Na motivy Anthropoidu... a ze čtenářského deníku 18

Čas od času mě v životě přepadne nějaké téma, do kterého se zahrabu a pak se v něm intenzivně vrtám třeba měsíce. Hledám informace, čtu, chodím po místech, nasávám pocity. Od té doby, co letos na jaře odešel Honza Vyčítal, mám období válečné, odbojové a anthropoidí. Ono není divu. Příběh likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha je tak silnej, že si neumím představit člověka, kterého by nechytil za srdce z hlediska lidského (v tom příběhu je všecko - odvaha a hrdinství versus strach a zbabělost, pomsta versus obětavost, nezištnost a pomoc, přátelství a láska versus smrt), tak historického (my si to možná tak moc neuvědomujeme, ale on to byl nejvýraznější odbojový čin v okupovaných zemích za druhé války; Heydrich byl jeden z nejmocnějších mužů říše a nikdo náckům nesejmul nikoho vyššího).

A tak se od jara koukám na filmy, dokumenty, čtu knížky, chodím po Praze a myslím na všecky ty lidi, nejen na ty nejočividnější hrdiny, ale i na ty, kteří jim pomáhali a pak to většinou draze zaplatili. 

Ze čtenářského deníku 17

Caz Frearová - Malé sladké lži:

• Až budeš mít děti, zjistíš, že "v bezpečí" je vždycky mnohem víc než "šťastný".
• "Já vím, že nejsem šťastný, Cat. Jak bych taky mohl? Jsi jen tak šťastný jako tvoje nejméně šťastné dítě." 
• Nikdy jsem nepodlehla kultu Silvestra. Nikdy jsem nechápala onu fascinaci. Přemýšlet o minulosti a vkládat naděje do budoucnosti jsem vždycky považovala za hodně špatný nápad, když své tělo souvisle sedm dní dopujete jedem a váš nervový systém je roztříštěn na kousky alkoholovým maratonem a energeticky bohatou stravou.

Slušná oddychová thrillero-detektivka, co nenadchne ani neurazí. Mladá vyšetřovatelka dostane na starosti případ mrtvé ženy... z níž se vyklube dívka, s níž se vyšetřovatelka jako dítě kamarádila a která před dlouhými roky beze stop zmizela. Rozplétají se stopy starého i nového případu a jedna rodinná historie, kterou zahaluje strach a podezření...

Hodnocení: ****

Miloš Urban - Urbo Kune:

• Od útulnosti k útulku je jen krůček.
• "Viděl jsi příliš mnoho blbých filmů, Mikuláši. Je dobře, že ses vrátil ke knihám."
  Připustil jsem, že to stálo za to, ale iluze už si nedělám: blbých knih je pořád stokrát víc než blbých filmů." 
• Na každý pád, my lidé od knížek se vyrovnáváme s otřesy s pomocí alkoholu.
• Někteří lidé zábrany nemají. O to silnější jsou u těch, co je mají. 
• Trápil jsem se myšlenkou, že když proříznou mrtvolu skrz naskrz, narazí skalpel na kovovou desku stolu a ztupí se, načež nadělá v těle strašlivou paseku a chtě nechtě ho zohyzdí. Tehdy jsem, jako chlapec na prahu dospívání, došel k rozhodnutí, že jednou musím zemřít elegantně, bez všech nepříjemných průvodních efektů.
• Nic, když si ho skutečně uvědomíte, přestává být ničím a stává se něčím.
• Když čtete, neslyšíte.
• Opravdu Bůh připlul na zdánlivě vratké lodi do divočiny, protože celou dobu věděl, že protinožci uctívají směšného paňácu? A tomu on, Bůh, prostřednictvím svého prostředníka mořeplavce teď učinil konec, neboť nebudeš velebit jiného Boha? Kryštof se ptá, zda Bůh náhodou neměl jiné plány, když ve své dobrotě a blahovůli nechal po celé věky protinožce při jejich primitivní víře. Co když čekal na to, až ho poznají sami? Co jestli jim uchystal nějaké vnuknutí, ale ze svých dobrých důvodů s tím nespěchal? A teď je jeho úradek překažen." 
• "Pokládá otázku, zda Bůh vůbec zná všechno, co stvořil. A zda je to i pro něho poznatelné."
  "Za to by pana opata upálili, kdyby to napsal o pár set let dřív." 
• Spolužáci. Tedy dva naprosto cizí lidé, co se náhodou poznali v nějaké hromadné vzdělávací instituci, ještě než se plnohodnotnými lidmi vůbec stali. Se spolužáky se buď smíříš, nebo před nimi utečeš na jinou školu a k jiným spolužákům.
• Jsme bývalí spolužáci - to neznamená přátelé ani kamarádi. Neznamená to nic víc než náhodní známí.
• Krásným náhodám se dá věřit o to méně, oč silněji nás upoutávají.
• Uvnitř hranic. Pokud za ně člověk může, jeho volba ho stejně většinou drží doma. Jakmile mu "zahraničí" zakážou, zatouží hranici překonat.

