Dva Degéni se představují

Blíží se začátek akademického roku, už mého třetího. Jestli vše půjde, tak jak by mělo, budu se už napřesrok honosit titulem. A tak jsem usoudila, že je nejvyšší čas se ještě pořádně vyblbnout, dokud nebudu dělat ostudu stavu bakalářskému. A nejsem na to sama: Jen se zabydlíme na koleji, zahájíme se spolužačkou Páájou velký projekt, který otřese českou mediální scénou: Degén TV neboli Dva Degéni na webu!

Dublinský deník dvacet dva: DOMA

Dobrodošly! Dopisuju definitivní dokončení dublinského deníku. Definitivní dávka dojmů, dokreslující dobrý dolet dne devětadvacátého...

DD 21: Bílým šátkem mává, kdo se loučí... a kdo má letištní fobii

...každého dne se něco končí, něco překrásného končí... Určitě tu básničku znáte taky. Ani dneska jsem se jí neubránila. Chodily jsme po městě a ve mně rostl smutek. Ale než přerostl neúnosnou mez, zasáhla vyšší moc a smutek nahradil jiný pocit. Strach. Šílený strach z odbavení a z letiště. Asi trpím letištní fobií.

DD 20: Moudrost černé Nasratkočky

Že na mě padá smutek z odjezdu, to už víte. A je to čím dál horší. Protože nejsem až tak velký masochista, rozhodla jsem se, že si udělám poslední velkou radost a trošku ten smutek přebiju. Vybrala jsem dneska o pár eur z bankomatu víc a vyrazila jsem turistického centra v bývalém kostele na Suffolk Street. Koupit si velkou lásku mých posledních dnů - Nasratkočku. Nevěřte těm, kdo tvrdí, že si lásku nekoupíte. S tou mou se teď můžete seznámit.

DD 19: Sečteno a podtrženo: pár čísel skoro na závěr

Odlet se blíží mílovými kroky. A s každým blížícím se koncem se zastavujeme a vzpomínáme, shrnujeme a hodnotíme... Ani já na tom nejsem jinak. S touhle zemí se mi loučí těžko (navíc tu poslední týden asi začalo léto a od minulé neděle nezapršelo! Kdyby bylo hnusně, chtělo by se mi aspoň domů za rozumným počasím...) A tak se na chvíli zastavte se mnou, ať můžeme společně zhodnotit celý náš irský výlet, tu potrhlou akci, co začala naprosto praštěným recesivním nápadem, kterému nevěřil nikdo a nejmíň my samy...

DD 18: Boj s uchem a s časem

Tak už počítáme poslední dny, které tady v Irsku strávíme. A tak si to patřičně užíváme: konečně si připadám jako někdo, kdo přijel cizí zemi poznat a na vlastní kůži užít, a ne jen počítat každé euro a vydělávat si na dlabanec. Pomalu se smiřuju s myšlenkou, že za pár dní už budu doma. Ještě před několika dny jsem trpěla obrovskou rozpolceností, kdy jsem se sice těšila domů, ale přitom mi bylo teskno při představě, že tuhle krásnou a přátelskou zemi opustím... A tak mi od té rozpolcenosti bylo pomoženo vyšší mocí. Včera mě rozbolelo ucho. Okamžitě jsem se začala těšit domů jako nikdy za celé ty čtyři týdny...

DD 17: Irský snář

Říká se, že když když někde trávíte první noc, splní se vám sen, který se vám zdál. Potvrdit to nemůžu, bohužel si první irský sen nepamatuju... Jinak si jich ovšem pamatuju neobvykle mnoho. A neobvyklá je i jejich živost a potrhlost... Chcete-li tedy podniknout malou výpravu do říše mého podvědomí a fantazie, můžeme vyrazit :o)