu z kolejí, vztek na nepolapitelného nekomunikujícího Moravce, ubytování v centru Dublinu za supervýhodnou cenu!!!

Smůla hokejistů, tragédie národa

Pěním vzteky. Hokejisté se dočkali první prohry na MS, podlehli nepříjemnému Německu 0:2. Jisté zklamání to je, což o to, ale to by mi tak nevadilo. Co mě dožralo na nejvyšší míru, jsou internetové diskuse k tomuto tématu. Samozřejmě, o úrovni diskusí jsem neměla iluze snad nikdy... ale stejně mě vytáčejí pořád znovu a znovu. Asi jsem fakt naivní - ale pokaždé znovu žasnu nad všemi těmi děsně chytrými generály po bitvě, co se bleskurychle vynoří z kanálů po každém menším neúspěchu. V dobách, kdy všecko jde, buď lezou kanálem, nebo jsou neviditelní, anebo jsou maskovaní. To bude asi nejpravděpodobnější, bohužel. Už se moc těším, až budou tihle odborníci a superfandové zase hopkat po Staromáku a fandit jako o život a vyřvávat svoje Hoši, děkujem. Jsme snad národ chameleonů, ještě navíc zakomplexovaných, co se musí maskovat za anonymním příspěvkem v diskusi? Bohužel to tak občas vypadá. Proti tomu je ta hokejová prohra vlastně prd. To je jenom jednorázová smůla, kdežto to zjištění je dlouhodobá tragédie. Ale teď už tedy k tomu hokeji... tam je aspoň možnost něco relativně rozumně rozebírat. 

Cesty člověka po Praze bloumajícího... aneb Z Vyšehradu do Krásnejchztrát

Loni, na jedné z přednášek sociologie, se pan profesor Petrusek zmínil o čemsi jako "typech" člověka. Jedním z nich byl i člověk bloumající (latinsky to po mně nechtějte). Výraz se mi neobvykle zalíbil a časem mi došlo, že mi tak padl do oka proto, že mě poměrně přesně vystihuje. Chodím ráda ven - ať už do města nebo do přírody. Ale ne kvůli památkám. Chodím, kam mě nohy zanesou, koukám po lidech, místech a obloze, občas něco vyfotím (když si nezapomenu vzít aparát, jako třeba dneska :o/ ), a hlavně přemýšlím. Zkrátka bloumám. Perfektně se mi u toho vyčistí hlava, odreaguju se a navíc mám pocit, že jsem udělala aspoň něco málo pro svoje tělo. 

Dneska, když nám odpadl večerní seminář, jsem si uvědomila, že jsem v ideálním bloumacím rozpoložení. A tak jsem si v plánu Prahy vytipovala trasu, spakovala se, počkala si u Národního na osmnáctku... a hurá na Vyšehrad. Nebyla od svých asi sedmi let - a vzhledem k tomu, že jsem v Praze už skoro dva roky, je to docela ostuda veliká. Tak tedy vzhůru ji napravit.

Nečekaně příjemné překvapení hokejové

Tak nám začalo, neobvykle už v pátek, hokejové mistrovství světa. Přiznám se, že jsem přípravy na turnaj sledovala jedním okem a to ještě přihmouřeným, zkrátka žádné velké očekávání - z čeho taky? Na Euro Hockey Tour naši (jako obvykle) nepředvedli nic zajímavého, posily z NHL jedna za druhou účast na MS odmítaly, spekulovalo se o naprosté absenci respektu trenéra Hadamczika... Nehleděla jsem tedy vstříc bezprostřední hokejové budoucnosti přiliš optimisticky. Dokonce jsem si první zápas naší reprezentace na MS s Běloruskem pustila s desetiminutovým zpožděním. Pustila - a první, co jsem viděla, byl vstřelený gól. Do soupeřovy branky. Začíná to dobře, až nečekaně, pomyslela jsem si. A to samé si myslím i teď o celém startu českého týmu do šampionátu.

Jak nám málem zabili Zárubu, parchanti

Náš "sporťácký kroužek" ve škole má další závažné téma k diskusím a spekulacím. V sobotu, v posledním finálovém zápase hokejové extraligy, se prý přihodila věc neobvyklá. Komentátor Robert Záruba, šmejdící za informacemi kdesi u střídaček, byl záludně postřelen letícím kotoučem. Ptáte se, co je na tom tak zvláštního, že se to stalo tématem hovorů mladých žurnalistických nadějí? Inu, on nás totiž pan magistr Záruba už druhý semestr vyučuje sportovní televizní žurnalistiku. Naše starost je tedy pochopitelná - kdo by se nepídil po podrobnostech atentátu na svého pedagoga?

Waters v Praze: životní zážitek, o němž se nedá mluvit

Byla jsem tam - to je to hlavní, co o pátečním koncertu ROGERA WATERSE v Sazka Areně mohu říct. Jsem si téměř jista, že až se uleží emoce a vychladnou dojmy, zůstane tenhle koncert v mé paměti jako dosavadní největší životní zážitek (snad za předpokladu, že se Pink Floyd nesejdou před mými zraky). Už jednou jsem toto prohlašovala, vím, bylo to v roce 2004 po pražském koncertu sira Paula z bývalých Beatles. Nyní sir McCartney snad promine... ale na Rogera, při vší úctě, neměl. Laťka je tak vysoko, že je pod ní možné projít s hrdě vztyčenou hlavou...
Prominou i ti, co by na tomto místě čekali recenzi koncertu. Ne, ani dnes, čtyři dny od toho večera, to ještě nedokážu popsat slovy. Pokusím se jen sdělit pár dojmů... a i to bude těžké. (Těm, co touží po recenzi, vřele doporučuji následující: http://www.musiczone.cz/reportaz-1242/roger-waters-sazka-arena-13-duben-2007 .Jejím autorem je Sedli, člověk, který mě k Floydům přivedl, a jeden z mých nejlepších přátel...)

Narozeninová návštěva u pana Kryla

Právě dneska by Karlu Krylovi bylo šedesát čtyři let. A tak jsem si řekla, že mu zanesu na hrob svíčku... na břevnovský hřbitov to mám z kolejí, co by kamenem dohodil.  

Fejeton: Jarní aktivita

Jaro neleze jen na zvířátka v ZOO Praha, jak hrdě hlásají billboardy s leguánama, ale taky na lidi... tedy i na mě : )

Hruška v kafi

Kde se vzala, tu se vzala... a něco mi chtěla říct

Jak potrestat šprta

Nebudu aktivní, nebudu aktivní - nedopadá to dobře...

Fejeton: Urážka aneb Kdo je na tom hůř

Má Kocour právo na to se vyděsit při pohledu na mou osobu?

Zázrak, co se vyplatí

Věříte v zázraky? Ne? Mně se to dlouho taky nezdálo. Ale ode dneška... je všechno jinak.

Radar

Teri Advocatus Diabolus, advokát ďáblův - pokračuji v obhajobě utlačených... dnes se rvu za Ameriku

O třech sestrách

Poslyšte, milé děti, pohádku...