Urban nazval tuhle knížku "paralelním románem". Odehrává se to v paralelním světě, podobném tomu našemu, kde se jeden šílený vizionář rozhodl realizovat svou vizi uměle stvořeného města, které fakt nedokážu blíže popsat, ale působilo na mě extrémně depresivně, nepřirozeně, nepříjemně. Když k tomu přičtu Urbanovy "chronicky nepříjemné" postavy a nikterak obzvláštně napínavý nebo strhující děj, vyjde mi z toho nejslabší urbanovka, co jsem kdy četla. Bohužel, někdy něco prostě nesedne.
Hodnocení: **

Josef Škvorecký - Hříchy pro pátera Knoxe:

• Já karty používám výhradně na vykládání osudu, kterej mi ale podle nich nikdy nevychází.
• Mr. Right nebyl vůbec proti ženám, jenom proti ženění.
• "Jméno se člověku stává osudem." 
  "Copak to vaše eště neni tak hrozný," ozvala se šedooká mladá žena. "To já znala v Zelenym Hradci jednoho, ten se menoval Adolf Gustav Hitler, a přitom to byl strašně hodnej člověk. Němci mu změnu ména nepovolili; ani aspoň že by se menoval Gustav Hitler, a to Adolf že by nepoužíval, ponivač mít takový méno, řekli mu, to je spíš čest. Jenže von byl zase výbornej lékař venerickejch chorob, tak se jim to taky nezdálo a nakonec ho pro jistotu dali do koncentráku. Naštěstí se vodtamtud vrátil a teď se menuje Gustav Husák. Vybral si to, ponivač změnu ména z německýho na český po válce povolovali, jedine dyž začínalo stejným písmenem. Pak si to zase v padesátejch letech chtěl zas změnit, aby nebyl politicky podezřelej, ale voni to už nepovolovali. To to vaše méno eště neni tak hrozný." 
• "Když se vo někom řekne 'ta stará -' a je to důstojník, tak to může bejt jenom jedno slovo, žejo?"
• "Obávám se, pane, že jsme byli to, čemu se říká nepřátelé."
  "Ale kdež, příteli," mávl rukou plukovník Sally. "Byli jsme přeci oba vojáky z povolání. To nemá s osobními vztahy co činit." 
• "To si teda nemyslete! Já nejsem žádná taková ňáká..." - plavovláska se dostávala do ráže jako vždycky, když o sobě zaslechla něco, co nebyl totální nesmysl.
• "Je čas míru a čas války," pravil tiše pan Stein. "V míru - aspoň ve vaší zemi - vám sotva kdo může udělat něco tak strašného, abyste měl morální právo brát zákon do vlastních rukou. Ale za války - a v jiné zemi..." 
• Sevřel ho smutek, neboť si uvědomil, že i pro něho končí něco nesmírně krásného, když teď jeho dcera nastupuje tu cestu - života - a proto smrti.
• Ztratil tehdy, uvědomoval si trpce, nějakou příležitost. Možná malou, možná velkou, ale jistě hezkou. Možná nenávratnou.
• Dívky jsou vždycky nevděčné.
• "Tak nevim. Takovejdle ksift - a taková smůla. Proboha, čím to?" (...) "Asi to bude tím mozkem. K tomuhle ciferníku se ten muj patrně nehodí." 

Škvoreckého klasický exkurz do pravidel klasické detektivky... s praktickým cvičením. Některá hledání viníků nebo motivací ke zločinům jsou zábavná a smysluplná, jiná jsou tak překombinovaná, že by na to ani Sherlock nepřišel. Co ale je největší síla téhle knížky, jsou ty drobné útržky srovnání života v zemi před a za železnou oponou,. trable a smutky lidí, co odešli do zahraničí... i těch, co zůstali. Z detektivního hlediska nic moc, z lidského dobrý.
Hodnocení: ***

Ze čtenářského deníku 16

Terry Pratchett - Mort (Úžasná Zeměplocha 4): 

• Pak tady byla ta hádanka, proč slunce vychází ve dne, kdy je světlo, když by bylo lepší, aby svítilo v noci, když je tma.
• Když dával Stvořitel svět dohromady, měl spoustu skvělých nápadů, ale rozhodně k nim nepatřil záměr, aby byl svět srozumitelný. 
• Lebka se usmála. Samozřejmě, pomyslel si Mort, vždyť ani neměla příliš na výběr. 
• "Já a zabíjet?" řekl Smrť a bylo vidět, že se cítí opravdu dotčen. "To tedy ne. Lidé se zabíjejí sami, ale to je jejich věc. Já to prostě jen od toho okamžiku přebírám. Koneckonců, nebyl by to trochu šílený svět, kdyby se lidé zabíjeli a přitom neumírali?"
• "Když vznikla první živá buňka, byl jsem u toho. Kde se objeví člověk, tam se objevím i já. A až se bude poslední živý tvor plazit pod chladnoucím sluncem, budu u toho." 
• "Asi bych měl cítit smutek. Jak to, že necítím nic?"
  "Emoce zůstaly ve vašem těle. Je to jen otázka nervů."
• "Nemáš právo plést se do cesty Osudu. Kdo myslíš, že jsi, abys rozhodoval, kdo má žít a kdo zemřít?" Smrť pozoroval se zájmem Mortův výraz.
  "To smějí jen bohové," dodal. "I jeden jediný člověk, který by si zahrával s Osudem, by mohl zničit celý svět. Rozumíš?"
  Mort provinile přikývl. "Pošlete mě domů?" zeptal se slabým hlasem.
  Smrť se k němu nahnul a zvedl ho k sobě za sedlo. "Za to, že jsi projevil účast? Ne. Byl bych tě pravděpodobně poslal domů, kdyby tě po pobavilo." 
• "Jak se jmenuje ten pocit roztoužené lítosti, který má člověk v hlavě, když se mu nelíbí, že se věci dějí právě tak, jak se dějí?"
  "Smutek, mistře." 
• "Nemůžu tomu uvěřit," ozval se nakonec Mort. "Zdá se mi, že mluvíte, jako byste umřít chtěla."
  "Víš, jsou tady pořád ještě některé věci, které mi budou chybět," přikývla. "Ale je jich stále míň a míň. Je čím dál řidší. Život, myslím. Už se nemůžeš spolehnout na vlastní tělo a je čas s tím něco udělat. Myslím, že je právě tak čas zkusit něco jiného." 
• Kněží lidem vykládají, o kolik se budou mít líp, až umřou. My se jim snažíme vysvětlit, že by se mohli mít dobře už tady, jen kdyby se trochu snažili. 
• Skutečnost je taková, že se Naslouchači pokoušejí zjistit, co Stvořitel přesně řekl, když stvořil vesmír.
  Jejich teorie je velmi jednoduchá.
  Tvrdí prostě, že nic z toho, co Stvořitel udělal, se nedá zničit, což znamená, že ozvěna Prvních slov musí stále ještě být na světě, odráží se znovu a znovu od vesmírné hmoty, ale dobrý posluchač by ji i dnes mohl zachytit. 
• "Něco jsem o tom četl. Reinkarnace, že? (...) Musí to být hrozně zajímavé," otočil hlavu k opatovi.
  "No jo, ale není," odpověděl opat. "To se vám zdá, protože si myslíte, že si pamatuju všechny předchozí životy, ale ono to tak není. (...) Představte si, že mě už padesátkrát, pokaždé znovu, učili základní hygienické návyky." (...)
  Mort ho vysadil několik stop nad sněhem v místě, kde byly chatrče nejhustší. "Doufám, že váš příští život bude lepší," kývl na něj. Opat pokrčil rameny.
  "Naděje umírá poslední," odpověděl. "No, v každém případě si teď můžu devět měsíců oddáchnout.Výhled a okolí nejsou nic moc, ale je tam aspoň teplo." 

Postava Smrtě je jedna z nejzajímavějších v celé zeměplošské sérii a v téhle knize se rozhodl přijmout učedníka, Morta. Ten se tedy učí přebírat řemeslo svého mistra. Není to tak kruté řemeslo, jak by jeden mohl čekat - Zeměplošský smrťák jménem Smrť má víc lidskosti a vlídnosti než většina lidí a knihy, které o něm vyprávějí, patří k těm lepším a zajímavějším. Bývá v nich spousta neobvyklých pohledů a úvah o posledních věcech člověka... které jsou podány jaksi laskavě, svěže a občas i s humorem - vkusným. 

Hodnocení: ****

Terry Pratchett - Magický prazdroj (Úžasná Zeměplocha 5):

• "Myslím tím," prohlásil Faktradic trpce, "co na světě je takové, aby stálo za to žít?"
  Smrť se na chvíli zamyslel.
  "Kočky," odpověděl nakonec. "Kočky jsou moc milá stvoření."
  "Proklínám tě!"
  "Takových už bylo," odpověděl mu Smrť nevzrušeně.
• "Děti jsou naše naděje do budoucnosti." 
  "Žádná naděje pro budoucnost neexistuje," odpověděl mu Smrť. 
  "A co nás tedy v budoucnosti čeká?" 
  "Já." 
  "Kromě tebe, myslím." 
  "Smrť se na něj udiveně podíval. "Promiň, ale nerozuměl jsem ti." 
• Kožešina je vzácná a velmi ceněná - cení si jí především skvrnostaj sám; ten malý sobecký bastard udělá téměř cokoliv, jen aby se s ní nemusel rozloučit. 

Slabší díl. Začíná dobře, když na magickou univerzitu vtrhne malý, nevídaně nadaný a geniální chlapec, který se (veden a manipulován svým otcem mizerou tak jaksi "ze záhrobí") rozhodne provést revoluci v magii. Jenže pak se to jaksi všecko zaplétá, motá, ztrácí... a výsledek pro mě nebyl nic moc.
Hodnocení: ***

Terry Pratchett - Soudné sestry (Úžasná Zeměplocha 6):

• Lidé nechodí jen tak, aby našli magii, naopak, to magie si hledá je. 
• "Řekni, blázne, to tady pořád takhle prší?"
  "Někdy tady přestane, pane. To když začne sněžit." 
• Nějaká pořádná vzpoura, to by bylo tak nějak případnější. Normálně by si člověk vyrazil, pár lidí by dal pověsit a pár jich dal hodit do hladomorny, aby vzniklo takové to tvůrčí napětí, které napomáhá rozvoji státu. Dole na pláních to bylo něco jiného. Tam, když jste do lidí kopli, snažili se oni kopnout vás. Jenže tady? Když jste kopli do lidí tady, tiše vám ustoupili z cesty a trpělivě čekali, až vám noha sama upadne. Jak se měl král dostat do historie, když vládl takovým lidem? Ty jste mohli utiskovat se stejným výsledkem jako matraci. 
• V horách Beraní hlavy bylo pěkných rovných míst až až, ale potíž byla v tom, že většina z nich byla položena svisle.
• Bábi Zlopočasná se zlobila často. Považovala to za jednu ze svých silných stránek. Upřímná zlost je jednou z největších tvůrčích sil světa. Jenže člověk se musel naučit, jak ji používat. To znamená nenechat ji jen tak odkapat. Je třeba ji zachytit za hrází, opatrně, nechat ji, aby zmohutněla, nasbírala sílu, naplnila několik údolí vaší mysli a pak ve chvíli, kdy celá ta konstrukce už už hrozí zborcením, otevřít malou trubku až dole, u základny hráze, a nechat vytrysknout nepředstavitelně silný paprsek spravedlivého hněvu, který roztočí nezadržitelné turbíny pomsty.
• "Podle mě, být zavražděn je pro krále přirozená smrt," řekla Bábi. "Nevím, proč se s tím tolik nadělá." 

Další díl věnovaný skupině čarodějek z malého zeměplošského království. Svérázná Bábi Zlopočasná, dobromyslná a rozverná Stařenka Oggová a mladá, zasněná a poddajná Magráta tvoří perfektní trojici, která v tomto příběhu tahá za nitky, nitě a někdy až lana, vedoucí k střídajícím se postavám na královském trůnu. Jeden z lepších příběhů.

Hodnocení: ****

Terry Pratchett - Pyramidy (Úžasná Zeměplocha 7):

• Lidé totiž měli tu vlastnost, že v okamžiku, kdy narazili na složitější matematický problém typu trojdílných mnohočlenů nebo parametrických diferenciálů, začali instinktivně počítat prsty. Velbloudi začali počítat čísla.
• Jestli ode mne čekáš nějakou moudrou radu zkušeného předka, tak na to zapomeň. Tohle je sen! Nemohl bych ti říct nic víc, než co sám nosíš v hlavě.
• "Pronásledovali mě kvůli mé víře."
  "To je hrozné," přikyvoval Těpic.
  Khuft si odplivl. "To bych, u všech všudy, prosil. Věřil jsem totiž, že když lidem prodám staré velbloudy, které vylepším falešnými zuby, nepoznají to dřív, než budu pryč z města." 
• To, že nás osud svedl dohromady, ještě neznamená, že má osud pravdu.
• Každý, kdo je dost pitomý na to, aby věřil, že si ty jejich směšné dřevěné koně plné vojáků odtáhneme k nám do města, je určitě dost pitomý na to, aby si do svého města odtáhl naše koně. 
• Problém s bohy je ten, že když na ně začne věřit dostatečné množství lidí, začnou existovat. A to, co existovat začne, nebývá totéž, co bylo v úmyslu na začátku. 
• Lidé potřebují věřit v bohy, byť jen proto, že v lidi se skoro věřit nedá. Bohové jsou nezbytní.
• Věřící od přírody nikdy nic nedokázali a často si mnozí z nich začali myslet, že obřady nejsou důležité, protože oni mohou s bohy mluvit přímo.
• Bůh, který by byl proti obřadům, by byl jako ryba, která je proti vodě. 
• Vyšlo několik časných hvězd. Těpic k nim zvedl oči. Možná, pomyslel si, je tam někde opravdu život. Možná na těch hvězdách. Jestli je to pravda, že tam nahoře jsou namačkány biliony vesmírů, pak tam musí být určitě i lidé. Ale ať jsou kdekoliv, i kdyby se pokoušeli sebevíc, bez ohledu, jak vznešené jsou jejich cíle, nikdy nemohou být tak strašně hloupí a omezení jako my. My na tom opravdu pracujeme. Do začátku jsme dostali jen takovou malou jiskřičku, ale za těch pár tisíc let jsme se v tom neuvěřitelně zdokonalili.
• Platí mnoho věcí, které si zdánlivě odporují. Kdyby tomu tak nebylo, pak by rituály a víra byly pouhým nic, a kdyby víra a rituály nebyly ničím, neexistoval by svět. Výsledkem tohoto způsobu myšlení, uplatňovaného kněžími Mžilu, byl soubor myšlenek, které by i kvantového mechanika přinutily, aby se vzdal a vrátil svou basu s nářadím. 
• Člověku dodávalo jistotu vědomí, že bohové tam někde jsou. Hrozné na tom bylo, když člověk zjistil, že jsou tady.
• Málokterá věc dokáže otřást vírou jako to, když na vlastní oči, přesně a jasně, spatříte objekt své víry. To je totiž chvíle, kdy víra končí, protože jí už není zapotřebí.

Příběh ze zeměplošské pouštní země Mžilibaby, kde místní v písku staví pyramidy a kde se jeden stavitelský experiment tak trochu vymkne zpod kontroly. Naproti tomu stojí mladičký faraon Pteppicchamon, takřečený Těpic, který se všechny tyhle zastaralé zvyky snaží vymýtit. Nu... špatné to není, je v tom plno zajímavých myšlenek (zejména pro někoho, kdo rád uvažuje o víře v neviditelné). Ale celý příběh jako takový je slabší. Nevtáhl, nezaujal, nikoho jsem si moc neoblíbila a bylo mi celkem fuk, jak to dopadne. Zatím (po přečtení 15. dílu) jedna z nejslabších Zeměploch.
Hodnocení: ***

Ze čtenářského deníku 15

Během karanténních dob, procházek a výšlapů jsem začala poslouchat audioknihy - příběhy ze Zeměplochy. Kdysi už jsem téhle fantasy pohádkovo-humorné sériii zkoušela dávat šanci, ale když začnete odněkud z poloviny, moc naděje to nedává. Teď, ve zvuku a od začátku, to je mnohem lepší. Není to absolutní špička, kterou bych zařadila na vrchol svého čtenářského uctívání, ale je to fajn. 

Terry Pratchett - Úžasná Zeměplocha 1 - Barva kouzel: 

• "To je mi najednou lidumilnosti," ozval se Dvoukvítek. "A proč to? Za hodinu bude přece po všem."
  "Možná právě proto," odsekl Mrakoplaš. 
• Každý má své bohy. Vy si prostě jenom neuvědomujete, že to bohové jsou.

Hodnocení: ****

Terry Pratchett - Úžasná Zeměplocha 2 - Lehké fantastično:

• Samotným základem existence turistů je neochvějné přesvědčení, že jim se přece nemůže nic zlého stát, protože oni se přece do ničeho nepletou. Další taková přesvědčení mu říkala, že když bude mluvit pomalu a nahlas, musí mu každý rozumět, že většina lidí je důvěryhodná a že při troše rozumu se lidé dobré vůle vždycky dohodnou.
• Základ spočíval v tom, že hodný strom, který povede čistý, slušný a přímý život, si tak zajistí i život posmrtný. Když bude výjimečně dokonalý, vrátí se znovu na svět v podobě pěti tisíc roliček toaletního papíru.
• Malý zlatník ani nezvedl hlavu. "Šílenci," odpověděl. "Říkají mi, abych přestal pracovat, protože se blíží hvězda. Já jim říkám, že mně nikdy žádná hvězda neublížila, a že bych si přál, abych mohl totéž říci i o lidech."
• "Jestliže mě zabiješ, nastoupí na mé místo tisíce!" blekotal muž, který narazil zády na zeď. "Ano," přikývl Cohen. "Ale to není podstatné. Podstatné je, že TY budeš mrtev, ne?
  Ohryzek začal muži poskakovat jako jojo.
• "Co budeme dělat?" rozhlížel se Dvoukvítek.
  "Zpanikaříme?" navrhl Mrakoplaš s nadějí. Vždycky si myslel, že nejlepší cesta k záchraně je zpanikaření. Jeho teorie vycházela z toho, že lidé, kteří se v minulosti setkali s šavlozubým tygrem, se dali rozdělit zhruba na ty, kteří zpanikařili a utekli, a na ty druhé, kteří zůstali stát na místě a říkali něco jako "ó, jak vznešená šelma".
• "Když jsi zažil spoustu věcí, na které chceš vzpomínat, je důležité, aby ses měl kam vrátit. Na místo, kde na ně můžeš vzpomínat, víš? Musíš někde skončit, vždyť dokud se nevrátíš domů, nikde jsi nebyl, pořád tam jsi, rozumíš?" 

Hodnocení: ***

Terry Pratchett - Úžasná Zeměplocha 3 - Čaroprávnost: 

• Nikdy si nebyla s dětmi jistá. Vždycky jí připadaly, pokud si na ně vůbec kdy vzpomněla, jako něco mezi zvířaty a lidmi. Rozuměla miminům. Na jednom konci jste do nich lili mléko a druhý konec jste udržovali tak čistý a suchý, jak to šlo. Dospělí byli ještě jednodušší, protože ti se krmili a pucovali sami. Ale mezi tím ležel podivný svět, který se nikdy pořádně nepokusila prozkoumat. Všechno, co o těch zvláštních stvořeních věděla, bylo, že je potřeba dát pozor, aby nechytla nějakou ošklivou nemoc, a doufat, že se to k dobrému obrátí.
• Bábi si sedla ke kuchyňskému stolu. "Víš, většina kouzel vůbec neexistuje," usmála se najednou na Esk. "Je důležité znát ty pravé byliny, umět pozorovat počasí, vědět, jak se chovají zvířata a taky samozřejmě, jak se chovají lidé."
• "To je taky druh kouzel, abys věděla."
  "Co, vědět věci?"
  "Vědět věci, které ostatní nevědí." 
• Čarodějky musí být jiné. To je taky část tajemství.
• Bílé mág je prostě tak akorát černé mág, které má dobró hospodyňo.
• Bylo to první plesknutí, kterým se vítají děti na svět, a kterým se jim naznačuje, co mohou od života čekat.
• "Pravda je ta, že kdy používáš magii, přitahuješ k sobě pozornost. Jejich pozornost. Oni neustále pozorují svět. Obyčejné mysli ani nevnímají, ty je nezajímají, ale mozek se znalostí magie přímo září, je to pro ně jako magnet, paprsek ve tmě. Nepřivolává je temnota, ale světlo, které tvoří stíny!"
  "Ale - ale - proč Je to tak zajímá? Co vlastně chtějí?"
  "Život a tvar," odpověděla Bábi. Ramena jí poklesla a pustila Eskina ramena. "Jsou skoro až dojemní, vážně. Nemají vlastní život ani tvar, mají jen to, co se jim podaří ukrást. Nejsou schopní přežít v našem světě o nic víc než ryby v ohni, ale to Jim nebrání, aby to neustále nezkoušeli. Přitom mají dost rozumu, aby nás nenáviděli za to, že jsme živí." 
• "Sem dámy nesmí!"
  "Já nejsem dáma, já jsem čarodějnice," odfrkla Bábi.
• Esk slyšela, že kdyby člověk dohlédl do míst, kam se upírají oči Velké A-Tuin, viděl by konec vesmíru. Možná to bylo způsobem, jakým si nesla tlamu podobnou kožovitému papouščímu zobáku, ale Velká A-Tuin vypadala plná naděje, dokonce optimismu. Možná, že konec všehomíra nakonec nebude tak docela špatný.
• "Kromě toho se v dešti pohybujete špatně."
  "Prosím?"
  "Chodíte celý nahrbený, bojujete s ním a to je chyba. Měl byste - hm - chodit mezi kapkami." 
• "Léta byla krásná, skoro nepršelo, a když, tak většinou v noci."
  "Západy slunce byly samý červánek."
  "A bylo mnohem víc starých lidí. Svět jich byl vlastně plný," pokračoval mág.
  "Máte pravdu. Teď je najednou plný mladých lidí. Je to vážně zvláštní. Víte, co myslím, člověk by čekal, že to bude tak nějak obráceně." 
• "Měl jste pocit, že jste tak nějak mimo," doplnila ho Bábi. "Na tom není nic divného. Stane se to každému z nás. Sami jsme si to zvolili."
  "Mágové by se nikdy neměli vracet domů," řekl Ostroúhel.
• Vždyť je to pořád ještě dítě a děti nás dřív nebo později stejně jednoho po druhém odhodí.
• "Tomuhle koštěti není nic, co by se nedalo spravit tím, že shodíte pár kilo," odsekla mu Bábi.
  "Nechci se vás dotknout, ale kdyby mě někdo požádal o seznam nebezpečí, které člověku hrozí při letu na koštěti, nikdy by mě nenapadlo napsat tam, že si může ušoupat nohy o kapradí."
• "Ty Věci jsou vlastně jakýmsi odrazem nás samých," vysvětlovala mu Esk. "Nemůžeš porazit vlastní odraz, ten tam bude vždycky tak silný jako ty sám. Proto se k tobě začnou přisunovat, hned jak začneš používat magii. Nikdy se neunaví. Oni se magií živí, takže je nikdy magií neporazíš. Ne, je to v tom... prostě když používáš magii, přestože to neumíš, není to k ničemu. Ale když nepoužíváš magii, když to umíš, hrozně Je to rozčiluje. Nenávidí tu myšlenku.  Kdyby lidé přestali používat magii, všechny Věci by zahynuly."
• Esk tak nějak přišlo, že být mágem je úplně stejné jako jím nebýt.
• Zatímco používání magie dává lidem to, co chtějí, její nepoužívání dává lidem to, co potřebují.
• "V životě jsem neslyšela, že by někdo jezdil na mimoškolní praxi. Co to je za zvíře?"

Hodnocení: *****

Pražská kancelářská krysa vylézá a prolézá pražská zákoutí

Tak jsme první dobu koronavirovou snad jakštakš přestáli a začínáme se vracet do normálnějšího života. Pro mě je jedinou změnou to, že už bez blbého pocitu můžu chodit ven na dlouhé celodenní bloumání po lesích i po městě. Město má nyní tu výhodu, že je tam stále o poznání méně lidí. Vzala jsem to jako jedinečnou příležitost užít si relativního klidu tam, kde jindy jsou davy... a ještě jsem otestovala nově pořízený fotografický aparát. :-) Během dvou dnů prodlouženého víkendu jsem prolezla Malvazinky, Smíchov, Košíře, Karlovo náměstí, Karlov, Nusle a Vyšehrad. Objevila jsem plno hezkých míst a drobností. Pojďte se podívat se mnou, chcete-li. 

Ze čtenářského deníku 14

 Ladislav Zibura - 40 dní pěšky do Jeruzaléma:

• V duchu jsem děkoval boží prozřetelnosti. Mohl mi ale křesťanský Bůh poslat na pomoc muslimy?  Myslím, že spíš ne. Bůh totiž představuje vykonavatele zákonodárné, soudní i výkonné moci (což z něj mimochodem dělá diktátora). A na území Turecka se na mě vztahují pravomoci místních orgánů. Z hlediska mezinárodního práva tedy spadám pod Alláha a pravděpodobně mi pomohl on.
• "Víš, všude na světě jsem potkal jen dva druhy lidí. Ty dobrý a ty špatný. A žádný politik, náboženství ani válka na tom nic nezmění." 
• Velká města nemám rád. Po krásných dnech, kdy člověka probouzí zpěv ptáků, svačí na kameni u cesty a celý den pozoruje zvířata a nekonečná pole, ho najednou obklopuje hluk a stres. Protože ve městech trávíme většinu času, neuvědomujeme si to. Po delším čase v přírodě je ale ten rozdíl propastný. Je přitom zajímavé, že nepřátelské a hlučné prostředí měst nám poskytuje pocit bezpečí. Obávám se ale, že je to jenom iluze.
• V okamžiku, kdy má člověk pocit, že neexistuje žádné rozumné východisko, stačí chvíli počkat. Vždy se objeví nějaké náhlé, nečekané, a geniálně prosté řešení. 
• Dělat si to hezký. Jak na to? Je to prosté. Vytipujete si hezké místo a obklopíte se něčím, co máte rádi - lidmi, jídlem, hudbou, dobrým vínem, krásnou slečnou, příjemnou vůní... čímkoli. (...) A pak se zastavíte, mlčíte a intenzivně vnímáte všechnu tu krásu a radost. Lidé podle mne takové chvíle prostě potřebují a měli by si je sami vytvářet.
• Je zvláštní trávit čas s člověkem, s nímž nesdílíte společný jazyk. Takové setkání je paradoxně mnohem ryzejší a upřímnější, než kdyby jste si rozuměli. Netvrdíte mu, že má hezký byt, vynecháte všechny zdvořilostní fráze. Sedíte naproti sobě ve vší nahotě svého lidství, aniž byste měli šanci získat si sympatie slovy. A přesně v tom okamžiku pocítíte zvláštní vzájemnou blízkost, která je založena pouze na tom, že jste oba dva lidé. 
• Věřit v lidi mi přijde důležitější než věřit v zázraky a sebe sama. 
• Všimli jste si někdy toho, že psi obvykle čumí úplně stejně hloupě jako jejich majitelé? 
• Občas opravdu špatně odbočíte, ale často o tom ani nevíte. Nejlepším způsobem, jak se neztrácet, je tak vůbec nemít mapu.
• Není ostuda mít strach. je ostuda si to nepřipustit a v noci se stát poutníkem, který se počural do spacáku. 
• Ta nejnáročnější část cesty tedy začíná v okamžiku, kdy se vám tohle všechno přestane dít. (...) Ptáte se sami sebe, proč pouť vlastně podnikáte. Přemýšlíte, zda by vám nebylo líp někde na pláži. A v tu chvíli je pro vás nejlepším lékem cesta samotná. Musíte jít dál, protože to je jediná věc, kterou máte na práci. Jít tak dlouho, dokud neusínáte únavou. Každý další krok vás totiž přiblíží lepšímu zítřku. Hlavně si nesmíte sednout a litovat toho, že jste na pouť vůbec vyrazili. Ostatně myslím, že takhle to funguje se všemi problémy.
• Uvědomujete si ale, že to, co se změnilo, není vaše okolí. Změnilo se jen něco uvnitř vás. 
• Já přemýšlel nad tím, zda opravdu počasí může být ještě horší než teď. Jako tisíckrát předtím už jsem dospěl k tomu, že existuje jediný způsob, jak to zjistit - pokračovat v cestě.
• Lidé se mě často ptají, zda na cestě vzpomínám na domov. A v tom přesně tkví kouzlo cesty - díky ní vnímám jako domov nejen České Budějovice a aglomeraci, ale především celý svět. Takže já na domov nevzpomínám. Já doma jsem. 
• Velkou výhodou spalujícího slunce je skutečnost, že odvede vaši pozornost od jiných problémů. Kapacita lidského mozku není neomezená a člověk se prostě v myšlenkách nedokáže zaobírat zároveň vedrem, hladem a bolestí nohou - vždy máte pocit, že zhynete jen kvůli jednomu z těchto problémů.
• Někdo přijede to Turecka, protože je to pro něj poslední šance, jak najít cestu ke spokojenému životu. A já přijedu do Turecka, abych se vydal na cestu pěšky. Jen tak. Nic víc. Snad bych se tím měl užírat a stydět se za tu donebevolající nespravedlnost. Komu bych tím ale prospěl? jen by přibyl další ne docela šťastný život. Nakonec nám nezbude než si užívat všech svých příležitostí  i za ty, kteří je nemají. Věřím, že oni by na našem místě udělali totéž. Snad ani není ostuda nesnažit se změnit k lepšímu životy ostatních, ale rozhodně je ostuda promarnit ten svůj.
• Zajímavé je, že můj francouzský přízvuk vždy zní lépe s plnou pusou. Ten jazyk byl prostě stvořen pro labužnický národ.
• "Hlavně si nikde po cestě neudělej dítě. 
  To by ses tam pak nemohl vrátit." 
• Vždy, když se člověk potýká s něčím zásadním, všechny drobné obavy a problémy mu připadají úplně banální. Potíž je ale v tom, že když vážný problém zmizí, začnete se znovu rozčilovat kvůli problémům úplně malým. Dvě nejsnazší cesty, jak z toho ven, jsou rozčilovat se a obávat se pořád, nebo naopak nikdy. 
• Koukal jsem se na tu nejkrásnější hvězdnou oblohu, jakou jsem kdy viděl. Každých pár minut ji rozzářil meteorit, aby mi připomněl svůj krutý úděl. Musí to být pěkně na houby, letět miliony kilometrů vesmírem s cílem zasáhnout Zemi... a pak shořet v atmosféře jen 150 kilometrů nad jejím povrchem. 
• Pustá krajina mě neděsí proto, že je těžké tam sehnat vodu a jídlo. To, co mi na ní vadí nejvíc, je absence života. Vždy mám pocit, jako bych se ocitl na vyprahlé a bezútěšné planetě vzdálené všemu, co je mi milé. Moucha, mravenec či pták, přilákáni vůní mé svačiny, se najednou stávají vítanými společníky, s nimiž mohu sdílet svůj těžký osud. A co teprve lidé! Jen v těchto okamžicích si plně uvědomím, jakou radost mi jejich blízkost přináší. 
• Objevila se u mě fenka, která kojila malá štěňátka. Dal jsem jí všechno jídlo, které zvládla sníst, a zbytek jí nechal na zemi. Věřím, že až se ze mne jednou stane dobrý člověk, budu umět podobné laskavosti projevovat i lidem.
• (pokračování příště)

Pražská kancelářská krysa v karanténě vaří

Čtrnáct dní sedíme doma a já si na to naprosto bez problémů zvykla. Výhody u mě zatím celkem převážují nad nevýhodami. Ne, nemůžu sice chodit na dlouhé výšlapy, ale zase si odpočinu doma jiným způsobem a to má taky něco do sebe. Nemůžu se vídat s kamarády, ale tak si napíšeme a zavoláme, stejně jsme se scházívali tak jednou do měsíce. A naučili jsme se hrát karetní hru po online přenosu a je to fajn. Jinak mi nechybí nic (naopak mi přebývá sražená pára na brýlích nad rouškou, když vylezu jednou za čas ven a hned zas rychle zalezu, protože nevidím a špatně se mi s tím dejchá). Naopak mnohé stíhám, mnohé dělám a mnohé se učím.